Viktoriánské fotografie duchů: ze záhrobních portrétů si fotografové udělali výnosný byznys

Na úvod si můžeme ukázat historii jedné z nejslavnějších fotografií ducha nejen z viktoriánské éry. Koncem února 1872 vchází do ateliéru tehdy již proslaveného fotografa Williama H. Mumlera v Bostonu černě oděná stará dáma, která se představí jako „paní Tundalle“. Usedá, zapózuje na portrét, nechá se vyfotografovat a odchází. K údivu všech se po vyvolání podobenky nad paní Tundalle tyčí vysoká postava hubeného muže s plnovousem, který má bledé a průsvitné ruce položené kolem krku své ženy.

Jistě, byla to Mary Todd Lincoln a na fotce má být zachycen duch jejího muže, Abrahama Lincolna. Fotografie bývá označována jako nejslavnější podvod v dějinách fotografií éry devatenáctého století. Mumler, který dosáhl značné slávy, přísahal, že skutečně nevěděl, že paní Tundalle je vdova po zavražděném prezidentovi. Fotografie se okamžitě rozšířila po celém světě, kopírovala se po milionech a do kapsy Williama Mumlera mířilo ohromné množství peněz. Po letech usilovného bádání (které ostatně trvá dodnes!) byl snímek odmítnut jako podvodná dvojitá expozice. Ale v té době obrázek vyvolal hotový poprask.

Všichni najednou chtěli mít fotografii s duchem svého blízkého. A tito „řemeslníci“ (Mumler zdaleka nebyl sám) těžili ze zoufalství pozůstalých. V americké občanské válce zemřelo na 600 000 vojáků, v každé rodině chyběl muž, který nalezl krvavou smrt na bitevních polích, příbuzní padlých se nechali fotit jako na běžícím pásu a říkali si: „Tak třeba se to povede, třeba se tatínek ukáže!“

A velice často se ukázal. Hlavně, pokud se jednalo o rodinu bohatou. Fotografie duchů se samozřejmě nerozšiřovaly jen v USA. Výsadní postavení měly v Anglii, kde za viktoriánské éry probíhaly ve fotografických ateliérech hotové kejkle a pokusy se vším možným.

Expozice, dvojexpozice, přibarvování, překreslování, vkreslování, vkládání postav, aranžmá z prostěradel, kouře a stínů, retuše… Proč tedy nezačít fotit i duchy? Slovutné osobnosti té doby se scházely nejen na seancích, ale i ve fotografických ateliérech. Zakládaly se okultistické a spirituální spolky, v jejichž čele stály tehdejší celebrity, například Arthur Conan Doyle, jehož náklonost ke všemu mystickému je notoricky známá.

Jaký je příběh nejznámějších fotografií a fotografů éry rozmachu nejen vědy a pokroku, ale i všemožných paranormálních podvodníků, kteří těžili z prostého zoufalství pozůstalých lidí?

Spirituální neboli duchovní fotografie je pokus o zachycení obrazů duchů a jiných duchovních entit na statických obrázcích. V dnešní době, kdy má každý foťák ve svém mobilu po ruce, může být mnohým k smíchu, že se něčím takovým zcela vážně zabývaly i vědecké kapacity své doby, ale v devatenáctém století to byla ohromná móda.

Fotografové se pomocí svých přístrojů pokoušeli o speciální efekty, stereoskopické snímky a dvojité expozice. Někteří v dobrém úmyslu skutečně věřili, že jsou schopni „něco“ zachytit. Někteří tento efekt využili ke zneužití svého řemesla k prostému zisku a obelhání lidí.

Své by o tom mohl vyprávět jeden z průkopníků této podivné zábavy. William H. Mumler (1832-1884) byl původním povoláním rytec šperků a své řemeslo prováděl v Bostonu. Oženil se, neměl peníze, ale vlastnil fotoaparát. Tak se rozhodl amatérsky portrétovat všechny zájemce (zatím živé), kteří neměli peníze na profesionálního fotografa. První Mumlerova duchovní fotografie vznikla náhodou - fotil svůj autoportrét, a když ho vyvolal, zjistil, že na podobence je jeho zesnulý bratranec.

