Článek
Odmalička miluji poutě. Jako dítko jsem lítala od babičky dolů ke hřišti a vyhlížela „komedianty“, kteří mají pro mě jisté kouzlo „krve toulavé“. Ta vůně, muzika, večer po setmění blikací světýlka a praskání špejlí ve střelnici. Opilci močící na maringotku nebo jeden můj kamarád, který v podroušeném stavu vlezl na velký řetízák a celou jízdu problil, čímž vytvořil dokonale vyrýsovaný kruh pod kolotočem - i to patří ke koloritu vesnické pouti. Sotva dcera odrostla kočárku, vyrážíme na každou pouť v okolí. Nepatří to sice k zábavám nejlevnějším, ale jednou za čas je třeba dopřát dceři trošku toho lidového povyražení. Nejen dceři.
Když přijdu na pouť, jsem zachvácena zvláštním stavem veselého, maniakálně hravého a infantilního šílenství. Nevím co to je ani jak se to jmenuje, ale mám to. Zřejmě nějaká nová diagnóza, která by stála za hlubší prozkoumání. Jako motýlek poletuji od atrakce k atrakci a dojímám se pohledem na otřískaná autíčka a oprýskané houpačky. Dcera už není úplný prcek, aby musela jezdit jen na kolotoči, který má na sobě dva Šmouly s uraženým nosem a dosáhne rychlosti točení přibližně tak 0,01 km/h, naopak, už může i na „velký“ autíčka a skákací hrad. Plna nadšení volá „eště!!“ a manžel s protočenýma očima platí u znuděné obsluhy další a další minuty na napůl sfouklém, údajně „skákacím“ hradě, zatímco já „poletuji“. Obhlížím atrakce, zdravím s radostně vytřeštěnýma očima obsluhu a osahávám dřevěným koním nosy. Myslím, že mě už všichni velmi dobře znají, oni si to ti světští mezi sebou řeknou, kdo je místní blázen a kdo je blázen všeobecný. Já jsem to druhé.
Léto bylo poutí plné. Snad každý týden jiná. Já poletovala a dcera se vozila a manžel platil. Byly to krásné výlety. Na pouti v jedné nejmenované vesnici, o které je tento článek, jsem dokonce poznala obsluhu „zvonkovky“, na kterou mám obzvláště nostalgické vzpomínky. Byl to ten samý pán, který do babiččiny vsi jezdil dlouhá léta a jako dítě jsem se ho bála díky jeho silným černým brýlím. Říkala jsem mu „černokněžník Zababa“. Když obsluhoval on a ne jeho paní, odmítla jsem na zvonkovou dráhu vlézt. Postupem doby jsem se Zababy bát přestala a na zvonkovku lezla hlavně večer s místní omladinou. Milosrdně nám dělal „noční jízdy“, „prodloužené jízdy“ a „jízdy pozadu“ a my, tlupa uvřeštěných puberťáků, jsme na zvonkovce sbírali první nesmělé osahávací zkušenosti. To bylo shledání! Plně zachvácena svým pouťovým amokem jsem k Zababovi přimotýlkovala a srdečně ho zdravila s tím, že ho znám a odkud ho znám a to je ale let, vůbec jste se nezměnil! Zkoumavě si mě prohlédl, zazvonil konec jízdy, posunul si brýle (opravdu ty samé!) a kývl. Já ve svém motýlkovém šílenství usoudila, že jsem nezapomenutelná a jala se překotně vysvětlovat, kdo jsem, jak strašně ráda na něj vzpomínám, jak jsem si jako dítě stavěla doma zvonkovou dráhu z matrací a židlí a…
Chrlila jsem na něj ty své nesmysly, když mě zarazil: „Jo. Já vás znám taky. Já si vás pamatuju. Speciálně vás!“ Byla jsem dojata a má tvář se rozzářila. Tak přece. Moje dětství mi defilovalo před zamlženýma očima a než jsem se stihla dojetím rozeštkat, Zababa pokračoval: „Na to se zapomenout nedá! Poblila ste mi to tady úplně celý, usnula ste, chrápala ve vozíku jako na záchytce a když vám všichni utekli, musel sem vás vyndavat sám. A košili ste mi poblila! Sváteční. Nešlo to vyprat!“ Mávl rukou a div mi neplivl k nohám. To bylo strašný. Živě se mi ten večer vybavil a doslova jsem ucítila tu motanici cukrové vaty, tajného cigára a prvních pár loků pokoutně koupeného zvětralého piva. Splaskla jsem jako balonek, udělalo se mi špatně a ne za pět dvanáct, ale za vteřinu dvanáct jsem stihla odběhnout od naštvaného Zababy za strom, jinak by měl ve zvonkovce repete po třiceti letech.
