Článek
Všimla jsem si, že se tu v posledních dnech objevilo nezávisle na sobě několik článků týkajících se tématu „rozmazlené dítě“. Řešilo se například to, jak ho poznat, co už je moc i jak ho nezaměňovat za bohaté dítě s „úrovní“ (protože milionářských dětí, co jsou akorát zvyklé na vyšší standart, ale jinak se věnují charitě a jsou skromnost sama máme samozřejmě ve společnosti jak máku, ehm)… Co se tu ale zatím neřešilo je důvod, proč je čím dál tím více dětí rozmazlováno, a to naprosto záměrně a někdy dokonce „programově“ (ve stylu: ať si je klidně rozmazlené, ale když můžu, tak mu dopřeju, ať má to, co já ne). A hlavně proč je to sakra velký problém a brutální krpa v rodičovství, která může dětem znepříjemnit (v nejhorším případě i zničit) celý život.
Ale nejdřív jedna důležitá věc, než mě zas někdo začne osočovat z předpojatosti a krátkozrakosti. Prosím vás, rozmazlené děti existovaly vždy a všude, to pochopitelně není žádná novinka. A já to velice dobře vím a respektuju. ALE… Tou nežádoucí novinkou na trhu, kvůli které píšu tento článek, je bohužel fakt, že rozmazlování dnes v mnoha rodinách přestává být vnímáno negativně a stává se jakýmsi standardem, jehož následky a projevy jsou společností mylně označovány za normální demonstraci dětského věku a zdravého vývoje. Řečeno stylem exempla trahunt, „Já mu prostě musím při hysterické scéně koupit tu čokoládu, protože má přece období vzdoru.“ No, nemusíte. Ba dokonce byste ani neměli, protože jeho vztekání sice může být přirozenou součástí jeho vývoje, ale to není ani omluva ani důvod jít mu na ruku a nesnažit se ho usměrnit a zvládnout bez rozmazlování. O tom ale zase někdy příště, protože tohle zneužívání a naprosté nepochopení odborných pojmů z ranku vývojové psychologie je další metlou moderního rodičovství, kterou bych ráda někdy blíže rozebrala. Teď ale zpět k rozmazlenosti a ke čtyřem nejčastějším rodičovským omylům (mluvme pro zjednodušení primárně o rodičích, i když rozmazlovat samozřejmě může kdokoliv), které se bohužel často berou jako dobrý důvod pro rozmazlování:
1)ROZMAZLENÉ DÍTĚ ROVNÁ SE MILOVANÉ DÍTĚ
Nejčastější omyl mnoha rodičů, kteří mají pocit, že láska k jejich potomkovi se měří štědrostí a benevolencí. Tak prosím vás… Neměří. A rozmazlené dítě opravdu není dítě milované. Nebo takhle, ono samozřejmě může milované být (a tak trochu doufejme, že je, protože druhý nejčastější důvod k rozmazlování je neschopnost, nebo neochota se s děckem dohadovat a zabývat se jeho výchovou, takže „radši mu dám všechno a bude pokoj“). Nicméně i tento projev lásky je jako láska vnímán pouze ze strany rodiče, nikoliv dítěte. Jinými slovy, rozmazlované dítě se opravdu necítí být více milováno, než dítě, které rozmazlováno není (ale má pochopitelně vše, co potřebuje). Jediná situace, kdy můžeme mezi lásku a rozmazlování z pohledu dítěte dát rovnítko, jsou situace, kdy rodič začne své dítě rozmazlovat až v průběhu jeho života a to např. z důvodu zlepšení rodinné situace (ať už ekonomické, nebo sociální-např. nový, hodný tatínek u samoživitelky), nebo jako kompenzaci za nějaké prožité trauma. V takovém případě může dítě, které už má určitý věk a něco takzvaně „odžito“, vnímat toto rozmazlování jako projev lásky a náklonosti (nicméně to jsou velmi ojedinělé případy).
Oproti tomu dítě rozmazlované od narození, které nic jiného, než život ve stylu „mám vše, na co si ukážu“ ani nezná, jen stěží vnímá toto privilegium jako projev lásky. Pro něj je to automatická služba a běžný standart, na který má nezadatelné právo. A co hůř, místo toho, aby hýčkání bralo jako důkaz, že ho rodiče milují, naopak se jimi často cítí být milováno mnohem méně, než jak to skutečně je. Proč takový paradox, ptáte se? No, protože tu a tam mu i oni musí říct „ne“ a rozmazlování utnout. A normálně vychovávané dítě tohle přijme pochopí (byť třeba ne hned v batolecím věku). Ale takovéto malé princátko, které je zvyklé jen kývnout a pak sledovat, jak se všichni kolem přerazí, to pochopit neumí a ani nechce. Místo toho se (vlastně celkem logicky) cítí podvedené, odstrčené a frustrované a tím pádem i nemilované, protože všichni víme, že „ty jsi na mě zlý, ty mě nemáš rád“ je velmi častý myšlenkový konstrukt všech malých dětí, jejichž psychika ještě není dostatečně vyzrálá.