Tato fotografie je považována za první fotku živého subjektu s podobiznou zesnulé osoby. Jak vznikla, o tom se vedou dohady. Zřejmě šlo o chybu při vyvolávání, protože Mumler svého bratrance prokazatelně fotografoval, když byl ještě naživu. Možná už to ale byl úmysl, to už se nikdo nedozví.

Každopádně William H. Mumler zavětřil obrovskou příležitost k vydělání peněz. Za mohutné podpory své manželky, která se stala spiritistický médiem, opustil svou ryteckou dílnu a zavedl si ateliér. Ten sloužil výhradně k fotografování duchů a postupem doby se u něj dveře netrhly.

Paní Mumler na seancích vyhledávala zlomené a truchlící jedince, „nenápadně“ je přemluvila k návštěvě fotografa, přičemž se vloudila do jejich přízně, navštívila jejich dům a vzala zde podobenku nebožtíka, který - světe div se - na Mumlerem zhotovené fotografii stál nebo seděl „našroubovaný“ na pózující osobě.

Ale abychom mu jen nekřivdili - Mumlerova práce byla mnohokrát analyzována odborníky. Jedni neshledali žádný podvod, druzí ho zkoušeli nachytat, dlužno dodat, že úspěšně - nahráli to a na fotografii se objevil „podsunutý“ duch živého člověka. Mumler dokonce skončil u soudu.

Mumler pokračoval v práci ve fotografii a později objevil proces, pomocí kterého mohly být fotoelektrotypové desky vyráběny a tisknuty stejně snadno jako dřevoryty (známý jako "Mumlerův proces"). Když zemřel, o podvodech nikdo nic neřekl, nekrolog se zaměřil na jeho fotografický přínos obecně, přičemž v posledním řádku se autor vzpomínky jen letmo zmínil o dřívějším skandálu s duchovní fotografií.

Ve focení duchů pokračovala celá řada dalších známých fotografů. Frederick A. Hudson se proslavil celou sérií spirituálních portrétů, které dnes možná vyvolají spíše shovívavý úsměv, ale tehdy lidé šokovaně omdlévali při spatření aranžmá z prostěradel a nařasených záclon, ze kterých vykukuje duch. Běžně se kolem fotografa utvořila celá suita osobnostní z vědeckého i literárního světa.

Chemici, fyzici, spisovatelé a dramatici prováděli spiritistické seance, na kterých se fotografovalo. Obrázky zachycovaly ledacos. Médium, které zvrací ektoplazmu, kouří se mu z uší a z nosu; úplné čáry s vodou a ohněm, kdy nejednou všichni museli prchat z ateliéru ven, protože v něm začalo ve snaze o co nejlepší fotku hořet. Až tak.

Jeden z nejvýznamnějších fotografů duchů byl William Hope (1863–1933). Žil v Anglii a utvořila se kolem něj známá spiritistická skupina Crewe Circle. Jeho fotografií s duchy existuje opravdu mnoho. Jedna lepší než druhá. Slavný fotograf se kamarádil s Arturem Conanem Doylem, používal jeho jméno jako záštitu své věrohodnosti, až se to odborníkům i prostým lidem začalo zdát velice divné. Na každé fotce byl duch, pozůstalí vrtěli hlavou, vždy se to „povedlo“ na první dobrou. A to bylo právě ošemetné.

Mumler občas alespoň nějakou fotku ponechal bez stojící záhrobní postavy. Hope si užíval své popularity, zavedl doslova sériovou výrobu duchů. V roce 1916 měl spiritistický fotograf namále poprvé, ale klec ještě nesklapla. Byl už tak drzý, že podvedl svého přítele, chemika a zarytého okultistu Willliama Crookese. Zdrceného vdovce ujistil, že jeho drahá zesnulá manželka je tady, vidí ji, jen ji vyfotografuje, vyletěl ptáček - a fotka chemika s duchem manželky byla na světě.

