Evropa kolem roku 1000? Skutečná hra o trůny, brutální šíření víry a zrození moderních států

Hranice Čech jsou pozoruhodně vymezeny horami, které poskytují zemi ochranu, zároveň však nikdy neumožnily trvalé rozšíření státu „za kopečky“. Nejdelší společnou hranici mělo přemyslovské knížectví s někdejší Východofranckou říší, pozdější Svatou říší římskou, tedy Německem. Na jihu hrálo důležitou roli Bavorsko se svou Východní markou, původně nárazníkovým územím proti Maďarům. S přičiněním českého knížete Boleslava I. dostali maďarští nájezdníci natolik za vyučenou, že se usadili, a roku 1000 již čteme o uherském království Štěpána I. Podobně se emancipovaly i kraje severně a východně od Čech, dnešní Polsko. A pak tu samozřejmě byly oblasti vzdálenější, mající tu větší, tu menší, avšak setrvalý vliv na dění ve Střední Evropě i celém evropském kontinentu.

Zatímco v Čechách vládli Boleslavové, ve Svaté říši římské třímali otěže vlády tři králové jménem Ota. Vláda otonské dynastie vyplňovala téměř celé 10. století a nesla se v duchu vzestupu moci německých králů a císařů. Roku 973 zemřel císař Ota I., dřívější soupeř a později spojenec Boleslava I. a jeho nástupcem se stal syn Ota II., který byl již od roku 961 otcovým spoluvládcem a roku 967 byl v Římě s otcem korunován jako spolucísař. Kontrola nad Itálií měla pro německého panovníka, stejně jako dobrý vztah s papežem, velký význam. Právě to ho odlišovalo od ostatních říšských knížat a dávalo legitimitu jeho vládě i císařskému titulu. V Itálii se zájmy Otonců střetly s mocí Byzance. Několikaleté spory nakonec vedly ke smíru, v jehož důsledku došlo roku 972 ke sňatku mezi Otou II. a byzantskou princeznou Theofano. Italské úspěchy však byly krátce poté ztraceny, neboť se Ota II. musel vypořádat s domácími potížemi i útoky zvenčí.

Od roku 973 čelil Oto II. nejprve odboji lotrinských vévodů, podporovanému západofranckým králem Lotharem a poté situaci o mnoho vážnější, kdy proti němu povstal bavorský vévoda Jindřich Svárlivý s vlastním nárokem na říšský trůn. Za Jindřicha se postavil také náš Boleslav II. a polský kníže Měšek I., Ota však v boji o trůn obstál a roku 976 vrátil záležitostem v říši řád. Odrazil také útok dánského krále Haralda Modrozuba, pronikl na jeho vlastní území a porazil ho. Teprve potom se mohl vrátit do Itálie, kde ho na jihu čekala velmi komplikovaná situace, z níž existovalo jediné východisko – válka. Ota II. porazil Byzantince, utrpěl však těžkou porážku od Arabů a musel se stáhnout. Zbraněmi opět chřestili také Dánové a slovanské národy. Aby Ota odvrátil potíže, svolal do Verony sněm říšských knížat, kde bylo ujednáno, že jeho dvouletý syn Ota bude formálně zvolen a korunován králem. Během následujících válečných příprav ale Ota II. roku 983 nečekaně zemřel v Římě.

O vzkříšení antické říše římské se snažil Ota II., naplno se však této myšlenky ujal až jeho syn Ota III. Měl velkolepé plány, hodlal přesídlit do Říma a odtud společně s papežem vládnout říši. Za tuto vizi, stejně jako kultivované a široké vzdělání, vděčil své matce Theofano i svým učitelům, předním vzdělancům doby. Vládu po otci zdědil, když mu byly tři roky a dalších jedenáct let se na ni připravoval, zatímco království vládla jako regentka jeho matka a poté jeho babička Adelheid, vdova po Otovi I.. Když se Ota III. roku 994 konečně ujal svého údělu, měl velkou šanci posunout říši kupředu. Díky svému vzdělání, původu i zázemí představoval svorník mezi Východem a Západem. Nanejvýš ctil odkaz Karla Velikého, k jehož představě o římském císařství se hlásil.

Na císařskou korunu dosáhl Ota III. roku 996. Následně přesídlil do Říma a prosadil svého učitele Gerberta z Aurillacu jako papeže Silvestra II. Ve snaze o rozšíření impéria navázal přátelský vztah s polským knížetem Boleslavem I. Chrabrým i maďarským velkoknížetem Štěpánem I., přičemž z obou udělal své spojence a udělil jim významné pocty. Čechy zůstaly stát stranou, zčásti vlastní vinou, zčásti souhrou okolností. Silným mocenským nástrojem přitom pro Otu III. byla církev a christianizace východních území. To však nebránilo tomu, aby proti němu a jeho papeži vypuklo v Římě, ovládaném klikami mocných rodin, povstání. Roku 1001 tak musel císař i papež z Věčného města uprchnout. Na útěku dvaadvacetiletý císař dostal malárii, na kterou v lednu 1002 zemřel.

