Článek
V dnešní době uděláte cvak a máte první úsměv svého miminka na „první dobrou“. Fotek ratolestí jsou tisíce, mobil nebo digitální foťák odvede veškerou práci za vás. Zachycení každého rošťáckého výrazu, který se objeví na dětské tváři, usnadňuje moderní technika, která je vždy na dosah. Není třeba žádných složitých aranžmá, to vyřeší filtry. Umí si vůbec někdo v dnešní době představit, že expoziční doba daguerrotypie mohla trvat třeba několik minut? Ve čtyřicátých letech devatenáctého století zcela běžná věc.
To není bubák, to je maminka. Asi…
Expoziční doba se postupně zkracovala s rozvojem fotografické technologie. Ale v devatenáctém století trvalo pořízení jednoho snímku skutečně dlouho. A udržte v klidu malé dítě pár vteřin, natož minut! Fotograficko-portrétní studia nakonec našla řešení. Velice, velice bizarní a svým způsobem pochmurné a divné řešení. Tzv. Skrytá mateřská fotografie.
Viktoriánská éra byla doba největšího rozmachu britského impéria. Rozvíjel se průmysl a na svět přicházely vynálezy, které jsou základem pro moderní vědu. Mluvíme o době vlády královny Viktorie, cca od roku 1837 do ledna 1901. Období prosperity, technického pokroku, elektrifikace a reforem mělo své temné stránky. Všude bujela prostituce, nakažlivé choroby, dětská práce, hlad, smrt.
Někdy stačilo vymazat hlavu…
Éra plná kontrastů dovolovala vznikat neuvěřitelným věcem. Celou tuto epochu charakterizuje také tajemno. Okultismus, vyvolávači duchů, spiritistické seance, to vše bylo na denním pořádku. S vynálezem fotografie v roce 1839 přišly ony neblaze proslulé a naprosto morbidní posmrtné portréty, kdy se nebožtíci „usazovali“ mezi živé členy rodin, aby se vytvořilo post mortem foto, často jediná podobenka dotyčného člověka.
Bohatší vrstvy společnosti se s fotografií začaly bavit po svém. Tehdy nesmírně drahá věc se stala hříčkou v rukou různých zpitomělých fotografů. Velice rozšířené byly fotky ze spiritistických seancí. Zachycení duchové, často namaškaření pomocí prostěradla a kouře, jsou dnes k smíchu, ale tehdy těmto momentkám věřili úplně všichni.
...někdy se jen obrátila matka zády.
Pak přišly i bezhlavé portréty, oblíbená to zábava majetných obyvatel. Fotografové dělali „psí kusy“, aby se dosáhlo efektu bezhlavosti živého člověka - a povedený dekapitovaný portrét často visel na čestném místě v hlavních místnostech velkých rodinných sídel. Co to však byl za výmysl, skryté matky?
Je to vlastně velice jednoduché: Fotografie skryté matky je fotografický žánr, který byl běžný ve viktoriánské éře. Malé děti byly fotografovány za přítomnosti matky, která byla zakryta. Tyto skryté ženy měly za úkol udržet děti při fotografování v klidu kvůli dlouhým expozičním časům. A to bylo velice obtížné. Monumentální aranžmá celé fotografie, která byla velice drahá a často znamenala pro rodinu jedinou podobenku jejich malého dítěte, muselo být naprosto perfektní. Dítě se nesmělo ani pohnout, jinak se celá fotografie mohla vyhodit, řečeno obrazně.
Matčina ruka za závěsem.
Dětičky se fotily v nařasených přikrývkách s hromadou dekorativních polštářků, malá miminka v nich ležela, větší děti seděly na různých židličkách vedle závěsů a drapérií. Jenže… Při bližším pohledu je možno zjistit, že to žádná drapérie není. Je to zakrytá osoba. Nejčastěji to bývala samozřejmě matka, ale i otec, chůva nebo asistent fotografa. A jak již bylo zmíněno - jakmile tyto „skryté matky“ jednou na obrázcích spatříte, je nemožné je ignorovat. Pak už to nejde a vy nevěříte tomu, že jste si vůbec někdy nevšimli, že tam jsou. Budete je hledat cíleně a většinou je najdete.
