Živé sny aneb „Prosím tě, co jsi to v noci vyváděla?“

Každý z nás měl v průběhu života nějaký ten živý sen. Někdy se jedná o sen velice příjemný, kdy se protahujete blaženě v posteli a něco si mumláte, přičemž vás pozoruje nic nechápající manžel (pozor, důležité upozornění - nikdy nemumlat jméno své bývalé lásky, velice důležité!!!) a vrtí při tom hlavou. Někdy je to sen krutý, kdy vás vzbudí mokro od slzami promáčeného polštáře a vy s lapáním po dechu děkujete někam tam nahoru, že ta noční můra skončila. Pak jsou sny, kterým říkám pochodující - chodíte ve spánku po bytě, děláte nějaké běžné denní činnosti (třeba žerete studeného buřta u otevřené lednice) a pak se zase navrátíte do postele. Nic náměsíčného, jen prostě malý pochod. No a pak jsem já.

Já maturuji. A recituji. A víte, co recituji? Erlköniga. V originále.

Sny o maturitě nejsou zase tak raritní, jak by se zdálo. Asi to souvisí s tím, že šlo o první velkou zkoušku z dospělosti a s tím spojený zasunutý stres z možného neúspěchu se prostě promítá i po x letech do podvědomí spáče. Někdy spící maturant nic neumí. Někdy, to je velice časté, neumí nic a je nahý. Prostě sedí na potítku, komise na něj civí a on sedí a zjišťuje, že jeho oděv je nedostatečný, ba že dokonce oděv chybí úplně. Já jsem při své snové maturitě naštěstí oblečena. Leč háček je jinde - recituji.

Erlkönig byl totiž mou noční můrou právě při drcení se na maturu z němčiny. Já už si vůbec nepamatuji, proč jsem ho musela umět nazpaměť, zřejmě byl součástí otázky o německé kultuře nebo tak nějak - Goethe odpustí, ale to fakt nešlo. Mistrovské dílo, ale vím, že máma i táta při mém „svaťáku“ raději chodili na procházku (podezřívám je, že na pivo), jen aby nemuseli poslouchat mumlání, pak mumlání a rány, pak mumlání a do toho řvaní: „Nikdy! Debil! Jsem debil! Géééte! Debil!“ a opětovné mumlání. Leč stal se zázrak a já se Krále duchů naučila. Jenže jsem si ho samozřejmě nevytáhla, vytáhla jsem si jako otázku státní uspořádání Německa. Zajímavé, měla bych spíše vykřikovat ze spaní například Bremen!!! Niedersachsen!!! Sachsen-Anhalt!!! Mecklenburg-Vorpommern!!!, ale to už zní jako štěkavé povely příslušníků SS. To už radši Erlkönig.

Moje noční maturování nebývá časté ani pravidelné. Nicméně vždy, když ráno muž vrtí hlavou a usmívá se, říkám: „Zase?“ a on se tak ušklíbne a pokývne hlavou. Musí to být pro něj taky prapodivné, když ho manželka v noci budí němčinou. Nechtěla jsem tomu dlouho věřit, když mi vyprávěl, že mluvím německy. Já vím, že se mi to zdálo, vím, že snová komise na mě huláká „Recitace!!! V originále!!“, ale že bych mluvila nahlas? Tak mě jednou natočil. To bylo příšerné.

Vidět se ve velice provizorním nočním oděvu, kterak sedím na posteli, pateticky se zavřenýma očima deklamuji: „Wer reitet so spät durch Nacht und Wind? Es ist der Vater mit seinem Kind. Er hat den Knaben wohl in dem Arm, Er faßt ihn sicher, er hält ihn warm“ a s přiblblým výrazem toto doprovázím takovou tou rozmáchlou básnickou gestikulací rukama…Nikdy více!  Donutila jsem ho toto velice kompromitující video smazat, což po důrazných, leč marných protestech nakonec učinil.

Jednou, po opětovné noční maturitě, jsem potkala známou paní, takto sestru na lůžkovém oddělení jedné nemocnice. Nejde o oddělení psychiatrické, jak by se dalo v mém případě předpokládat, ale o stomatologii. Pojala jsem k ní jako ke zdravotnici důvěru a svěřila se jí se svým snovým Králem duchů v originále. „Prosím tě,“ mávla se smíchem rukou, „já maturuju taky. Nahá. A k tomu mám sdrátovanou čelist - takže nemůžu mluvit. A oni na mě řvou: Mluvte!!! Sedláčková!!! Mluvte!!! A já tam sedím nahá a mám zadrátovanou hubu a nemůžu říct ani slovo, tak dělám takové to eeeeeehhh… hůůůůůůhhh… To mám z práce,“ pokrčila rameny. „Jó, já bych ti mohla vyprávět, co nám pacoši po nocích vyvádějí - zvlášť, když se jim uleví… Nebo co vyvádí ze spaní moji příbuzní,“ děla zdravotnice. Mě to samozřejmě zajímalo, žádný nechce být s Erlkönigem v noci sám. Tak vyprávěla.