A to mluvíme pořád jen o vztahu „rodič-dítě“, který je velmi specifický a podmíněný i chemií a hormony. Jak takové děti vnímají vztahy se svým okolím, které k nim tak úzké vazby nemá (a pochopitelně je nerozmazluje), raději ani nedomýšlet. Mezi cizími se takto rozmazlené dítě totiž cítí permanentně zrazované, ochuzované, odstrkované a nedoceněné (a to bohužel i tehdy, kdy tomu tak vůbec není a mělo by si pozornost užívat a být vděčné). A to přeci nikdo nechceme, ne? Nebo ruku na srdce, kdo z vás rád a ochotně pozve na příští narozeniny svého dítka jeho „kamaráda“, který na minulé oslavě ztropil hysterickou scénu a zkopal všechny kolem, protože on žádný dárek nedostal a vaše dítě ano? Asi nikdo, že…
2)ROZMAZLENÉ DÍTĚ ROVNÁ SE ŠŤASTNÉ DÍTĚ
Tento bod pochopitelně úzce souvisí s bodem předešlým, ačkoliv má ještě mnohem širší záběr. Hromada lidí si totiž myslí, že rozmazlováním své dítě učiní šťastným a dají mu to, co sami jako děti neměli. Za důkaz, že mají pravdu, pak považují to, že když svému potomkovi nevyhoví, tak řve, zlobí a pláče a když mu vyhoví, rozzáří se jako sluníčko a je po breku (což samo o sobě není úplně OK, protože tak rychlé střídání nálad v jakémkoliv vyšším než batolecím věku, značí buď labilitu, nebo manipulaci-a ne, nechci slyšet, že tohle se malých dětí netýká, divili byste se, jak „vyčůrané“ umí být). Ale prosí vás, usmívající se dítě NENÍ automaticky šťastné dítě. Může mít zrovna teď radost a z něčeho se těšit (ať už je to vytoužené lízátko, nebo nový mobil), ale skutečně šťastného malého človíčka, z něj rozmazlování a neustálé a okamžité uspokojování všech jeho potřeb opravdu neudělá. Naopak. Stejně jako v předešlém bodu, i tady tento způsob výchovy (zvláště od nízkého věku) vede k frustraci, smutku a negativním pocitům. A je to pochopitelné, protože takovéto dítě je nonstop stavěno před další a další bolestivá zklamání a ústrky, které by jinak ani nevnímalo (nebo se jimi za vteřinu přestalo zabývat).
A když se tato zklamání vrší na sebe a kupí v delším časovém horizontu, dítě se stává čím dál tím zahořklejším a vzteklejším, protože stále dokola není po jeho! Že mezi tím po jeho je (a daleko více, než je běžné), to samozřejmě nevnímá, protože „to je normální“. A to opravdu není zdravý přístup k životu, nemluvě o tom, že lidé se tímto způsobem učí vidět na všem jen to špatné a stavět se permanentně do role oběti. A takového člověka, který neustále hledá chyby u druhých a navzdory faktu, že si nežije nijak zle, si na něco nonstop stěžuje, přeci ze svého potomka vychovat nechcete, ne? Od takových „citových upírů“ bič a pryč…
3)ROZMAZLENÉ DÍTĚ ROVNÁ SE OBLÍBENÉ DÍTĚ
Tak tohle je samozřejmě naprostý nesmysl, ale než si zaklepete na čelo, proč ho sem teda píšu, uvědomte si, kolik lidí je schopné argumentovat tím, že „musím svým dětem koupit nejnovější elektroniku, trendy hračky a značkové oblečení, protože to mají jejich spolužáci“. To už zní docela povědomě, ne? A přitom jde často o naprosto zbytečné přehánění a tlačení na pilu, které začíná být jakž takž relevantní až s příchodem puberty. Ale děti ve školce, nebo na prvním stupni, těm je samo o sobě fakt buřt, kdo má mikinu z místní večerky, a kdo ze značkového obchodu. Ty zajímají maximálně tak ty hračky, možná nějaké elektro a i tam „mají to všichni ve třídě“ opravdu jen zřídka znamená, že to mají všichni ve třídě. Není tudíž třeba podléhat paranoie, že pokud svým potomkům nekoupíme vše, na co si ukážou, budou navždy vyloučeni z kolektivu a stanou se obětí doživotní šikany. Fakt ne. Tady víc, než kde jinde platí, že všeho s mírou.
