Článek
Hned na úvod bych ráda zdůraznila, že tento článek rozhodně NEMÁ za cíl jakkoliv bagatelizovat, zesměšňovat ani zlehčovat šikanu a její negativní dopady na zdravý vývoj i kvalitu života jejích obětí (a to říkám nejen jako pedagog, který už se s ní ve své praxi setkal, ale i jako její někdejší oběť). Šikana v dětském kolektivu a speciálně pak ve školském prostředí JE obrovský problém, o kterém je třeba mluvit a který je nutné efektivně řešit. Avšak tento text o šikaně jako takové není a nebude. Proč? Protože odborných i laických pojednání, článků a diskuzí na toto téma najdete na internetu statisíce a já si nemyslím, že je nutné k nim přidávat další.
Naopak. Myslím si, že by bylo možná fajn trochu zpomalit, ubrat páru, pročistit si hlavu a zamyslet se nad celou problematikou poněkud střízlivěji a s menší dávkou hysterie. A to i když plně chápu, že to není u takto citlivého a pro mnohé i osobního tématu snadné. Je to však nutné, protože jinak hrozí, že budeme tak moc tlačit na pilu a křičet „Pomóc, vlk“, že až ten vlk, nedej bože, skutečně přijde, buď ho ze samé opatrnosti a přehnané péče úplně přehlédneme, nebo nám to už nikdo neuvěří. A že máme toho pomyslného „vlka“ nebo spíše novodobého démona v poslední době na talíři fakt skoro všude… O šikaně se totiž mluví prakticky nonstop. Řeční se o ní v médiích i na sociálních sítích, nahrávají se o ní podcasty, píší se o ní knihy, točí se filmy, seriály i dokumenty, pořádají se osvětové přednášky, besedy a výstavy… A já mám pocit, že především rodičům mladších dětí (řešíme tu dnes výhradně školku a první stupeň, protože na druhém už je to o dost komplikovanější!) to začíná tak trochu lézt na mozek a začínají vidět šikanu úplně všude, jako nějakého zlého bubáka, který na jejich děti číhá asi i doma v pokojíčku pod postelí.
A to vůbec není dobré, protože nejen, že tím komplikují život sobě a svým dětem (které řečmi o šikaně a umělým nafukováním jejich potíží úplně zbytečně stresují a komplikují jim vztahy s vrstevníky), ale stěžují tím práci i nám pedagogům, když nás nutí vyšetřovat jako šikanu i věci, které k ní mají asi tak daleko jako já ke světové královně krásy! Nu a právě proto píšu tento článek, protože textů o tom, co je šikana a jak ji bezpečně poznat, máme k dispozici tuny, ale takový, který by na základně poznatků z praxe naopak jasně řekl a přehledně rozebral, co šikana na prvním stupni NENÍ, nikdy NEBYLA a ani NEBUDE, jsem snad ještě nečetla. Tak jdeme na to!
ŠIKANA TO NENÍ, KDYŽ…
a) Má vaše dítě jednorázový konflikt s jiným dítětem. A tím „jednorázový“ myslím i takový, který se objeví třeba jednou, dvakrát měsíčně, ale jde o ucelený, komplexní incident typu „poprali se kvůli holce“ nebo „pohádali se, protože se navzájem obvinili z podvádění ve fotbale“. Že je to jasné a nikdo normální tohle za šikanu nepovažuje? Omyl. V poslední době jsou právě takovéto situace rodiči nejčastěji mylně označovány za šikanu, byť jde o úplně normální dětské konflikty a třenice, které jsou v daném věku úplně běžné a vlastně i zdravé. A hlavně, děti by si je, až na ty nejvážnější výjimky, měly řešit samy a od nás dospělých by k tomu měly dostat maximálně tak nějaké ty rady a poučení, ale rozhodně ne kompletní vedení (nedej bože, abychom tyhle dětské problémy řešili za ně). Ona sem tam nějaká ta hádka, nebo zdravá dětská „rvačka“ (nemyslím proboha krvavou řež a agresi, ale normální strkanici) nikomu neuškodí a ve výsledku ještě krásně pročistí vzduch. A fakt to není šikana.