Jedna její příbuzná pracovala na poště a byla zrovna ta porevoluční měnová reforma. Nevím, jestli si na to pamatujete, mně se to vybavilo okamžitě, protože moje máma na poště pracovala a vypadalo to vesměs stejně, jak popisovala zdravotnice. Pošty byly otevřené snad do deseti večer a lidé si tam chodili měnit staré bankovky za nové. Na pracovnice toho bylo naloženo tolik, že musely mimo přepážek zvládat běžné doručování. A tahle její teta musela doručovat to, co za den doručovatelky nestihly. Kolem deváté večer jezdila s tou pošťáckou brašnou po plzeňském sídlišti a zvonila na byty, kde jí valná většina nevrlých lidí nadávala, že chodí „až v noci“. Měla z toho nervy šílené a když konečně doručila co měla, padla doma do postele jak pytel brambor.

A sotva usnula, zdálo se jí, že doručuje. A co víc - doručovala. Obula se, vyšla z bytu a pak chodila po temném a spícím sídlišti a volala do oken: „Novákovi!!! Halóóó, Novákovi!!!“. Bušila na okna a zvonila na zvonky. Když se jí ohlásil nějaký probuzený a strašně naštvaný nájemník, tak křičela u zvonků do toho mluvítka: „Inkaso!! Inkaso!!“ nebo „Doporučený dopis! Doporučený dopis!!!“ Na jejím odchytu se podílel manžel v pyžamu s dětmi, mámu přivedl zpátky domů do postele a ráno nevěděla o ničem. Vůbec netušila, že ji naháněli po sídlišti jak lovnou zvěř, div nemuseli použít odchytovou síť, neboť jim pořád v noční košili utíkala a rafinovaně se schovávala v podchodech, ve křoví, využívala i úkrytů za stromy. Prostě vzadu v hlavě měla to „puzení“, že musí všechno doručit. Sotva se vše v práci vrátilo do normálu, noční doručování přestalo.

Jednou prý měli na oddělení hasiče, který si tam léčil úraz z práce - dělali mu nějak nové zuby, staré si vymlátil při zásahu. A ten ve spaní hasil. Čajem. Tím nemocničním, zahnědlým, hnusným. Každou noc vstal, spící přiběhl k posteli spolupacienta nebo ke své a vybaven konvicí s čajem, hasil snový požár. Zlil postele, pacienty, sám sebe, stříkal i na zdi a stěny. A pak zase usnul. Ráno to v pokoji vypadalo, jak když tam vybouchl fekální vůz - všude hnědé mapy a mokro. A hasič nevěděl nic, jen se rozpačitě drbal na hlavě. Zkusili mu schovat čaj, stejně ho našel. Jeho žena pak povídala, že hasí i doma. Ale to hasí vodou, kterou mu nechává u postele. Takže škody nejsou viditelné a uschnou. Pravá nemoc z povolání, kam se hrabu já se svou recitací!

Jeden pán zase po třiceti letech změnil zaměstnání. Z úřadu do železářství. A to se na psychice člověka nějak podepsat musí. Nová práce byla naprosto odlišná a je jasné, že to byl naprostý nezvyk. A že se mu to promítalo do snů. Manželka ho zastihla v noci v kuchyni, kde stál u linky, před sebou kuchyňskou váhu a s otevřenýma očima a milým výrazem sypal z jedné strany do váhy nudle. Ty poté sesypal do imaginárního pytlíčku, který byl pouze v jeho představách, takže všude okolo byl bordel z předešlého vážení - čočka, těstoviny, mouka, a se slovy: „Tak, tady máte ty vratové šroubky, děkuji za váš nákup a přijďte zas!“ podal hrst nudlí snovému zákazníkovi. Ráno nevěděl vůbec nic.

Když je ta Velká pardubická, nedá mi to nevzpomenout na sen jedné kamarádky, vášnivé to koňařky. To bylo tehdy, když Váňa nějakým tím zázrakem vyhrál s Tiumenem. To jsme tehdy řvali úplně všichni. A jí se to nějak v té euforii pomotalo v hlavě a v noci si „Velkou“ zajela. Na židli. Její tehdejší přítel byl probuzen divnými zvuky. Vydal se do kuchyně, kde spatřil výjev, který prý z hlavy už nedostane. Snící žokejka v bavlněné noční košili seděla na kuchyňské židli, obkročmo, opěradlem k hlavě a jezdila. Byla Váňou, byla Smolíkem, byla Latou Brandisovou, byla v naprostém rauši a… spala.

Na opěradle měla pověšenou kabelku coby uzdu, cválala a cválala a pobízela svého imaginárního Železníka, Sagara, Koroka, Sixteen… Vydávala rachot jako minometná jednotka, když se židle posouvala po plovoucí podlaze a soused zdola bušil na strop koštětem. Přítel ji chvíli pozoroval, nechal ji skočit Taxis a pomalu ji odvedl do cílové rovinky. A následně do stáje, kde se svalila do slámy a po zaslouženém vítězství poklidně usnula. Ráno se jen divila, proč jí tak strašně bolí zadek.

Tak já nevím. Jsem ráda, že nejsem se svým milým Králem duchů sama. A obávám se, že je to dědičné. V noci dcera ze spaní zpívala Baby Shark a rukama dělala bejby, mámu, tátu, bábu i dědu žraloka přesně jako vždy. Jen u toho spala. Takže uvidíme. Až bude větší a začne recitovat, doufám, že ne v němčině. Jeden Erlkönig v rodině stačí.

Hezký den a krásné sny!!!