Krvavé války císaře Traiana na Balkáně aneb Pád mocného království Dáků

Dácké války na počátku 2. století byly konfliktem mezi dvěma výjimečnými muži. Prvním byl dácký král Decebalus, jenž dokázal sjednotit svářící se kmenová království a v čele odhodlaných válečníků působit Římu nemalé potíže na Dolním Dunaji, kudy procházela hranice říše. Krále Decebala líčí dějepisec Cassius Dio velmi barvitě jako vládce, jenž byl „vychytralý a vyznal se dobře ve válečném umění; dokázal vést válku, neboť uměl vystihnout správný okamžik, kdy zaútočit a kdy se stáhnout; byl odborníkem na vymýšlení léček a mistrem bitev; věděl nejen, jak dosáhnout vítězství, ale dokázal se také vyrovnat s porážkou“. Protivník vskutku hodný velikosti Říma.

Na druhé straně bitevního pole stanul císař Marcus Ulpius Traianus, schopný a zkušený římský vojevůdce, který vždy inspiroval své muže. „Vždycky pochodoval pěšky s mužstvem své armády a během celého tažení dbal na organizaci a uspořádání vojsk, často je vedl v jiné formaci než obvykle; a brodil se s nimi přes všechny řeky. Někdy dokonce nechal své zvědy rozšířit falešný poplach, aby se vojáci procvičili v manévrování a zároveň zůstali odvážní a připravení na všechna nebezpečí.“

Je pravda, že na podmanění Dácie pomýšlel už Julius Caesar, nakonec se ale obrátil do Galie. Zlomit Dáky se o sto let později pokusil i císař Domitianus, avšak jeho trestná výprava dopadla katastrofálně. Příčinnou tažení z roku 86 byl dácký vpád do římské provincie Moesia, která byla jižním dáckým sousedem, během něhož bylo římské území vypleněno a armáda rozdrcena. V odvetu Domitianus vytáhl proti Dákům, které zatlačil zpět za Dunaj, avšak po počátečních úspěších došlo k porážce římského vojska, jeho velitel padl a jedna celá legie, V Alaudae, byla vymazána z povrchu zemského. Domitianus nakonec musel uzavřít s Dáky nevýhodný mír; Římané se zavázali zadunajským barbarům platit za mír roční obnos ve zlatě, a navíc k tomu poskytovat inženýry a těžkou vojenskou techniku k obraně dáckého území.

Porážka Římanů přivedla do dáckého tábora nové spojence, konkrétně Bastarny a sarmatský kmen Roxolanů. Navíc Decebalus vítal s otevřenou náručí dezertéry z římské armády a k zajištění vlastního území úspěšně využíval římských znalostí s budováním opevnění a stavbou válečných strojů. Vzrůstající moc Dáků byla pro Řím nepřijatelná. Touhu po pokoření nepřítele, jenž byl živoucím důkazem porážky Říma a stále sílil, nakonec uspokojil císař Traianus, který v duchu nejlepší římské tradice napochodoval za Dunaj, aby jednou provždy srazil na kolena bojovného krále Decebala a Římu zajistil mnohem důstojnější mírové podmínky.

Po ročních přípravách stanul císař Traianus v čele obrovské římské armády, v níž bylo zastoupeno devět legií. K tomu se ještě připojil nespecifikovaný počet pomocných sborů. Invazní armáda, kterou Traianus roku 101 shromáždil na Dunaji, tak představovala přibližně třetinu veškerého římského vojska. Další průběh událostí nám vyprávějí scény na Traianově sloupu, které neocenitelně dokreslují stručné zprávy dějepisce Cassia Diona.

Monumentální triumfální sloup, opatřený 190 m dlouhým vlysem, složeným z jednotlivých výjevů z válek s Dáky, který se třiadvacetkrát otáčí kolem sloupu, nechal císař Traianus vztyčit na památku svého vítězství nad Dáky. Původně plnobarevný vlys vypráví příběh obou dáckých válek, od samého počátku až po konečný triumf legií a smrt dáckého krále Decebala. Sloup, usazený na pětimetrovou bázi, měří 30 m (100 římských stop) s průměrem 3,7 m a je sestaven z dvaceti mramorových segmentů o jednotlivé váze 32 tun. Památník původně korunovala Traianova socha, později ji však nahradil sv. Petr, který dodnes ze sloupu shlíží na Řím.

