Vražda, která změnila dějiny. Caesarův život ukončilo 23 bodných ran v senátu

Byl rok 44 před Kristem a mnozí Římané měli stále v paměti diktaturu, kterou nastolil Lucius Cornellius Sulla. Jeho diktatuře předcházela občanská válka. Podobná občanská válka se odehrála i předtím, než se prvním mužem Říma a doživotním diktátorem stal Gaius Julius Caesar. Není přitom nutné vnímat úlohu diktátora negativně, právě naopak. Za časů římské republiky byl diktátor mimořádně jmenovaným úředníkem se svrchovanou mocí, který měl řešit vnitřní či vnější kritickou situaci, ohrožující stát. Po splnění svého úkolu musel diktátor úřad složit, zvolen mohl být maximálně na šest měsíců, aby nebyla ohrožena demokracie římské republiky. Jenomže to nebyl případ diktátora Sully a už vůbec ne Caesara.

Ne vždy patřil Gaius Julius Caesar k předním mužům Říma, i když jeho původ byl starobylý a rodina vážená. Krok za krokem však budoval svou kariéru až se konečně roku 59 př. Kr. stal poprvé konzulem. O rok později mu byla svěřena do správy provincie Galie, což bylo pro Caesara vítanou výzvou, kterou dokázal maximálně zúročit.

Úspěšné galské tažení přineslo Caesarovi slávu a vliv, bohatství, oblibu zejména u nižších vrstev obyvatelstva a také jednu nezanedbatelnou přednost. Disponoval loajálními a zkušenými vojáky. Podíváme-li se na Caesarovu pozici z hlediska římské politiky, byl Caesar již jednou konzulem a nyní, ověnčen vojenským vítězstvím nad Galy, se chtěl ujmout druhého konzulství, momentálně neobsazeného. Toho času byl nejmocnějším mužem Říma Pompeius Magnus, Caesarův dávný spojenec a manžel Caesarovy dcery Julie. Právě on, společně s boháčem Marcem Liciniem Crassem, uzavřel s Caesarem roku 60 př. Kr. mocenský pakt, známý jako první triumvirát. Právě díky tomu se následujícího roku stal Caesar konzulem. O deset let později byla ale situace jiná.

Pompeius byl roku 50 př. Kr. jediným římským konzulem a Caesarův vzestup ho znepokojoval, nehodlal akceptovat ohrožení vlastního postavení. Nebyl v tom sám. Galský triumf a vláda nad silným oddaným vojskem vysloužily Caesarovi v Římě mnoho nepřátel, kteří ho chtěli soudit a zbavit vlivu politického i vojenského. Úpornou snahou se jim podařilo prosadit, aby se z Caesara po návratu do města stal prostý občan. Byť jen představu toho Caesar odmítal a naopak měl v plánu stát se nejmocnějším z Římanů. Tato situace měla jediné východisko. Vypukla občanská válka, v níž Caesar změřil síly se svým bývalým spojencem Pompeiem.

Pompeius byl poražen v bitvě u Farsalu v srpnu 48 př. Kr. a na útěku přišel v Egyptě o hlavu. Občanská válka ale trvala další tři roky. Caesar měl podporu mezi lidem a na své straně legie. Musel se ale vypořádat se zbytky římské opozice optimátů, což se mu podařilo nejprve vítězstvím v bitvě u Thapsu roku 46 př. Kr. a definitivně 17. března 45 př. Kr. drtivým vítězstvím v bitvě u Mundy. Následujícího roku ho Senát mimořádným usnesením již počtvrté jmenoval diktátorem, tentokrát doživotně. Caesar se stal nejmocnějším mužem římské republiky, nebylo nic, co by mohlo ohrozit jeho pozici. Byla tu však také řada nespokojenců, kteří s nevolí sledovali, jak Caesar ve svých rukou koncentruje nebývalou moc. Od doby, kdy Římané svrhli roku 510 / 509 př. Kr. posledního krále Tarquinia Superba, byli velmi citliví na to, aby se vláda soustředila v jediné osobě. Návrat krále byl pro některé doslova noční můrou, ohrožující podstatu a principy republiky.