Touto ostudou však defilé pohrom teprve začínalo. Celkově tato vesnice, ve které se pouť konala, je nějaká prokletá. Stávají se mi tam skutečně nehorázné věci a to nejen na pouti, o které je nyní řeč. Ale co, mávla jsem rukou, tak se nenechám odradit prvním neúspěchem. Manžel s dcerou už čekali frontu na „velký autíčka“ a já šla motýlkovat. S blaženě vytřeštěnýma očima jsem oblejzala atrakce a načuhovala do houpaček jak šmírák před dívčí školou. Opravdu nevím, co se mi to na poutích děje. Tato diagnóza by měla skutečně být prozkoumána odborníky a pojmenována samozřejmě po mé maličkosti. Kupříkladu „Blud přechodné milostné fixace ke kolotoči“ či „Syndrom prázdné houpačky“. Uvidíme. Poletovala jsem dále jako profesor Matulka při zkoušce (Voříšku, jdeme na Pružníky!) a najednou jůůůů! Střelnice!!!
Přiznám se, že jsem se se vzduchovkou snad už narodila. Ono v rodině, kde byli všichni příslušníci mužského pohlaví buď vojáci z povolání nebo policisté lze takovou nějakou náklonost ke zbraním očekávat. A střílím dobře, bez legrace. Nejsem jako Puleček z Anděla s jeho „skáču dobře, skáču rád.“ Já skutečně střílím dobře a ráda. Po jisté pachuti, která ve mně zůstala (do slova a do písmene) po neslavném setkání se Zababou jsem měla chuť si napravit renomé. Vyhopkala jsem tři schůdky nahoru a v další epizodě svého pouťového bludu jsem chtěla navázat přátelský kontakt s obsluhou. Jak je ta paní hezká! (Je velice zajímavé, jak moje nová duševní porucha zkresluje vnímání). Určitě je moc hodná. A jak jí sluší ta oranžová trvalá! Vzala jsem zbraň a s povzdechnutím (brok za dvacku, to je šílenost, to za našich mladých let býval za korunu!) ji zlomila. Přiloudal se manžel s uřvanou dcerou, která chtěla do rána skákat na hradě. Co do rána, ještě nejméně týden. Jenže hrad ušel tak, že již bylo stydno i dosud laxní obsluze a přestala vybírat vstup. Hopsat na plachtě si může zadarmo na zahradě, jak řekl manžel.
Podívej, maminka střílí aneb foto těsně před postřelením
„Koukej, maminka střílí..“ upozornil dceru a vyfotil, kterak profesionálně kosím jednu špejli za druhou. Zmocnila se mě euforie. Jsem naprostý Yul Brynner. Co Yul, já jsem hotový Wyatt Earp, houby Wyatt, jsem Horác Hogo Fogo s kolty proklatě nízko! Jak nízko, o tom jsem se měla přesvědčit již velice záhy. Manžel nefotil, ale natáčel, protože i jeho zaujala moje velká střelnicová chvíle. Jestli toho medvěda na dvacet špejlí skutečně dostanu, bude na mě jistě pyšen a hrd, jak vždy říkala moje maminka, když tátovi něco provedla. Moje velká chvíle přilákala i pár čumilů a jak to tak bývá, když máte diváky, znejistíte. Pic, nabít, pic nabít, pic nabít, je to táááááááááááááááám, řvala jsem jako Záruba v Naganu a nevšimla si, že automaticky po zkosení poslední špejle jsem vzduchovku ještě nabila. A samozřejmě, sklonila jsem zákeřnou zbraň k zemi připravena přijímat gratulace třeba od samotného generálního ředitele střelnic a zmáčkla bezmyšlenkovitě spoušť.