Hraniční Dunaj překročili Římané po pontonovém mostu. Ke zdárnému průběhu celé akce poté císař vykonal oběť bohu války Martovi. Vidíme scénu, kdy císař pokládá kulatý obětní koláč na oheň, zatímco kolem něj probíhá posvátný obřad obětování kance, berana a býka (suovetaurilia). Následně pak vojáci vybudovali na nepřátelském břehu opevněné zázemí, odkud se armáda vydala do srdce Dácie, k hradbě Karpat.

Na vyobrazeních Traianova sloupu je kladen velký důraz na inženýrské práce jako je budování cest a mostů, které ulehčovaly postup vojska, stejně jako jeho spojení se zázemím. U většiny vojenských akcí je císař osobně přítomen. O tom, že během tažení docházelo k drancování a vypalování sídel, nemusíme pochybovat. Systematickému postupu Římanů se Decebalova armáda postavila do cesty nedaleko Tapae, kde došlo k tvrdému a nelítostnému boji, v němž Římané utrpěli těžké ztráty, získali však vítězství. Traianův sloup zachycuje scénu, v níž spolu bojují Dákové a římské pomocné sbory (auxilia). Šlo patrně Germány nebo Britony, kteří byli nasazováni do prvních linií. Nevíme však, zda jde o zachycení úvodní fáze bitvy, tedy jestli později zasáhli i legionáři, nebo zda bitvu vybojovaly pouze pomocné sbory.

První vítězství Římany povzbudilo. Pokračovali dál do vnitrozemí, dobývali a ničili jednotlivé dácké pevnosti. Jedno takové dobývání vidíme i na Traianově sloupu, hradby pevnosti zdobí hlavy naražené na kůlech, pod hradbami jsou pasti, podobné římským liliím (zamaskovaná díra s hrotem). Římská ofenziva však neznamenala, že by Dákové čekali, až k nim dobyvatelé přijdou. Příběh na sloupu pokračuje domorodou protiakcí, kdy dáčtí válečníci, společně se sarmatskými katafrakty, překračují Dunaj, aby podnikli překvapivý útok v týlu nepřítele. Vidíme bránící se pomocné sbory římské armády, zatímco se Dákové pomocí beranidla snaží vniknout do pevnosti. Traianus na vzniklou situaci okamžitě reagoval. S oddíly pomocné jízdy i pěchoty se vydává po stopě útočníků, kteří patrně nic netuší. Následuje rychlý a nečekaný útok Římanů, kteří pod rouškou noci přepadnou dácké ležení s čtyřkolými vozy a všechny přítomné zmasakrují.

Pod tíhou okolností vypravil Decebalus k Traianovi poselstvo, aby jednalo o příměří, ale dohody dosaženo nebylo. Hrdý a nedůvěřivý dácký král zatím ještě stále odmítal přijmout tvrdé podmínky římského míru. Rozhodující bitva byla neodvratná. Na další scéně sloupu tak vidíme bitevní vřavu, v níž bojují legionáři po boku pomocných sborů za podpory artilerie, která je na sloupu zachycena v podobě carrobalisty, což byl škorpion umístěný na voze taženém dvěma mulami. V boji s drtivou přesilou Dákové nedokázali obstát a byli poraženi. Děje zachycené na sloupu napovídají, že Traianus uzavřel dočasné příměří. Důvodem mohla být blížící se zima, a tedy i konec válečné sezóny. Decebalova porážka však stále nebyla definitivní, a tak se Traianus následujícího roku 102 vrátil. Opět vidíme pochodující vojsko, rozdělené do dvou proudů, plavbu po řece, její přechod po pontonovém mostu a následný obětní rituál. Legie budují a bojují vždy pod dohledem císaře Traiana. První dácká válka končí Decebalovou kapitulací, odevzdáním rukojmí a válečnými reparacemi.