b) Si vaše dítě s nějakým spolužákem prostě nesedlo, nerozumí si s ním, nechce s ním trávit čas a nemá chuť hrát si s ním (a je to často vzájemné). Ano, tady je důležité to, že by to mělo být vzájemné (i když ani to není stoprocentní podmínkou). Ale ať je, nebo ne, jde prostě o úplně normální lidskou „averzi“, kterou někdy zažil asi každý z nás. Někdo nám holt je na první pohled sympatický a někdo není, a dělat se s tím mnoho nedá ani na jedné straně. S někým se prostě přátelíme rádi, ochotně a přirozeně a s někým to nejde, ani když se hodně snažíme. Takový už je život. Ale prosím vás, to, že nějaké dítě si s tím vaším nechce hrát, protože si prostě spolu nerozumí, vaše dítě je mu nesympatické, něco mu na něm nesedí, a tak nějak obecně není jeho šálkem čaje, to fakt není šikana! Dokud to vyjadřuje normální, klidnou a zdravou formou (bez zbytečné agrese a nenávisti), jde o úplně normální projevování rozdílných charakterů a hledání svého místa ve „smečce“ a dětské přirozené hierarchii (a v té vždycky někdo musí být na špici a někdo „na chvostu“, to taky není nic zlého ani patologického). A opět, přílišné zasahování do tohoto procesu ze strany nás dospělých, k ničemu dobrému nikdy nevede, takže ani zde se „šikanou“ nepochodíte…
c) Má vaše dítě neustálé různorodé konflikty s jedním určitým spolužákem, s nímž však jindy vychází bez potíží nebo se dokonce přátelí (výjimečně může jít i o více, než jedno dítě a to na obou stranách, i když tam už je to trochu tenký led, protože jde o konflikt dvou „part“). Ano, tady už je pochopitelnější, že se může někdo z rodičů splést a označit tento otravný a nepříjemný jev za šikanu, ale ne. Ani tady to šikana není, pokud je dodrženo jedno prosté pravidlo a to je střídání viny. V praxi to znamená, že jednou konflikt vyprovokuje jedna strana, podruhé druhá, příště se neshodnou tak nějak společně a v další chvíli jsou zase na nějaký čas kamarádi. Zkrátka a dobře, běžná realita dnešních dětí, které jsou odmalička vychovávány hodně „svobodně“ (mnohdy by se dalo říct i sebestředně a sobecky) a nemají tak dostatečně vyvinutý smysl pro dělání kompromisů a vzájemnou spolupráci. Takovéto děti nerady slevují ze svých nároků a potřeb a je tudíž jasné, že jakmile se jich sejde na jednom místě víc, je zaděláno na malér. Se šikanou to ale nemá co dělat, prostě jsou to jen osoby nevyzrálé, nejisté a konfliktní, kterým stačí málo, aby se „nastartovaly“ a nekonečná řada třenic, konfliktů, hádek, rvaček a dalších „neštěstí“ je na světě. Ale opět bez šikany.
d) Se cizí dítě raduje nad svou výhrou (svým úspěchem, svou novou hračkou, svým mobilem apod.), zatímco to vaše bohužel nevyhrálo (nebylo tak úspěšné, nic z toho nového nemá). Ano, i tohle se nám často objeví jako „případ šikany, posmívání, urážení a soustavného znevažování“, byť jde o úplně normální projev spontánní dětské radosti nad vlastním zdarem (a naopak přehnanou reakcí na nezdar ze strany „poraženého“). A do stejné kategorie bych mohla zařadit právě i vzájemné neshody dětí nad různými tématy od elektroniky a oblečení, přes oblíbené sporty, seriály či hry až po oblíbené influencery nebo místa, kde byly o prázdninách (nedávno tady na to byl dokonce samostatný článek, který právě toho vydával za šikanu, uf). I tady se totiž často setkáváme s tím, že rodiče si přijdou stěžovat na „šikanu“, která je ale ve skutečnosti jen rozdílným vkusem, jenž se děti nebojí navzájem vyjádřit, protože často ani netuší, že by tím mohli druhého ranit. A to je zdravé a v pořádku, protože nemůžeme pořád kolem všech lidí v našem okolí chodit po špičkách, abychom je proboha něčím neranili, byť to naše hyperkorektní doba mnohdy vyžaduje. Je normální říct, že se mi to, co se líbí kamarádovi (co nosí, poslouchá, kde byl na výletě apod.), prostě nelíbí. Od toho jsem to já a moje názory! Klíčové je učit děti vyjádřit se slušně, věcně, s respektem a bez výsměchu (podpora argumenty taky není od věci). A hlavně na to neklást zásadní důraz ve stylu „jestli budeš Kačenko dál koukat na Šmouly, už s tebou nebudu kamarádit, protože Šmoulové jsou trapní.“ V takovém případě je nutné děti zkorigovat a vysvětlit jim, že každý jsme jiný, máme jiné možnosti a máme rádi jiné věci, ale opět… Není to šikana! To by muselo být mnohem, mnohem, mnohem vynalézavější, provázanější a dlouhodobější, aby se to za ni dalo označit a toho se na prvním stupni málokdy dočkáte.