Skutečnou oblibu v kolektivu a pevná přátelství dítěti přeháněním a rozmazlováním vážně nezískáte. Naopak docílíte toho, že normální děti se mu budou vyhýbat, protože bude arogantní, sebestředné a nafrněné a ti ostatní se rozdělí na dva tábory, z nichž jeden mu bude škodit, protože mu bude závidět a druhý mu bude falešně pochlebovat a vtírat se mu do přízně. A věřte mi, tohle bravurně ovládají už malé děti ve školce či na prvním stupni, a zatímco ta první skupina se dá nějak externě pedagogicky korigovat v rámci prevence šikany, s armádou falešných kamarádů, které na vaše dítě zanevřou asi tak vteřinu poté, co z něj přestanou mít užitek, nic neudělá ani ten nejkovanější pedagog. To musí váš potomek zvládnout sám a sám se naučit v lidech číst a chápat, jaké charakterové vlastnosti u svých blízkých chce a jaké ne. A to se rozmazlováním fakt nenaučí. O doživotně pokřiveném žebříčku hodnot ve stylu „oblíbeným a kvalitním člověkem je ten nejkrásnější, nejbohatší a nejvíc cool“, které ho mohou přivést do dluhových pastí, nebo pod vliv honě špatné společnosti, nemluvě.
4)ROZMAZLENÉ DÍTĚ ROVNÁ SE ÚSPĚŠNÉ DÍTĚ
A konečně se dostáváme k poslednímu bodu a tím i k nadpisu celého článku, který odkazuje na velmi časté tvrzení, že „rozmazlené dítě je osobnost“ a že se „alespoň v životě neztratí, protože má ostré lokty, ví, co chce a jde si tvrdě za svým“. Tak prosím vás… takhle to opravdu nefunguje. Jednak, rozmazlené dítě NENÍ osobnost, protože osobnost v tomto slova smyslu se buduje právě skrze vlastní píli, poučení ze svých chyb a přirozené, zdravé sebevědomí odkazující na poznání svých silných a slabých stránek a práci s nimi. A ani jedno, rozmazlené dítě ve svém „portfoliu“ nemá, protože to nikdy nepotřebovalo. Nikdy se nemuselo o nic snažit, nikdy nezažilo, jaké to je popasovat se s následky svých činů a poučit se z nich, a hlavně nikdy nedostalo šanci poznat v čem je skutečně dobré a v čem ne, protože podle jeho rodičů je dobré ve všem a všechno si zaslouží. A když v tomhle vyrůstáte, přijmete to za vlastní a jiným způsobem už se na svět nikdy dívat nezačnete (pokud vás k tomu někdo, nebo něco, hodně bolestivě nepřinutí), protože pro malé dítě jsou rodiče ti nejlepší a nejchytřejší a o tom co dělají a říkají se nepochybuje.
Rozmazlené dítě tak nikdy nebude skutečně úspěšné a nikdy nebude umět své „ostré lokty“ (které jsou ve skutečnosti jen sebestředný pocit, že „mám nárok na vše, co chci“) používat chytře a efektivně a jedině tam, kde to má smysl. „Ztratí“ se tak v životě velice rychle a neštěkne po něm ani pes, což rozhodně není osud, který si pro něj jeho rodiče vysnili. Nedej bože, pokud k tomu učinili i nějaké zásadní kroky a odkázali mu například svůj majetek, přenechali firmu/živnost, nebo ho protlačili do sportu či showbyznysu. Takové osoby čeká hodně rychlý a hodně bolestivý pád na dno, někam mezi peklo závislosti, psychiatrickou léčebnu a konečnou stanici s květinovými věnci a leštěným kamenem. A i když je to pochopitelně extrém, těch příkladů mezi slavnými a vlivnými lidmi máme dost na to, aby bylo všem jasné, že to takhle prostě funguje, a to ve všech společenských vrstvách. A že i když z našeho rozmazleného dítěte nebude zrovna topmodelka závislá na prášcích, tak ani nespokojená prodavačka v Kauflandu s exekucí a dvěma nemanželskými dětmi není úplně výhra v loterii…
Sečteno podtrženo, výše nastíněné možnosti pochopitelně nejsou tesány do kamene a jelikož je mi jasné, že se určitě najde dost lidí, co zas budou brblat, že přeháním a že oni znají spoustu rozmazlovaných lidí, kteří dopadli dobře, proč to riskovat? Víte, to je stejné, jako jezdit v autě bez zapnutého bezpečnostního pásu. Může to projít bez nehody a pak je to fuk. Může dojít jen k pomačkání plechu a výsledkem budou maximálně modřiny… Ale taky to může skončit velkou nehodou s doživotními následky (nebo hůře). A rozdíl je jen jediném cvaknutí přezky, tak proč ho neudělat a nepředejít problémům? A to pravděpodobnost nehody je daleko menší než pravděpodobnost, že si vaše rozmazlené dítě v životě takříkajíc „namele kokos“, to vám garantuju. Ne, nemusí to potkat všechny a ne, nemusí to být fatální… Ale může, tak proč sakra tu ručičku osudových vah vašeho dítěte nevychýlit správnou a důslednou výchovou co nejvíce v jeho prospěch? To přeci žádná omluva, výmluva ani argument nemůže přebít, ne?