Jenže kamarád Crookese při pohledu na vyvedenou záhrobní fotku paní Crookes vyhrkl: „Prosím tě, vždyť má na sobě šaty jako když jste se nechali fotit na výročí vaší svatby. Jindy ty šaty nevynesla. Pak je dala mé ženě, protože jí byly malé. Tak co to znamená? A vidíš, to okno vzadu je okno tvojí pracovny, kde jste se nechali fotit. Máš doma tu fotku?“ William Crookes zbystřil, prohledal celý dům a fotku z výročí nenašel, samozřejmě. Tu už měl dávno Hope u sebe. Jenže také to byl přítel a věřil mu.

Hope si pak dával pozor, celé čtyři roky omezil výrobu duchů na minimum (čili kde se mu kdy poštěstilo zmocnit se nějaké podobenky zemřelého), ale v roce 1920 byl chycen do pasti. Nejprve mu jistý Edward Bush poslal fotku živého chlapce, kterého pod pseudonymem pan Wood vydával za svého předčasně zesnulého syna. V prosebném dopise hrál truchlícího a zlomeného otce, který žádá o jednu jedinou věc - naději, že jeho syn je „někde“ mezi námi.

Hope pozval pana Wooda na svou seanci, utěšoval ho v jeho „smutku“, posadil si ho do ateliéru a cvak, fotka i s duchem velice čiperného a hlavně velice živého chlapečka byla na světě. Cynický Hope ji po vyvolání zaslal poštou s poznámkou: „Mému drahému příteli Woodovi! Naděje nikdy neumírá!“ Wood alias Bush nelenil a informoval příslušné odborníky. William Hope byl dlouho v hledáčku Společnosti pro okultní výzkum a muže jménem Harry Price. Ten se snažil fotografa nachytat už dlouho a konečně sklapla klec.

„Price tajně označil Hopeovy fotografické desky a poskytl mu je s balíčkem dalších desek, na které byly tajně naleptány značky firmy Imperial Dry Plate Co. Ltd. tak, že se logo kopírovalo na pozitiv. Hope netušil, že si Price „pohrál“ s jeho dodávkou desek a následně se pokusil nasnímat několik „spirituálních fotografií“. Ačkoli Hope několik fotografií s duchovními jevy vytvořil, žádná z nich neobsahovala logo společnosti Imperial Dry Plate Co. Ltd ani Priceovy značky. Byl to důkaz, že Hope poskytnuté materiály vyměnil za své vlastní připravené materiály obsahující falešné duchovní snímky.“ informuje o celém odhalení web PDR.

Arthur Conan Doyle byl zdrcený. Spolu s přáteli ze spiritistického kroužku se fotografa zastával, Price byl dokonce zastrašován a bylo mu vyhrožováno zabitím. Až tam dospěla posedlost fotografiemi duchů, které pomocí dvojexpozice vznikaly řadu let. Sám Conan Doyle proslul aférou kolem fotografií Víl z Cottingley, což je téma na samostatný text.

Závěr většiny vědců zabývajících se okultními jevy zněl, že spirituální fotografie je založena na podvodech. Ve své knize Padesát let okultního výzkumu vyjmenoval Harry Price mnoho spirituálních fotografů, kteří byli odhaleni jako podvodníci. Ale závěr jeho knihy, kterým vyprávění o fotografiích duchů zakončíme, zní tak trochu víceznačně: „Neexistuje žádný dobrý důkaz, že byla kdy pořízena fotografie duchovních jevů. Nicméně se to nedá považovat za důkaz, že duchovní svět neexistuje.“

Zkrátka, v mysli nám může zůstat malý vrtající červíček, který říká: „A co když nějaká fotografie byla pravá?“ O těch novodobých a sporných si můžeme povědět jindy.

S rozmachem výroby menších a dostupných fotoaparátů přestaly být atraktivní i návštěvy ateliérů a spirituální fotky a viktoriánské aranže s ektoplazmou a vykukujícími duchy zůstaly jen jako bizarní a zajímavá připomínka starých časů.

Strašidelná historie - Duchovní fotografie, The Spirit Photographs of William Hope — The Public Domain Review, Tajomné a staré fotografie, na ktorých sa objavili duchovia, časopis Epocha, Enigma, Fotografie duchovního světa – Wikipedie, William Hope (fotograf) – Wikipedie, William H. Mumler – Wikipedie