Článek
Po úrazu páteře absolvoval před pár týdny manžel první kontrolu v nemocnici. Doprovázela jsem ho, samozřejmě. Kéž bych se na to vybodla a nechala tehdy ještě invalidu o francouzských holích jet samotného! Ať si tam poradí! Třeba by mu nějaká sličná sestřička pomohla, hudrovala jsem v duchu, když jsme přijeli domů. Naštěstí vše dopadlo dobře, hojí se to, bude to dobré (to už vesměs je, protože než jsem se odhodlala tuhle nestoudnost sepsat, uplynulo už pár pátků), což je hlavní. Jasně. Ale byla to síla.
Už samotné ranní nalodění do našeho korábu probíhalo za hojné účasti zvědavých sousedů, kteří byli vděčni za toto malé zpestření začátku pracovního dne. Musel na nás být pohled přímo dechberoucí. Nejen, že byl manžel pohyblivý jen zčásti - i já jsem utrpěla drobnou (no, drobnou?) událost, která zanechala stopu na mém zevnějšku. Taková malá domácí nehoda při kočkování s dcerkou, která nechtěla, pak chtěla a zase nechtěla jít do školky, mi způsobila zranění dolního rtu. Té měkké části zevnitř.
Zkrátka jsem měla pysk jak havajský bubeník. Nebo jako ty černošky z kmene buhjávím, které si do rtů strkají takové to kolečko - tak to jsem byla já. Dolní ret mi natekl kosmickou rychlostí, vlál, visel, znemožnil mi mluvu, takže jsem mečela jako Pepek Vyskoč a vypadala jako nějaký degenerovaný šlechtic. „…habsburský náš ret…“ - to jsem měla přesně já.
„Huhuhu,“ vyluzovala jsem při stěhování muže do vozu. Ono to vypadalo legračně, přibližně jako když Laurel a Hardy jedou na dovolenou, ale mně bylo trapně, protože ty jeho povely: „Posuň! Tahej! Drž! Popotáhni! Vyndej! Zatlač!“ byly velice, jak to říct, víceznačné. Ehm. Sousedé se při nasedání do svých vozů (ladném, ach jak já jim záviděla!) tvářili velice zúčastněně, ale řehtali se na celé kolo. Asi jako tehdy, když jsem omylem spolu s pytlem odpadků vyhodila i klíče od bytu a lezla do popelnice, abych tam pak spadla a museli mě tahat ven.
Manželovi totiž z auta koukala zprvu dolní končetina, pak horní, pak hlava, pak na všechny vystrčil zadek, pak vyhodil berli, pak téměř vypadl, pak lezl bokem jako krab poustevník, pak se zasekl a nemohl dát nohy k sobě, pak div nelezl na střechu, chvíli i hrozilo, že ho budu tahat jako slimáka z ulity ven kufrem. Do toho mi natékal onen zmíněný pysk. „Ššššffffrrr…“ snažila jsem se mu říct, ať už si prokristapána sedne, ale slynulo mi ze rtů mohutné „Prrrrrrrrrrrrrrr,“ doprovázené slinou. Ještě jsem ho prostě poplivala. A nedalo se říct, že pro štěstí, že.
Když jsme dosedli, KONEČNĚ!, sklopila jsem takové to stínítko, kde je zrcadlo. „UUUUUUUUU!!!“ zavyla jsem zděšeně. To bylo hrozný, hrozný!!! Hluchá jsem, němá, on invalida, výborně. Šašky tady hrajeme celému baráku a co teprve ve špitále, to bude legrace, usoudila jsem v duchu a ne poprvé s nostalgií vzpomněla na respirátory a roušky. Ne že bych chtěla, aby se Covid vrátil, proboha, to vůbec. Ale dámy, ruku na srdce, vždyť se za tím dal krásně zamaskovat jakýkoliv kosmetický problém, který šel cca pod oči. Mohly jsme mít tvář, která vypadala jako pánev od smažení řízků, schovalo se to. Opar jak malina? Schoval se. Beďary velikosti okresního velkoměsta? Nasadit náhubek!
No, nyní už můj dolní ret oné velikosti okresního velkoměsta dosáhl. Zatracená práce, zrovna, když chci působit jako inteligentní doprovod svého invalidního manžela, vypadám jako Sloní muž. Ale co už. Hlavně, aby mu to dobře dopadlo.
