Článek
Jmenuji se Jana a celý svůj život jsem prožila v malém městečku na severu země. Pracovala jsem jako švadlena, ale nikdy to nebylo nic, co bychom s manželem Josefem nazvali dobře placenou prací. Po jeho smrti jsem zůstala sama. Jenže s mým důchodem, který sotva stačí na základní výdaje, to jde v životě opravdu těžko. Nikdy jsem si nemyslela, že budu muset v důchodu počítat každou korunu a rozmýšlet se nad tím, jak zaplatit tak běžnou věc, jako je návštěva kadeřníka.
Mám malý důchod, ale do práce chodit už nechci
V mládí jsem měla vždy pečlivě upravené vlasy. Každý měsíc jsem si dopřávala návštěvu u kadeřnice, která mě vyšla na 2000 korun. Bylo to moje malé potěšení, které jsem si každý měsíc dopřávala. Vlasy jsem měla vždy krásně učesané, a to mi dodávalo sebevědomí i v pozdějším věku.
Hlavně jsem měla dobrý pocit, když se za mnou mé vrstevnice otáčely Ale teď, když každá koruna hraje roli, si nemohu dovolit tak časté návštěvy, jako dříve. Ale já se jich nechci vzdát. Proč bych měla chodit neupravená jen proto, že jsem již v důchodu? Nemají i seniorky právo na to, aby vypadaly krásně. Třeba bych ještě mohla potkat nějakou životní lásku, říkám si a někdy se tak nad svým životem důkladně zamýšlím.
Na kadeřníka si půjčuji peníze
Mám malý důchod a do práce už chodit nechci, ale touha po tom, abych se mohla cítit dobře a pečovat o sebe, zůstává stále stejná. Proto jsem se rozhodla, že si na kadeřníka budu půjčovat peníze, a to od svých dobrých přátel a rodiny. Je to pro mě obtížné, protože nechci být na nikom závislá, ale současně si nemohu pomoci.
Když se někdo zeptá, na co peníze potřebuji, řeknu, že jsou to léky nebo nákup oblečení. Nejsem sice tak stará, abych si nemohla chodit přivydělat trochu peněz, ale mě se prostě nechce. Pracovala jsem celý život a mám právo odpočívat.
Zdroje: příběh Jany