Caesar vyšel z občanské války ověnčen vavříny vítězství, republika ale válkou utrpěla a byla vyčerpaná. To dalo Caesarovi jedinečnou příležitost uskutečňovat své plány a uspokojovat své ego. Je však poctivé také přiznat, že jeho činy a plány jednoznačně vedly k vzestupu a velikosti Říma. Krok za krokem si Caesar za všeobecného souhlasu ukrajoval z veřejné moci a požíval všech možných privilegií. Jak dokládá Suetonius, „nepřijal totiž jenom přílišné množství čestných úřadů – stále opakovaný konsulát, doživotní diktaturu a dozor nad mravy, nadto předjmení „Imperátor“, příjmení „Otec vlasti“, sochu své osoby postavenou mezi sochami králů, vyvýšené sedadlo v orchestře – nýbrž strpěl, aby mu byly odhlasovány i pocty přesahující lidskou míru: zlaté křeslo v senátu a na soudu, božský vůz s nosítky pro procesí v cirku, chrámy, oltáře, sochy stavěné podle soch bohů, místo u hostiny pro bohy, vlastní obětník, vlastní luperkové, nazvání jednoho měsíce jeho jménem“.

Caesarovi se dostalo výjimečných poct jako dosud žádnému žijícímu Římanovi. Nejen zlaté křeslo v senátu či socha v chrámu, ale také královský oděv a dokonce vlastní portrét na mincích, což bylo privilegium dosud nevídané. Mnozí se obávali, aby se Caesar nezačal chovat jako diktátor Sulla, který se po vítězství začal svým odpůrcům krutě mstít. U Caesara se ale obavy nenaplnily. Nepřátelům z občanské války odpustil tresty a nemálo jeho dřívějších odpůrců bylo přijato do senátu. A měsíc, který získal Caesarovo jméno? Původně se jmenoval Quintilis, na Caesarovu počest byl však přejmenován na Julius, dodnes známý například jako anglický July – červenec. V této souvislosti se také sluší připomenout, že to byl právě Caesar, kdo provedl reformu kalendáře, zpřesnil ho a zavedl každý čtvrtý rok jako přestupný. Tomuto kalendáři říkáme Juliánský …

Caesar získal řadu nevídaných privilegií, vedle toho ale měl velkolepé plány, které podle něj měly posloužit dalšímu rozkvětu Říma. Podle Plútarcha zamýšlel vysušit rozsáhlé mokřiny v Pometii a Sentii, kde by pak mohla vzniknout nová pole. Rovněž hodlal nechat zbudovat velké pobřežní hráze podél pobřeží tam, kde bylo moře Římu nejblíže, zabezpečit odstraněním všech překážek lodní dopravu v Ostii a zbudovat tu přístavy a kotviště pro velké loďstvo. Především však připravoval válku proti mocným Parthům jako odvetu za potupnou porážku legií v bitvě u Karrh a Crassovu smrt roku 53 př. Kr.. Ztráta několika orlů, odznaků legie, byla věcí římské cti, kterou chtěl „všemocný“ imperátor odčinit. Až by se vypořádal s Parthy, vypráví Plútarchos, hodlal obejít Černé moře a přes Kavkaz vpadnout do Skýtie. Odtud pak přes Germánii a Galii zpět do Itálie. Tažení hodné Alexandra Velikého bylo především výrazem Caesarova velikášství a jen těžko realizovatelné. Jeho začátek byl téměř osudově naplánován na 18. března 44 před Kristem …

Některé Caesarovy plány zůstaly nevyřčené a těch se Římané obávali nejvíc. Caesar se prý chtěl stát králem a společně s Kleopatrou, s níž měl syna Caesariona, založit novou vládnoucí dynastii, která již měla pokračovatele v jejich synovi Caesarionovi. Dokonce měl usilovat o to, aby byl prohlášen za boha. Takové zvěsti se nesly Římem a jen těžko posoudíme, zda to byla pravda, či nikoliv. Uvážíme-li fakt, že se chtěl vydat na dlouhé tažení proti Parthům a Skytům, které by jistě trvalo několik let, jak by asi mohl ovlivňovat dění v Římě, kde se mohlo stát cokoliv?

Chystané tažení už Caesar neuskutečnil. Jeho výsady vyvolaly u mnoha vlivných Římanů, především senátorů značnou nelibost, která vyústila v široké spiknutí. Zřejmě nebude překvapením, že sám Caesar k tomu svým chováním přispěl. Titus Livius a po něm i Suetonius líčí tří příhody, které prý byly přímou příčinou spiknutí proti Caesarovi. K prvnímu incidentu došlo na konci roku 45 př. Kr., či snad na začátku roku 44 př. Kr., kdy senát odsouhlasil řadu poct pro Caesara a hodlal mu je oficiálně představit. Proto se za Caesarem senátoři vypravili do chrámu Venuše Genetrix, kde je imperátor očekával. Když však došlo na věc, odmítl podle zvyklosti Caesar povstat, aby příchozí pozdravil. Tím senátory znevážil a dal jasně najevo, že ho senát nezajímá, což trefně ilustruje i jeho výrok, zapsaný Titem Ampiem: „Republika není nic, je to pouhý název bez těla a tvaru.“