Vylodění před nemocnicí bylo taktéž ohromně legrační, opět povely: „Strkej! Táhni! Drž!“ Nebo prapodivné: „Podej nohy!“ K tomu moje: „Šfffr. Prrrrrrrrrrrt. Hvíííízd…fffrrrrrrrrrrrrrrrrk,“ které doprovázela slina. Krucinál. Manžel se na mě díval a asi přemýšlel, kdože to tady vlastně potřebuje vyšetření - či spíše akutní zásah odborníků z oblasti psychiatrie. Nebo přemýšlel, jestli mě nemá zamknout v autě a dělat, že k té pomatené osobě s vizáží Ferdinanda Dobrotivého vůbec nepatří? Achjo.
Další „žábávná eštráda“, jak by řekl soudruh poručík Troník, se odehrála v chirurgické ambulanci, kam jsme přiklopýtali jako duo ožralých klaunů. Já spíše vypadala jako čert, blebleble, mohla jsem se svým monstrózním rtem strašit děti na dětském oddělení. Navíc to fakt bolelo, vše bylo špatně, chtělo se mi brečet, manžel usedl na ty nejtvrdší sesličky na světě, které nalezneme pouze v čekárnách lékařů - všimli jste si toho někdy, je to naschvál, aby se pacoši cítili ještě hůře, nebo to projektoval nějaký pán s dřevěným zadkem? „Frrrtttt…?“ zeptala jsem se manžela, jestli je v pohodě. Setřel si z tváře mou slinu a dělal, že ke mně nepatří.
Uslzený zrak mi bloudil po všech těch optimistických cedulích: „Pořadí důležitosti vyšetření - zástava dechu a životních funkcí, kategorie 1, akutní, zvracení a otravy, kategorie 2 - odeslání na výplach žaludku“, šipky ke kolonoskopii a všeříkající odbočka za roh, kde sídlila patologie. A také tam byla tabulka se jmény ambulujícího personálu - tam se skvělo dlouhé, velice dlouhé, ba předlouhé arabské jméno, které zkrátím na Ahmed. Výborně.
Nic proti, ale okamžitě mi vytanula na mysli vzpomínka mé kamarádky, která šla na extrakci osmičky, kde se jí ujal lékař s podobným jménem, usadil ji v papírovém andělíčkovi do mučícího křesla, oblbnul nějakou injekcí, aby se tolik netřásla (třásla se ještě víc), aby vzal kleště, zalovil jí v hubě a následovně se vyzul, nechal ji tam sedět, klekl si a začal se modlit. No nic, každému dle jeho gusta, víry, co já vím. Manžel už byl na řadě, vyskočili jsme - tedy já, on vydal sérii svých: „Netahej! Ruku ven! Pověs! Zavěs!“ a sestřička nás odeslala na rentgen. „Frttooootttttt…“ poděkovala jsem jí. Setřela si slinu a zadumaně se na nás dívala. Dlouze a zadumaně.
Na rentgenu to známe, takže to bude rychlé, utěšovala jsem se v duchu, ať už máme tuhle šílenost za sebou. Manžel už polohlasně sténal bolestí, byl to jeho první velký výlet od onoho úrazu, do té doby vesměs ležel nebo se plazil do lednice, aby se cpal sýrem a uzeným. Bylo jasné, že ho to muselo strašně bolet, klidový režim byl porušen naprosto vším, bylo mi ho líto, i pohladila jsem ho po hlavě a důvěrně mu šeptala: „Tfffffffffffffffffffffrr…“ Utřel si ucho od slin a už ho volali do svlékacího boxu číslo jedna. A tam se musel svléknout.
Svlékací boxy navrhoval pravděpodobně trpaslík - možná to byl trpaslík s dřevěným zadkem, ta představa mě značně rozveselila. Můj široký úsměv s vlajícím pyskem, který dosahoval k bradě a na který JSEM SI VIDĚLA, vzbudil v manželovi posvátnou hrůzu. Do boxu vešel sám, aby se svlékl do spodního. Tak jasně, nápad jistě dobrý, ale výsledky nebyly dobré. V té kabinečce zvící kapesníku se málem pomlátil, rachot byl slyšet až ven, klení, nadávky. Jako správná manželka jsem se rozhodla mu pomoci, i vlezla jsem dovnitř.