Výsledek prvního Traianova tažení byl pro Řím více než uspokojivý. Decebalus musel složit zbraně a rozpustit vojsko, rozebrat hradby svých pevností, impériu postoupit část území, vydat římské dezertéry, vzdát se vojenské techniky a slíbit, že neposkytne azyl dezertérům z římské armády. Zatímco Traianus slavil v ulicích Říma triumf, ověnčen titulem Dacicus, Decebalus si musel zvykat na roli podřízeného vládce na Římu závislého území. Že mu takové postavení příliš nevyhovovalo, je zřejmé. Během krátké doby Decebalus porušil mír ve všech bodech. Přikázal obnovit opevnění, znovu budoval armádu, přijímal římské dezertéry, z nichž vytvořil skupinu, která měla spáchat na Traiana atentát. Plán ale nevyšel. Bez vědomí Říma Dákové také anektovali část území sarmatských Iazygů. Druhá dácká válka se rozhořela roku 105, když Dákové zaútočili na některé opěrné římské body.

Traianus reagoval opět velmi energicky. Co se dělo? To opět čteme ve vyprávění Traianova sloupu. Císař se přeplavil přes Jadran, aby na druhém břehu shromáždil ještě větší vojsko než při prvním tažení, dokonce sestavil dvě nové legie; II Traiana Fortis a XXX Ulpia Victrix. V čele vojska se pak následujícího roku vypravil jednou pro vždy vyřešit dácký problém. Císař nespoléhal jen na vojenskou sílu, ale rovněž na sílu diplomacie, když obratným vyjednáváním Decebala zbavil většiny jeho spojenců.

Cesta římských legií se během druhého tažení patrně ubírala jinudy než před pěti lety. Nejprve bylo samozřejmě nutné překročit Dunaj, což se stalo u Drobety, kde byl podle projektu Apollodóra z Damašku, Traianova dvorního architekta, vystavěn velkolepý most na dvaceti kamenných pilířích o celkové délce 1 135 m. Přechod přes tento technický div, jehož části dodnes stojí, významně urychlil přesun vojsk, zpráv i veškerého materiálu. Tento most detailně popisuje Cassius Dio a je vyobrazen i na triumfálním sloupu. Tažení již neprovázelo tolik bojových akcí jako v prvním případě, i když ke střetům pochopitelně došlo. Cílem nyní bylo zničit jádro odporu, hlavní dáckou pevnost a Decebalovo sídlo Sarmizegetusu, položenou vysoko v Karpatech. Toto kamenné město s pevnými hradbami Římané oblehli, avšak Dákové kladli houževnatý odpor. Bylo jen otázkou času, než pevnost padne, nebyli to ale Římané, kteří politické i náboženské centrum Dácie proměnili v hromadu trosek. V bezvýchodné situaci Dákové město zapálili a sami požili jed.

Aby byl triumf dokonalý, bylo nezbytné, aby do římských rukou padl král Decebalus. Tomu se sice podařilo z pevnosti uprchnout, avšak podobně jako někteří další přeživší Dákové, byl hnán jako divá zvěř. Velmi dramaticky tuto scénu zpodobňuje Traianův sloup, kde Decebalus, krátce před tím, než je dopaden, páchá sebevraždu a sám si prořízne hrdlo. Válka byla u konce. Decebalovu hlavu Traianus poté použil jako rekvizitu, která byla nesena v čele pochodující armády. Náplastí na římské šrámy se stalo odhalení úkrytu dáckého pokladu, uloženého na dně řeky Sargesia. Z Dácie Traianus vytvořil novou provincii říše. Pod římským orlem Dácie, přibližně dnešní Rumunsko, vydržela do poloviny 3. století, kdy se stala kořistí pronikajících barbarských hord.

Další literatura:

Dio Cassius: Roman History

Goldsworthy, Adrian: Ve jménu Říma, Praha 2009.

Matyszak, Philip: The Enemies of Rome: From Hannibal to Attila the Hun. London 2004.