Řím proti Kartágu: Partyzánské akce i epické námořní bitvy první punské války

Kartágo, srdce punské říše, bylo jednoznačným vládcem západního Středomoří. Disponovalo mocným loďstvem, které zcela ovládalo obchod v oblasti. Nikoliv náhodou o Kartágu mluvili antičtí autoři jako o nejbohatším městě světa. Svou velikostí mohl Kartágu konkurovat pouze Egypt. Ve 3. století př. Kr. však hrdě zvedali hlavu také Římané, kteří si kousek po kousku podmaňovali okolní kraje. Při expanzi na jih se dostali do křížku s Řeky, jimž patřil jih Itálie s nejmocnější řeckou kolonií Tarentem. Vypukla válka s Pyrrhem, řeckým králem Épeiru. Tehdy se z Římanů a Kartaginců stali dokonce spojenci. Netrvalo však dlouho a ze spojenectví se stala rivalita, přetavená v ryzí nepřátelství.

Roku 264 př. Kr. poté, co se vojevůdce Pyrrhos vrátil do Řecka, došlo v sicilském městě Messana ke sporům o vládu. Jedna z frakcí si na pomoc přizvala Kartagince, osloveni však byli i Římané. Záminka pro další expanzi byla na světě. Fakticky totiž došlo k porušení smluv s Kartágem, které jasně vymezovaly sféry vlivu. Pevninská Itálie patřila Římu a Sicílie Kartágu. Odůvodnění pro agresi si však Římané bez obtíží našli a vlastně z jejich úhlu pohledu byly obavy opodstatněné, protože „viděli, že Kartagiňané si podrobili nejen Afriku, nýbrž i značné části Ibérie a ovládli také všechny ostrovy v Sardinském a v Tyrrhénském moři. Obávali se, že kdyby se zmocnili ještě Sicílie, stali by se obtížnými a nebezpečnými sousedy, protože by je obklíčili a ohrožovali by všechny části Itálie. Proto bylo zřejmé, že si záhy podrobí Sicílii, …“ vypráví slavný řecký historik Polybios.

Římský senát rozhodl a legie se vylodily na Sicílii, kde se velmi rychle zmocnily Messany a rychlým vítězstvím nad spojeneckým vojskem Kartága a Syrakus přiměly Syrakusy ke spojenectví. To bylo významné zejména z hlediska zásobování římské armády na Sicílii, neboť kartaginské loďstvo představovalo pro římské zásobování značný problém. Mezitím se Punové chystali na odpověď a rychle stavěli žoldnéřskou armádu, složenou z pěchoty, jízdy, šedesáti slonů a také s pomocí Keltů, Ligurů a Iberů. Armády změřily své síly roku 262 př. Kr. u města Agrigentum s jasným výsledkem; Římané zvítězili, město vyplenili a obyvatele zotročili.

První vítězství na Sicílii ani zdaleka nic neznamenalo. Římané si uvědomovali, že pokud chtějí zlomit moc Kartága, musí se mu postavit na moři. Problém byl v tom, že až dosud neměli žádné zkušenosti s mořeplavbou a válčením na moři. Proto začali budovat vlastní loďstvo, které by se mohlo s punskou flotilou utkat. K tomu došlo roku 260 př. Kr. v bitvě u Mylae, kde Římané představili svá bojová plavidla, quinquerémy (pětiveslice) a trirémy (trojveslice), zhotovená podle lodí kartaginských, ovšem vylepšená o tzv. corvus (havran). Šlo o padací můstek, umístěný na přídi lodi, který byl zespodu opatřen kovovým hrotem, s jehož pomocí Římané zahákovali punskou loď a proměnili svou nevýhodu ve výhodu. Římané měli jen minimální zkušenosti v boji na moři, naopak však excelovali na pevnině. S pomocí havranu mohli bojovat na nepřátelské palubě tak, jak byli zvyklí. Tato taktika slavila úspěch v několika dalších střetech, z nichž nejvelkolepějším byla bitva u sicilského mysu Ecnomus, kde Římané využili svou pěchotní převahu, Kartagince porazili a polovinu jejich lodí buď ukořistili, nebo potopili.

Ve snaze využít získané vítězství a rozhodnout válku ve svůj prospěch, rozhodli se Římané přenést boj přímo do Afriky. Zde však utrpěli tvrdou porážku a jen díky nové flotile, kterou vyslal senát, mohli přeživší legionáři opustit horkou africkou půdu. Přece však nevyvázli, neboť celé římské loďstvo zničila silná bouře. Kartaginci toho využili, aby obnovili své pozice na Sicílii. Římané reagovali vysláním nového loďstva proti kartaginskému centru na Sicílii, městu Lilybaeum (Marsala) a do Afriky, ale znovu neuspěli. Při pozemní ofenzivě se jim však podařilo dobýt kartaginská města na severu Sicílie. Roku 249 př. Kr. Kartaginci zničili další římskou flotilu u Drepana (Trapani) a znovu ovládli moře.