Pokud nějaký jev dominoval přelomu 1. tisíciletí, byla to nezadržitelně postupující christianizace, pronikající i do vzdorovitých pohanských oblastí. Nebylo to pouze Polsko a Uhry, ale také skandinávské země, kde se houževnatě držely kulty Ódina, Thóra a dalších reků z Valhally. Na rozdíl od území, která bývala součástí římského impéria, se v severských zemích šířilo křesťanství jen zvolna a mnohem později. Dánsko přijalo křesťanství jako první kolem roku 960, kdy konvertoval král Harald Modrozub, pomalu se prosazovalo i mezi Švédy a kolem roku 1000 zakořenilo na Islandu. Norsko bylo zemí, kde se uchycovala křesťanská víra jen velmi obtížně, což bylo dáno nejen povahou obyvatelstva, ale také drsným způsobem, jakým jim bylo nové náboženství vnucováno. První pokus o zavedení křesťanství v zemi učinil v polovině 10. století král Hakon I. Dobrotivý, avšak neuspěl a jeho nástupce obnovil pohanské kulty.

S pokusem o christianizaci byl o mnoho úspěšnější král Olaf I. Tryggvason, jenž se ke konci 10. století snažil vymýtit pohanské kulty velmi tvrdě a brutálně a to nejen v Norsku, ale také na Orknejích, Shetlandských a Faerských ostrovech, na Islandu i v Grónsku. Pokud se někdo odmítl podvolit Kristu, byl zmrzačen, zabit nebo vyhnán ze země. Christianizace se pro Olafa stala prioritou. Roku 995 založil nové královské sídlo Nidaros (dnes Trondheim) a v něm pravděpodobně i první kostel, zatímco pohanské chrámy ničil a bořil. Když roku 1000 padl v bitvě, země se opět vrátila ke starým božstvům, křesťanství však již vykořeněno nebylo. Přibližně o čtvrt století později navázal na Olafa Tryggvasona král Olaf II. Haraldsson, jenž v Nidaru inicioval vznik biskupství. Za svou podporu křesťanství byl později svatořečen, podobně jako kníže Václav v Čechách nebo král Štěpán I. v Uhrách.

Seveřané, houževnatě odolávající christianizaci, již nebyli v době milénia pouhými námořními lupiči. Jejich odvaha a bojový um byl dobře znám po celé Evropě. V Byzanci tvořili elitní císařovu stráž, tzv. varjažskou gardu. Varjagové, jak se vikingům říkalo na východě, hráli významnou roli i v Kyjevské Rusi, kam odcházelo mnoho mužů ze Skandinávie za štěstím i do vyhnanství. Na Západě byli vikingové známí jako Normané. Pevně se usadili na severozápadě Francie, kde roku 911 vytvořili vlastní vévodství a odkud se roku 1066 vypravili do k anglickým břehům, aby jednou provždy změnili tvář Britských ostrovů. Ano, vikingové už nebyli pouhými nájezdníky, kteří děsili Evropu, Byzanc i Afriku, ale na dobytých územích vytvořili vlastní panství, kterým úspěšně vládli. Roku 999 se Normané objevují také na Sicílii a v jižní Itálii, kde později vytvoří vlastní království.

V Dánsku i Anglii vládl vikinský král Knut Veliký (985/95 – 1035), který vysoko ční mezi vládci přelomu tisíciletí. Byl vynikajícím diplomatem, vládcem a vojevůdcem. Pod jednu korunu dokázal sjednotit Dánsko a Anglii, což oběma zemím zajistilo neobvyklé období míru a prosperity, stal se rovněž králem Norska a části Švédska. Měl dobré vztahy s papežským stolcem, dokonce Řím sám navštívil, pravděpodobně dvakrát, z toho poprvé v souvislosti s korunovací císaře Konráda II. roku 1027. Cesta do Říma byla pro středověkého panovníka prestižní záležitostí, vypovídající o jeho pevném postavení. Knut bývá považován za nejschopnějšího krále anglosaské Anglie, ačkoliv byl sám Dánem. Jeho rozsáhlé panství bývá někdy nazýváno Severomořskou říší a on sám císařem Severu.

Čeští Přemyslovci neměli na přelomu tisíciletí vskutku jednoduché žití. Zatímco na severu rostla pod Boleslavem Chrabrým moc Polska, na jihu se svého dědictví pevně chopil maďarský velkokníže Vajk, známější jako Štěpán, první král uherský. Maďaři, někdejší obávaní nájezdníci, kteří kořistili hlavně na území Východofrancké říše, se po drtivé porážce na řece Lechu usadili a začali postupně budovat nejen vlastní říši, ale také dobré vztahy se sousedy. Na západě to byla Svatá říše římská, na opačné straně říše byzantská. Centrem Uher se stala Ostřihom, odkud kníže Gejza, Štěpánův otec, upevňoval a rozšiřoval moc Arpádovců. Navázal přátelské vztahy s Otou I., císařovnu Theofano později podporoval proti odbojnému bavorskému vévodovi Jindřichovi Svárlivému a roku 973 přijal křest. Pohanské kulty však zachoval.

Jeho nástupcem se stal roku 997 syn Štěpán (jméno přijal až po křtu) a téhož roku se oženil s dcerou bavorského vévody. O tři roky později získal od papeže Silvestra II. ve shodě s císařem Otou III. královskou korunu. Následně se Štěpán vypořádal s opozicí sousedních knížat, čímž položil základ uherskému státu. Krátce po korunovaci založil v Ostřihomi arcibiskupství. Zde také vyrostl královský palác a první katedrála. Do země zval misionáře z Bavorska i Byzance a zemi rozdělil na 50 správních celků, tzv. žup, po vzoru karolinské Francké říše. Součástí Uher tehdy bylo i území dnešního Sedmihradska a Slovenska, o které se Štěpán I. roku 1014 vítězně utkal s Boleslavem Chrabrým.

Další literatura:

Collins, Roger: Evropa raného středověku 300 – 1000, Praha 2005.

Hrdina, Jan: Bohemané: Prvních tisíc let českých dějin, Praha 2024.