e) Vaše dítě domnělého „šikanátora“ soustavně provokuje, nebo mu „to vrací“. A poslední případ, který řešíme také velmi často a který má opět k šikaně na míle daleko je situace, kdy nasupený rodič přiběhne do školy s tím, že jeho miláčka někdo šikanuje, protože mu dal včera na školní zahradě o přestávce pohlavek a my pak při vyšetřování zjistíme, že „miláček“ dal dotyčnému předtím facku, nebo se mu za něco vysmíval či ho jinak aktivně provokoval (prosím vás, neplést s tím, když u skutečné šikany agresor namachrovaně argumentuje tím, že „on ten trapák tak blbě, zakřiknutě koukal, že si o to přímo říkal“, to je samozřejmě úplně jiná situace!). Jde v podstatě jen o vyhrocenější druh konfliktu z předešlých bodů, který je ale okořeněn tím, že jedna z nesvářených stran (někdy dokonce obě) je typický potomek helikoptérových rodičů, kteří za něj všechno řeší a neustále ho přehnaně ochraňují, takže chlapeček či dívenka si dovoluje na jiné, machruje, kasá se, cítí se nepřemožitelný/á… A jakmile se mu/jí to nevyplatí a sklidí co bylo zaseto, následuje řev a stížnost mamince. Takže ne, milí rodiče, ani tohle není šikana a bylo by fajn, než s něčím takovým půjdete do světa, pořádně vyslechnout své dítko (případně i další svědky) a zjistit, jak to skutečně bylo. Případně přijít za námi prvně s dotazem, nikoliv s vražedným výrazem s v očích a hlasitým obviněním, že „kryjeme šikanu“.
Nu a to je asi vše. Tedy… vše to určitě není, těch „falešných šikan“ máme ve školách mnohem více, ale tohle jsou asi ty nejčastější, které zbytečně jitří emoce a zahušťují atmosféru. A přitom by se daly řešit snadno a efektivně a hlavně tak, aby zbytečně nezatěžovaly ani nás, ani vás a vaše děti. Zvláště ty by totiž měly vědět, jak vypadá šikana a co do jejího kruhu patří a co ne. A většinou to i vědí, protože jim to neustále vtloukáme do hlav milionem preventivních metod, her a diskuzí. Tak jim, prosím vás v těch hlavinkách nedělejte zbytečně guláš tím, že budete za šikanu vydávat každý jejich konflikt, nedorozumění, averzi nebo snížené sympatie. Je to zbytečné a rozhodně jim tím neprospějete. A nám taky ne, protože ono odhalení reálné šikany není zas taková brnkačka, jak si asi mnozí laikové myslí a i my pedagogové na to potřebujeme všechen dostupný um, čas a prostor. A kde ho máme brát, když na vaši „žádost“ řešíme jako šikanu to, že Pepíček vzal Andulce na pískovišti bábovku (protože Anča mu včera ve třídě schválně pošlapala obrázek, protože se předevčírem na vycházce vedl za ruku s Verunkou a ne s ní)?
P.S.: Výše popsané situace jsou samozřejmě tak jako tak problémové a je třeba se jimi zabývat a pokud někdo pojal podezření, že se tímto článkem snažím říct, že je jako pedagog odmítám řešit, otravují mě a stěžuji si na ně i na rodiče, kteří s nimi do školy přijdou, tak se plete! Vše výše pospané je samozřejmě špatně a je třeba s tím pedagogicky i rodičovsky pracovat, navzájem se o tom informovat a napravovat to, jak jen to je možné. „Jen“ to prostě není ŠIKANA a jako šikanu to nemá smysl ani jmenovat ani řešit (a už vůbec ne někam zapisovat a šířit - odtud poté často ty zbytečné zvěsti o „zametání pod koberec“).