„K tak významné potupě, …, přidal čin ještě nadutější,“ vytýká Caesarovi Suetonius, když líčí další diktátorův přešlap. Během latinských slavností nasadil kdosi na hlavu Caesarovy sochy na Foru Romanu vavřínový věnec s bílou páskou, který byl již od etruských dob královským symbolem a rovněž atributem Jova. Když se to dozvěděli tribunové lidu Epidius Marullus a Caesatius Flavus, vavřín sňali soše z hlavy. O pár týdnů později se Caesar vracel na koni do Říma po Via Appia. Někteří z těch, kteří jej vítali u cesty, ho prý pozdravili jako krále (latinsky rex), na to ale Caesar odpověděl „Nejsem Král, ale Caesar,“ (Non sum Rex, sed Caesar), což byla slovní hříčka. Rex totiž neznačil pouze krále, ale bylo to také příjmení. Pobouření tribunové lidu nechali prvního, kdo vykřikl slovo král, uvěznit. To se ale z nějakého důvodu nelíbilo Caesarovi a zbavil oba tribuny lidu moci. Mnozí se tak začali domnívat, že Caesar se chce skutečně stát králem.

Třetí událost, která předznamenala Caesarův pád, se stala během únorových oslav Luperkálií. Tehdy se Caesarův spolukonzul Marcus Antonius pokusil na Caesarovu hlavu vsadit diadém se slovy, že mu to jeho prostřednictvím posílá lid. Nadšené reakce od přihlížejících se dočkal jen poskrovnu, zatímco většina mlčky přihlížela. Caesar si ale diadém sundal, což sklidilo značné ovace. Antonius diadém vrátil Caesarovi na hlavu opět s vlažným přijetím. Nakonec si diktátor diadém sundal s tím, že jediný, kdo je králem Římanů, je bůh Jupiter Optimus Maximus. Lid byl nadšený. Mnozí tehdy věřili, že Caesar celé divadlo připravil, aby si vyzkoušel, jak by lidé reagovali, kdyby přijal královskou hodnost.

V krátké době proti sobě Caesar dokázal popudit Senát, odstranit tribuny lidu a navíc zavdat příčinu k obavám, že se chce ozdobit královským titulem. To již bylo přímé ohrožení republiky a „spiklencům důvodem k urychlení připravovaného podniku, aby se nestalo nutným projevit s návrhem [na udělení titulu král] souhlas“. Spiknutí proti Caesarovi začalo spojenectvím Marca Junia Bruta a Gaia Cassia Longina, kteří se sešli 22. února 44 př. Kr., aby začali plánovat diktátorovo odstranění. Právě oni pak naverbovali ostatní „republikány“. Skupina spiklenců se skládala z bývalých přívrženců Pompeia i Caesara, nelze tvrdit, že by šlo o odvetu za Pompeiovu smrt a porážku v občanské válce. Spiklenci byli především zastánci římské republiky, kteří velmi intenzivně vnímali ohrožení republikánského zřízení Caesarovým nekompromisním tažením za mocí. Organizátor Junius Brutus věřil, že aby bylo odstranění tyrana legitimní, je třeba, aby se na něm podílelo co nejvíc významných Římanů. Dokonce se uvažovalo o tom, aby byl zavražděn i blízký Caesarův přítel a spolupracovník Marcus Antonius, s tím ale Brutus nesouhlasil. Chtěl smrt tyrana, nikoliv politickou čistku.

„Spiklenců proti Caesarovi bylo víc než šedesát, jejich náčelníky Gaius Cassius a Marcus i Decimus Bruttiové. Zprvu byli na rozpacích, zda mají Caesara napadnout z různých stran, až bude na Poli Martově při volbách vyzývat lid k hlasování, srazit ho z můstku, polapit a zavraždit, či zda na něho mají zaútočit na Svaté třídě [Via Sacra] nebo u vchodu do divadla. Ale když bylo na patnáctého března svoláno zasedání senátu do radnice Pompeiovy, snadno dali přednost tomuto času i místu,“ líčí Suetonius okolnosti přípravy atentátu na Caesara.