Malíčkem od nohy mi projela bolest, ale nic, co bych nevydržela. Manžel se ovšem tak lekl, že vystrčil ruku vpřed a v té ruce měl půllitr kofoly, která mi skončila napůl ve vlasech a napůl ve výstřihu původně džínových šatů. Zlitá, zostuzená a postřelená pitomá kráva, jak jsem zaslechla z davu čumilů, jsem i s medvědem a bolavou nožkou odhopkala do auta, kde chovám náhradní oděv nejen pro dceru.
„To jako myslíš vážně, ty se tam vracíš?“ vytřeštil oči muž, když viděl, jak se vsedě za autem převlékám.
„No jasně,“ odvětila jsem maniakálně, neboť na moji pouťovou nervovou poruchu ještě neexistuje vhodný lék. Místo, aby mi nasadil svěrací kazajku, s pokrčením ramen a k velké dceřině radosti jsme se vrátili na pouť. Jako policejní pes jsem v amoku větřila další atrakci, na které bych uplatnila své zázračné schopnosti. V tom mi padl zrak na bílá monstra se zobáky a bylo mi to jasné. Labutě!
"Co blbneš, vždyť mi dvacet let tvrdíš, že máš závrať i na podpatcích, “ volal manžel, když jsem motýlkovala s dcerou ruku v ruce vstříc bílým obludám. Odmávla jsem jeho námitky a nadšeně vrazila hlavu do okénka obsluhy a zajásala: „Dvakrát!“ Slečna vyfoukla obrovskou růžovou bublinu, která se jí připlácla na ksicht a musela se oloupat, vytrhla jsem jí z ruky dva plastové žetony a hurá do ptákovozidla.
„Takže za tebe meju vokna dvacet let jako blbec?“ vrtěl hlavou nevěřícně manžel. Někde vzadu v hlavě se mi rozklinkal varovný zvoneček a bleskla mi hlavou jakási matná vzpomínka na to, jak mě snášejí z Petřínské rozhledny, ale rozhodla jsem se tomu nevěnovat pozornost. Nalodily jsme se do bílé obludy, já zvenčí, dcera seděla z vnitřní strany ptáka, zajistila jsem nás řetězem, tááák, pořádně zacvakout a jedéééém! Oloupaná slečna mi vyrvala z ruky žetony, pustila muziku a uvedla do pohybu ptákostroj. „Frrrr..“ měla jsem vítr ve vlasech a dcera řičela nadšením. Byly to nějaké rychlé labutě, ne ty pomalé, na které jsem bývávala zvyklá. Nonstop, já chci žít nonstop! hulákal Michal David z repráků a já usoudila, že hodlám na těchto labutích být taky nonstop, neustále a budu! Dokonce jsem se odvážila vzít za páku a zvednout zvíře do vzduchu. Ne moc, asi tak dvacet čísel, ale i toto znamenalo velké vítězství. Já vám dám závrať. Já vám všem ukážu! V takové euforii jsem ještě nebyla. Zrovna, když jsem usoudila, že opustím manžela i dceru a budu jezdit s kolotočem, jízda skončila. Ovšem pro mě měla teprve začít. Když ostuda, tak pořádná.
„Eště..“ loudila jsem s našpulenou pusou po manželovi jako dcera. „Nene, odhákni to a jdem, šup, vyskoč!“ šišlal. Než jsem se stačila rozbrečet nad tím strašným neštěstím, že už jdeme z pouti domů, zjistila jsem, že něco nehraje. Hodně nehraje. A muzika to nebyla, ta hrála. Zrovna řval Kája, že si kávu osladí o trochu víc. Nepovažuji se za osobu obézní, ba ani za osobu při těle. S tím problém nebyl. Problém byl v tom pitomém řetězu, který mi obemykal břicho velice pevně a velice nadoraz. A nešel odháknout. Prostě nešel.
„Ukaž prosimtě,“ vysvobodil manžel dceru vytáhnutím ven, ale se mnou už to tak jednoduše nešlo. Zahákla jsem ten řetěz nějak ob tři očka dál a karabina držela jako přiletovaná.