To byla nudle asi metr na metr, připomnělo mi to rakev, ale rakev nemá prudké bodové osvětlení (Světloplachý trpaslík s dřevěným zadkem), ale v jeho nazelenalé záři jsme jako mrtvoly vypadali oba. Snažila jsem se mu pomoct sundat tričko, tahala jsem přes hlavu kus oděvu, on u toho hekal: „Auuu, uuuf…héééék, uuuu…uuu…uuuu…držžžž! Tahej, ještě! Nepřestávej!“ Do toho moje: „Fffrr…ééééh…uuuuh…šššššššššš…ééééh…ÉÉÉÉÉÉÉÉHHHH!“, až se otevřely ty protější dveře, na škvírku, do které strčila oko sestra od rentgenu. „Můžete mi vysvětlit, co to tady vyvádíte? Je vás slyšet na celý špitál! To jsme tady ještě nezažili! Tohle je zdravotnické zařízení, ne hodinový hotel!“ usekla přísně. Jéžišikriste.
„Bui kak áááááá,“ snažila jsem se svou svahilštinou vysvětlit, že došlo k omylu, jenže jsem zněla jako slabomyslný vojín Čilpan z Černých baronů (a velice pravděpodobně i tak vypadala), takže sestra setřela slinu a s velice, ale velice úsečným pohledem odmávla již nahého (téměř) manžela dál. Oblékání probíhalo podobně, ale už bez mé asistence, protože jsem seděla zhroucená na chodbě a tiše štkala do kapesníku. Ale už jsme zase byli na chíře, manžel měl sice tričko naruby, a ještě předkem vzadu, ale co už. Horší byl můj ret! Tepalo v něm, cítila jsem i pachuť krve, což mi způsobovalo navalování na zvracení. Výborně.
Zaběhla jsem na záchod, který byl pro změnu obrovský. Mísa stála až za obzorem, něco jako když Krakonoš rozhazoval květiny a stál za panoráma Krkonoš, tak tam někde stála ta mísa (Světloplachý obézní trpaslík s dřevěným zadkem a poruchou prostorového vidění). Když jsem ušla dva kilometry k záchodu, opláchla jsem se vodou z miniaturního umyvadla a šla k ambulanci. Manžel už byl uvnitř. A já jako každá štěkající manželka jsem dospěla k názoru, že on to beze mě všechno neřekne. Znáte to, prostě v hlavě máte seznam otázek na léky, na režim - a on je schopen tam ležet, čumět a nic neříct. Tak to ne.
Pod obrovskou a výstražnou cedulí s nápisem NEKLEPAT!!! jsem důrazně zaklepala, sestra rozrazila dveře, já jí vysvětlila, že jsem manželka: „Tffffffffššššššš…ššlffff…mmmmmžžžllllkk…“ a vnikla jsem dovnitř. Ti museli mít radost, ach jo. Pan doktor Ahmed byl velice, ale velice pohledný Talibánec - opět, nic ve zlém, ale já nevím, k čemu ho přirovnat. Pronikavé oči, strniště, tmavý, chyběl mu fakt jen kalašnikov. Ehm. Zrovna manžela vyšetřoval, držel mu nohu a nějak mu ji dával za krk, u čehož muž hekal ještě hůře než při naší kratochvíli na rentgenu. „Frrrrrrrrrrrrrr…“ chtěla jsem se začít ptát, ale pan doktor Ahmed si utřel slinu, velice pátravě se na mě zadíval, až jsem si myslela, že je takový ten hypnotizér, vypadal ostatně opravdu jako David Copperfield.