Nevyužitá příležitost

Vítězstvím u Drepana získali Punové jedinečnou příležitost zvýšit tlak, vyhnat Římany ze Sicílie a srazit je na kolena. Toho času Punové na Sicílii udrželi pouze dvě města – Lilybaeum a Drepanum a obě čelila římským útokům. Přesto Kartaginci zcela nepochopitelně nevyužili situace, aby Sicílii znovu ovládli a zbavili se Římanů. Místo toho dali přednost africké expanzi, většinu svého loďstva i s vojskem postupně stáhli a soustředili se na boje s Libyjci a Numiďany.

V této situaci získal v létě 247 př. Kr. velení na Sicílii generál Hamilkar Barkas. Byla mu ponechána jen malá armáda, která v žádném případě nestačila k porážce nepřítele. Hamilkar proto dělal jediné, co mu za daných okolností zbývalo a dělal to velice dobře. Ze strategicky položeného tábora podnikal nečekané výpady a velmi operativně napadal římské posádky na ostrově. Jeho vojsko bylo složeno převážně z žoldnéřů různých národností, přesto však z nich Hamilkar dokázal vytvořit motivovanou, disciplinovanou a široce použitelnou sílu. Ačkoliv na Sicílii nesvedl žádnou rozhodující bitvu a nezískal zpět žádné z Římany obsazených měst, neboť na to neměl dostatečné zdroje, dokázal po šest let vést úspěšnou guerillovou válku.

Hamilkar neměl příliš na výběr. Měl k dispozici pouze malé vojsko, nedisponoval žádnými prostředky k tomu, aby mohl najmout posily a v zásobování byl závislý na loďstvu. Své omezené zdroje však využíval naplno a v boji s Římany efektivně kombinoval pěchotu, jízdu a loďstvo. Hned roku 247 př. Kr. podnikl nájezd na města Locris (Locri) a Brundisium (Brindisi) na jihoitalském pobřeží, čímž si opatřil nějaké zásoby. Po návratu na Sicílii se opevnil na hoře Heirkté severozápadně od města Panormus (Palermo). Odtud měl dobrý přehled o dění v okolí a po další tři roky odtud vedl partyzánské akce, narušující římské snahy o dobytí punských měst Drepana a Lilybaea. Zároveň uštědřoval nepříteli rány i na jeho vlastním území, když opakovaně napadal římské posty na Sicílii i na jihu Itálie až ke Cumae.

Nevíme, zda se Hamilkar snažil během prvních tří let získat Římany obsazený Panormus, poblíž něj měl své ležení. Pokud ano, jeho záměr nevyšel. Pokud ne, měl Hamilkar dobrou polohu pro plenění římského území. Tak, či onak roku 244 př. Kr. udělal kartaginský vojevůdce další krok. V noci se tajně přeplavil dál na západ, kde obsadil svah hory Eryx, kde se rozkládalo někdejší kartaginské město. Obyvatele, kteří ve městě zbyli po římském záboru roku 249 př. Kr, přemístil do nedalekého Drepana. Odtud mohl bez problémů poskytovat pomoc Římany obleženému Drepanu, ba co víc, opět komplikovat život římským dobyvatelům. Město Eryx, které Hamilkar se svým vojskem obsadil, totiž leželo mezi římským táborem na úpatí hory před obléhaným Drepanem a vrcholem Eryku, který rovněž drželi Římané. Pokud by v této situaci obdržel podporu z Kartága, mohl Římany úplně porazit.

Celé dva roky držel Hamilkar svůj post a znemožňoval Římanům efektivní obléhání, přičemž zásoby získával z Drepana. Bohužel, v této době bylo odvoláno punské loďstvo, takže Hamilkar zůstal bez spojení s mořem a nemohl podnikat žádné vlastní nájezdy za kořistí. Podnikání takových akcí na pevnině Hamilkar zakázal, neboť byly příliš riskantní. Přesto jeden z jeho velitelů rozkaz porušil a vydal se plenit. Byl však obklíčen Římany a mnoho jeho mužů bylo zabito. Netrvalo dlouho a Hamilkar účet vyrovnal.

Ačkoliv měl Hamilkar Barkas ve všech směrech omezené zdroje, díky svým kvalitám odolával všem pokusům o porážku a svými akcemi neúměrně prodlužoval římské snahy o podmanění Sicílie. Tato skutečnost, spolu s neschopností pozemního vojska dobýt Lilybaeum, přiměla Římany k tomu, aby vystavěli novou flotilu, která by Kartágo porazilo na moři, když to nešlo na souši. S problémy se však potýkal také Hamilkar. Obtížná situace a nemožnost dosáhnout jednoznačného vítězství vedly ke zradě tisícovky keltských žoldnéřů, kteří se pokusili zběhnout do římského tábora. Vojevůdce plán včas odhalil a morálku nespokojených pozvedl příslibem vysoké finanční odměny. Tento Hamilkarův slib Kartágu později způsobil vážné potíže a vedl k válce se žoldnéři na africké půdě.

Díky veřejné sbírce za významného přispění římských boháčů, postavili Římané novou flotilu dvou set quinquerém, obsazených skvěle vycvičenou posádkou. S tímto loďstvem se vypravil konsul Gaius Lutatius Catulus k břehům Sicílie, aby odřízl Hamilkara od spojení s mořem a zablokoval i přístavy obléhaných měst Lilybaeum a Drepanum. V této pozici Římané vyčkávali příjezdu Punů. „Hannón, …, vyplul, zamířil k tak zvanému Svatému ostrovu a měl v úmyslu dostat se odtud, aniž by to nepřátelé zpozorovali, k Eryku, vyložit tam zásoby a odlehčit tak lodím, naložit vhodné námořní vojáky z řad žoldnéřů a s nimi i Barku a utkat se pak s nepřítelem,“ vypráví o punském plánu Polybios. Záměr ale nevyšel, protože římské hlídky flotilu zachytily.

Roku 241 př. Kr. se římské a kartaginské loďstvo střetlo u Aegatských ostrovů. Tentokrát měli převahu Římané, jejichž flotila byla početnější a vojáci lépe vycvičení. Kartaginské loďstvo bylo přetíženo zásobami, jež měly pomoci Hamilkarovi, odříznutému na Sicílii. Pokud by zásoby dostal, lodě by obsadili zocelení žoldnéři a římská převaha by už nebyla tak jednoznačná. Válka by pokračovala a Hamilkar by mohl uspět. Proto také Catulus usiloval o bitvu dřív, než punský vojevůdce Hannó zásoby vyloží. Římské lodě byly odlehčené, aby lépe manévrovaly. To napomohlo porážce Punů, kteří v bitvě ztratili polovinu lodí. Hamilkar zůstal izolován na Sicílii bez naděje na jakoukoliv podporu. Válka skončila a Hamilkar byl pověřen mírovým vyjednáváním. Kartágo muselo přistoupit na tvrdé mírové podmínky, které jim přikazovaly vyklidit Sicílii a všechny přilehlé ostrovy, zaplatit 3 200 talentů (přes 100 tun) stříbra jako válečné reparace, vykoupit všechny zajaté Puny, zatímco Římané měli být propuštěni zdarma a několik dalších požadavků. Hamilkar původně vyjednal mírnější podmínky, ty ale neschválil římský senát.

Šest let, které Hamilkar Barkas strávil válčením na Sicílii, bylo pouze předehrou k jeho dalším válečným dobrodružstvím. V letech 240 – 237 př. Kr. byl vrchním velitelem kartaginských vojsk ve válce se vzbouřenými žoldnéři, kteří po prohrané punské válce požadovali svou odměnu a začali plenit punské území v Africe. Jen co skončila válka s žoldnéři, vypravil se Hamilkar do Hispánie, kde vedl dlouhé tažení za připojení bohaté země ke Kartágu. Po devíti letech bojů s iberskými kmeny, poté co položil základy pro další úspěšné tažení svého syna Hannibala, padl v bitvě roku 228 př. Kr.. Jeho předčasná smrt znemožnila dokončení jinak úspěšného dobývání Hispánie.

Kartágo bylo původně fénickou kolonií, jež byla podle tradice založena roku 814 př. Kr. obchodníky z města Tyru. A z toho také pramení jeho antické pojmenování. Současní autoři používají pro vše, co souvisí s Kartágem, slovo „kartaginský“, avšak s výjimkou punských válek. Naopak antičtí autoři skloňovali v daných souvislostech termín „punský“. Proč jsou Kartaginci Punové? Latinské punicus, původně poenicus, vychází z řeckého Foiníké – Fénicie. Kartágo se brzy z fénického vlivu vymanilo a následně ovládlo i jiné fénické kolonie v západním Středomoří.

O dominantní postavení sváděli Punové boje s Řeky, Etrusky i Féničany. Před rokem 500 př. Kr. již Kartágo kontrolovalo Sardinii a část Sicílie, kde se dělilo o moc s Řeky, kteří v té době představovali pro Puny největší soupeře. Úlohu Řeků však postupně přebírali Římané. Na konci 6. století př. Kr. si již Kartágo podrobilo většinu bývalých fénických kolonií, ovládalo převážnou část severní Afriky, podmaněny byly i některé libyjské kmeny a pod kontrolou mělo také Sardinii a většinově Sicílii. Ve 3. století př. Kr. bylo Kartágo pánem západního Středomoří a stalo se hrozbou pro rozpínající se Řím. Začaly punské války. V první Kartágo ztratilo převahu na moři, ve druhé přišlo o evropská území a ztratilo pozemní převahu a v konečné fázi třetí války bylo kdysi slavné město zadupáno do prachu římskými legiemi. Z mocného města zůstaly jen trosky. Později však vyrostlo Kartágo římské, které přežilo až do doby arabské expanze.

Další literatura:

Bagnall, Nigel: The Punic Wars 264 - 146 BC, Oxford 2014.

Kovařík, Jiří: Vítězové nad Kartágem - Římské války I, Praha 2014.

Richter, Karel: Hannibal před branami, Praha 2012.