„Hele, to nejde…“ rvala jsem za řetěz vztekle. „Ukaž, musí,“ konstatoval manžel a pod jeho odborným vedením se řetěz sice trošku posunul, ale na úplně jinou stranu. Nemohla jsem se skoro ani nadechnout, břicho přeťaté vejpůl jako nebohá Černá Dahlila. Oloupaná slečna přicupitala podívat se, proč nehodlám ptáka opustit.
„To si děláte srandu, ne? Dyť tu mám lidi. Přece tu nemůžete jezdit dokola. Já zavolám Jardu,“ rozhodla oloupaná slečna a opět odcupitala. Pod labutěmi se začala tvořit fronta čumilů a já nezadržitelně chytala barvu přezrálého melounu. Manžel stál s dcerou opodál a měl v ruce telefon. Pravděpodobně volá hasiče, ten je boží, pomyslela jsem si, ale moje domněnka byla mylná. Fotil.
autentické foto mého uvíznutí v labuti, autor škodolibý manžel
Moje pozice se stávala prekérní. Nemohla jsem absolutně ven ani se pohnout. A z davu čumilů se začaly ozývat takové ty dobře míněné rady a poznámky. Moje duševní porucha mi zamávala a odkráčela a realita se mi vrátila s celou svou obludností. Sedím v umělohmotném ptáku ve vedru, přikovaná debilním řetězem jako nějaký aktivista přilepený k silnici a nemůžu ven. Bylo mi strašně.
„Co se stalo?“ volala korpulentní paní
„Paní nemůže ven.“ odpověděla ještě korpulentnější paní.
„My chceme na labutě!“ volaly nějaké děti
„Jardooo! Pocem prosimtě, vem ňáký štípačky, mě tam ženská uvízla.“ ječela oloupaná slečna
„Já jsem na hajzlu!“ Jarda.
„Co se stalo, někdo tam zkolaboval, to je hrůza to vedro, to se dalo čekat!“ děla paní s kočárkem.
„Prej někdo omdlel na labutích.“ odpovídal mužský hlas.
„To je ta postřelená paní!“ přišla se podívat oranžová paní ze střelnice.
„Cože? Někoho postřelili? Zavolejte policii!“ hystericky křičela korpulentní paní.
„Ty jo, hej, prej se někdo zastřelil v labuti, jo?“ Jarda vylezl z WC. „volala jsi benga?“
„Ale houby, ženská mi tam sedí a nemůže se odháknout..“ vyfoukla oloupaná slečna další bublinu.
„Tak co je? Máme zakoupené lístky a nemůžeme na atrakci!“ volal nerudný pán v klobouku.
„Slyšela jste? Někdo umřel na labutích… za jízdy, představte si to.“
"Asi infarkt, “ soudila dáma v květovaných šatech.
V životě mi nebylo tak stydno. Zborcena potem jsem seděla v labuti údajně mrtvá a přemýšlela, jestli se lze propadnout do země přes ten bakelit. Ale ven to prostě nešlo. Pět statných chlapů obíhalo moje vozidlo a snažilo se tahat za řetěz, což mi způsobovalo ještě větší muka. Když už reálně hrozilo, že v labuti zůstanu a stanu se maskotem kočovné společnosti, objevil se anděl v podobě Jardy, který nesl štípačky. Jedním fiknutím uštípl očko karabiny a já se zhroutila na špinavou podlahu ptáka, do kterého už nikdy nevlezu, ani kdyby mi za to platili.
„Už jí nesou…tu zastřelenou..“ ozvalo se v davu, když mi pomáhali ven. Šumělo to a hučelo jako voda po lučinách.
„Už volali pohřebáky?“
Stoupla jsem si na pevnou zem a podařilo se mi postavit.
„Jéééé, vona žije…“ zahučelo davem zklamaně. Manžel se smál. A já? Já se nakonec rozesmála taky. Po chvíli dohadování co tedy s tím řetězem a kdo to bude platit a jak k tomu oloupaná přijde a jak k tomu přijdou ti lidé, co chtěli vidět mrtvolu a já žiju, jsme doslova a do písmene utekli z pouti, naskákali do auta a vylétli z parkoviště s předsevzetím, že už nikdy v životě na žádnou pouť nevkročíme.
Další je za týden, tak už se moc těším. Hlavně na labutě.