Okouzleně jsem přemýšlela, jestli mě přeřízne - jako pilou myslím. Nebo spolu poletíme ruku v ruce z okna chirurgické ambulance nad naše okresní město… Ehm. Zcela jsem zapomněla na svou habsburskou vizáž. Když se zeptal perfektní češtinou: „Prosím vás, co se vám stalo?“ „Tffffffffferrrrrrrrrrrrrr…“ snažila jsem se, ale manžel mě přerušil a řekl onu památnou větu: „KOUSL JI ŽRALOK…“
Nastalo naprosté ticho. Naprosté. Usoudili, že mají co do činění se cvoky. Se cvoky, kteří oblejzají ordinace. Nebo s feťáky, kteří oblejzají ordinace a dožadují se „něčeho silného na bolest, pane doktore, nejlépe morfinu, to víte, ibalgin nezabírá, bůůů“. „Prosím?“ vyhrkl nakonec lékař - hypnotizér. „Trrrrrrrrrrr…frrrrrrrrrrrr…“ vysvětlovala jsem mu za pomoci názorné gestikulace onu drobnou domácí nehodu. Lékař si setřel slinu a od manžela si vyžádal vysvětlení. Je to cvok, není to cvok? Přísahám, že v jednu chvíli sáhl po telefonu, jakože Horna, Malota, nemocnice!
Už jsem se viděla, jak jedu k Chocholouškovi, který mimo tarasnice chová i žraloka, vše se mi v mozku úplně mátlo, abych se nakonec rozchechtala. To musela být podívaná jako z hororu! Nakonec mu to manžel vysvětlil. Ahmed tvrdil, že by to chtělo steh, kousanec byl poměrně hluboký. Nakonec mi dal nějakou mastičku lepičku a ledovat. Ani ten morfin mi nedal, a přitom zranění od predátora! No nic.
Víte, abych to uvedla na pravou míru - občas si dcera na nějakém nákupu vybere takový časopis, dětský, ke kterému jsou přibaleny šílené krámy, které se rozpadnou, už když se je snažíte vyndat z obalu. Vesměs se jedná o Barbie notebooky, nebo brýle, nebo šminky pro holčičky, velice oblíbená je u nás Tlapková patrola, takže dalekohled s patrolou, který byl přelomený vejpůl už v okamžiku nákupu. A tak podobně. A nedávno si vybrala Baby shark, byla k tomu nějaká knížka, která hrála „Béééjby šark tu tu du du du du, bejby šark…mama šark tu tu du tu tu tu , mama šark!“
A byl u toho přibalen žralok, plastový, který měl hubu plnou zubů, otvíral ji, navlékal se jako rukavice na dětskou ruku a dítě s tou jeho hubou, jakože hýbalo do rytmu. Blbost. Kravina na kvadrát. Výplod šílence! Debilní paskvil! A také docela nebezpečná věc. Při onom ranním domlouvání: „Půjdeš do školky! Nepudu! Honem! Nejdu! Obleč se! Ani náhodou! Koukej se obléct, hele, pan žralok je naštvanej! No tak joooo…“ jsem jí hrála divadlo, zatímco si navlékala naruby ponožky, naruby tričko (to má po svém otci!).
Tak jsem jí toho žraloka strčila, že ji jako zlechtám, to na ni docela platí, začne se smát, výská a najednou jsme ve školce, ani neví jak (i když má třeba obráceně boty). A ona mě v zápalu hry tím ozubeným monstrem kousla plnou silou právě do rtu. Nemám jí to za zlé, neodhadla sílu, nevěděla, že to může kousnout opravdu. To ani já ne. A stiskla pěkně. A já se lekla a prudce trhla hlavou nahoru, takže mi ty spodní žraločí zuby zevnitř ten ret prokously. Dobře mi tak, nemám kupovat plastové šmejdy v trafice!
Na příští kontrolu jsem se pěkně připravila, byla jsem zahojena, již jsem nevypadala jako Ferdinand Dobrotivý, ale jako Filip Sličný (no - spíše Johana Šílená), vyvoněná, oblečená do šatiček, diblíkovala jsem k ambulanci a těšila se na Ahmeda. Jenže tam místo něj seděl nerudný starý lékař, který mně nekompromisně vyrazil s tím, že „manžel není němý!“. Tak jo. Vše dopadlo dobře, je to čím dál lepší, a to je hlavní. Nicméně sestry si nás pamatovaly.
A samozřejmě, potkali jsme tu z rentgenu. Dívala se na nás naprosto zděšeně. No jo, neuděláme nic. Asi si skutečně myslela, že jsme taková ta dvojice obšourníků, co vyhledává veřejná místa. „Některý věci nevysvětlíš,“ říkával mi táta a měl pravdu. A vy, co máte malé děti, dávejte si pozor na náhodné koupě naprostých nesmyslů. Nebo vás to kousne!!!
Hezký den bez predátorů všeho druhu přeji!