Caesar byl prý před nebezpečím několikrát varován. Suetonius popisuje řadu věštných znamení, která předznamenávala tragický osud. Dokonce prý i jeho žena Calpurnia měla noc před vraždou sen, v němž držela ubodaného Caesara. Když Caesar vyšel z domu na jednání senátu, dokonce prý od nějakého člověka dostal psané udání připravovaného úkladu. Nevěnoval mu ale pozornost a zasunul list mezi ostatní dokumenty, které si nesl na setkání se senátory. To se mělo uskutečnit v Pompeiově kurii, kterou nechal Pompeius vystavět pro politická jednání u vstupu do svého divadla. Obvykle senátoři jednali v budově na Foru Romanu, Caesar však nechal stavět novou kurii pro jednání senátu a schůze se tedy odehrávaly v jiných veřejných budovách.

Caesara na jednání senátu doprovázel Marcus Antonius. Když však Caesar vcházel do budovy, jeden ze spiklenců Marca Antonia zastavil a zdržel venku, takže diktátor vstoupil mezi senátory osamocen. „Když usedal, obstoupili ho spiklenci pod záminkou úsluhy a hned k němu přistoupil Tillius Cimber, který převzal vůdčí úlohu, jako by o něco chtěl požádat. Když mu Caesar odmítal vyhovět a posuňkem ho odkazoval na jinou dobu, strhl mu s obou ramen togu. Na Caesarovo zvolání: „Tohle je ale násilí!“ ranní ho jeden z Casců zezadu něco níže pod hrdlem. Caesar ho chopil za paži, probodl ji pisátkem, pokusil se vyskočit, ale nová rána mu v tom zabránila. Jakmile zpozoroval, že se na něho ze všech stran útočí tasenými dýkami, zahalil si hlavu togou a zároveň levicí stáhl její přehyb až ke kotníkům, aby se zahalenou i spodní částí těla tím slušněji padl. A tak byl proklán třiadvaceti ranami. … Protože se všichni rozprchli, nějakou dobu tu mrtev ležel, až tři ubozí otroci mrtvolu naložili na nosítka, nechavše jí jednu paži splývat k zemi, a odnesli domů. Z tolika ran, jak usoudil lékař Antistius, nebyla žádná shledána smrtelnou s výjimkou druhé, kterou dostal do prsou.“

Tak popisuje Caesarovu vraždu Suetonius a v mnoha bodech se shoduje s vyprávěním Plútarchovým. Co se dělo po Caesarově smrti? Vrahové měli v plánu odtáhnout mrtvého Caesara do Tiberu, zabavit jeho majetek a zrušit veškerá jeho nařízení. K ničemu z toho ale nedošlo. Spiklenci velmi brzy zjistili, že Caesarova smrt vyvolala nenávist, která se okamžitě obrátila proti nim. Nyní to byli oni, kdo se měl bát o život. Ze zachránců římské svobody se stali nepřátelé státu, z nichž Caesara „nepřežil téměř žádný déle tří let a nikdo z nich nezemřel přirozenou smrtí. Odsouzeni byli všichni, zahynul každý jinou nehodou …“.

Když Caesarovi pozůstalí a přátelé přečetli jeho závěť, vyšlo najevo, že mnohé ze svých vrahů jmenoval poručníky svého syna a Decima Brúta dokonce jedním z možných druhých dědiců. V prvé řadě však označil za své dědice vnuky svých sester, především pak Gaia Octaviana, později zvaného Augustus, kterého zároveň v poslední vůli adoptoval a propůjčil mu své jméno. Byl to právě Octavianus Augustus, který se nakonec ujal Caesarova dědictví a stal se prvním římským císařem. Caesarův pohřeb proběhl na Martově poli, kde bylo jeho tělo obřadně spáleno na hranici. K Caesarově poctě byl poté na Foru Romanu vztyčen vysoký mramorový sloup, nesoucí nápis OTCI VLASTI a později tu vyrostl i jemu zasvěcený chrám.

Gaius Julius Caesar, politik, vojevůdce a diktátor, který možná chtěl být králem, padl ve svých šestapadesáti letech dýkami vrahů, aby se moc nad římskou republikou nedostala do rukou jediného muže. Nikdo tehdy netušil, že právě k tomu Caesarova smrt povede a ze samotného Caesara se stane nadčasový vzor, symbol římské moci a svrchované vlády.

Další literatura:

Goldsworthy, Adrian: Ve jménu Říma, Praha 2009.

Grant, Michael: Dějiny antického Říma, Praha 1999.

Tranquillus, Gaius Suetonius: Životopisy dvanácti císařů, Praha 1966.