Někdy působí docela přirozeně, někdy je to fotografie jak z duchařského filmu - černá silueta napřahuje zakryté ruce, drží vyděšené dítě… Od zakrývání celých postav se pomalu upouštělo s rozvojem dalších technik - dvojexpozice, šikovného ořezu fotografie, kdy byla matka vyříznuta po vyfocení (často z ní zbyla jen ruka, která trčí v prostoru), nebo jednoduše „vygumovali“ hlavu.
Zbytečné a „useklé“ ruce nikdo neřešil
Některé z matek na obrázcích jsou pokryty potahy a předstírají, že jsou křesla, jiné se schovávají za pohovkou, takže jsou vidět pouze jejich ruce, které ukazují dítě jako loutku, jiné odvracejí hlavu od fotoaparátu. Další mají upravené vlasy tak, aby jim padaly na obličej a zakrývaly je jako závěs, na některých fotografiích byly tváře matek úplně vyzmizíkovány. A nejděsivější ze všech je prosté přehození celé matčiny postavy plachtou nebo přehozem.
Praxe skrytého fotografování matek pokračovala až do 20. let 20. století a vytrácela se, jak se fotoaparáty stávaly všudypřítomnými a expoziční časy se zrychlovaly, takže již nebylo nutné držet malé děti pevně.
Skryté matky se staly i terčem dobových vtipů…
Dalo by se říct, že fotografie skrytých matek zmizí v propadlišti dějin a stanou se z nich spíše sběratelské kuriozity. To by se však do celé věci nesměly vložit feministky. Možná mají svým způsobem pravdu, proč se vlastně matky zakrývaly? Jenže to v té době prostě tak chodilo. Zájem o skryté fotografie matek prudce vzrostl v roce 2013, kdy umělkyně Linda Fregni Nagler vystavila 997 těchto fotografií, které sbírala deset let.
Typická skrytá matka, přehozená plachtou. Neuvěřitelné, že?
Vydala o nich i feministicky zaměřenou knihu, ve které docela tepe tehdejší muže, protože: „Tyto fotografie ukazují upozadění ženskosti, ne na vytvoření intimního pouta mezi matkou a dítětem! Zatímco hrdý otec pózovat s potomkem může v plné kráse, žena je zakryta drapérií! Pravdou však je, že matky neexistovaly, protože tehdejší muži předstírali, že neexistují! Byly neviditelné!“
Stejně tak performerka Laura Larson, ta zase vytvořila z obrázků něco jako lyrickou meditaci o dehonestaci mateřství a žen obecně v devatenáctém století. „Jak bizarní, že lidé házeli kus gobelínu přes hlavu matky, aby ji skryli před objektivem fotoaparátu! Koneckonců, potřeba držet dítě nevysvětluje, proč musí být matka přidušena kobercem nebo nucena číhat za závěsem, místo aby byla zobrazena na portrétu! Skvělé zachycení dítěte na fotografii je paradoxně umožněno nepřetržitou prací matky, tělo, které rodilo, je zakryto textilií. Její vymazání je tedy úmyslným aktem!“
To není křeslo. To je táta.
No jo, a co my s tím teď máme dělat? Můžeme nevěřícně zakroutit hlavou, jak moc se fotky zakrytých matek dotkly dnešních (některých) žen. Primárně šlo přece o to, aby bylo dítě v klidu. Ty, které Larson a Nagler odporují, jsou vesměs velice rozumné ženy, které chápou, že tehdy to tak chodilo a už to nikdo nezmění, jak se nechala slyšet například Helen Mirren, která byla pozvána na vernisáž. Nepřišla. Komentovala to slovy, která by v naší zemi zněla jako to úsloví o biči a výkalu. Či o prdu a kuličce, pokud můžeme s úsměvem říct.
Fotografie jsou to bezesporu fascinující, divné, až duchařské, strašidelné. A je vidět, že rezonují i v dnešní společnosti. Měly by být však ponechány jen jako neuvěřitelné memento starých časů, které se naštěstí zachovalo. A my můžeme mít alespoň nějaký vhled do duše člověka viktoriánské doby.
A fotily se nejen děti. I domácí mazlíčci. Panička není vidět, ale pejska drží…
Zpracováno podle:
