Článek
Viktoriánská éra byla obdobím největšího rozmachu britského impéria. Rozvíjel se průmysl a na svět přicházely vynálezy, které jsou základem pro moderní vědu. Mluvíme o době vlády královny Viktorie, cca od roku 1837 do ledna 1901. Období prosperity, technického pokroku, elektrifikace a reforem mělo své temné stránky. Všude bujela prostituce, nakažlivé choroby, dětská práce, hlad, smrt.
Éra plná kontrastů dovolovala vznikat neuvěřitelným věcem. Celou tuto epochu charakterizuje také tajemno. Okultismus, vyvolávači duchů, spiritistické seance, to vše bylo na denním pořádku. S vynálezem fotografie v roce 1839 přišly ony neblaze proslulé a naprosto morbidní posmrtné portréty, kdy se nebožtíci „usazovali“ mezi živé členy rodin, aby se vytvořilo post mortem foto, často jediná podobenka dotyčného člověka.
Nejen ctihodní občané, bezhlavé byly i děti
A ruku v ruce s tímto fascinujícím zvykem přišly i bezhlavé portréty. Lišily se v tom, že lidé na fotkách byli naprosto a jednoznačně živí! Jen neměli hlavu. Proč se to vlastně dělalo?
Bohatší vrstvy společnosti se totiž s fotografií začaly bavit po svém. Tehdy nesmírně drahá věc se stala hříčkou v rukou různých zpitomělých fotografů. Velice rozšířené byly fotky ze spiritistických seancí. Zachycení duchové, často namaškaření pomocí prostěradla a kouře, jsou dnes k smíchu, ale tehdy těmto momentkám věřili úplně všichni.
Zavraždil jsem sám sebe, ale sebevražda to nebyla. Oblíbená kompozice
Médium, které zvracelo ektoplazmu, zděšení účastníci seancí, kteří zírají na prapodivné zjevení - často krejčovskou figurínu oděnou v nějaké plachtě - to vše je námět na samostatný článek. Stejně tak fotografie post mortem, o kterých se můžete více dozvědět zde:
Co to však bylo za nápad, fotit bezhlavé lidi? Kdo to vymyslel a opravdu se tím lidé bavili? Bavili! A někteří odborníci tvrdí, že to bylo první využití fotomontáže v dějinách. Instagramové filtry nebo Photoshop a programy na úpravu fotek, které máme dnes naprosto všude, jsou ve srovnání s bezhlavou fotkou vlastně ničím. Tehdejší fotografové s minimem prostředků a techniky vytvořili skutečně vymakané portréty bezhlavých lidí, dětí i zvířat.
A ačkoli se tomuto žánru říká bezhlavý portrét, je to právě hlava, která je na fotografii vždy přítomna a tělo může chybět.
Na tehdejší téměř nulové technické vymoženosti to bylo poměrně dost „vymakané“
Jde o umění, nebo humor? Nebo šlo o vážnou věc, připomenutí rozdílu mezi životem a smrtí? Zkusme se na tento skutečně bizarní fenomén podívat blíže.
Za viktoriánské éry byla smrt naprosto normální součástí běžného života. Musíme si uvědomit, že v druhé polovině 19. století Evropu sužovaly epidemie cholery, mnoho lidí trpělo tuberkulózou, děti často umíraly na záškrt. Předčasná smrt blízké osoby nebyla ničím výjimečným, jako je to dnes, kdy jsme umírání odsunuli do nemocnic a raději se tomuto tématu vyhýbáme. Lidé v té době to prostě brali jako fakt.
Lékařská péče byla žalostná, neexistovala moderní medicína a lidé umírali houfně jako mouchy. Byli prakticky obklopeni smrtí. Dokonce i malé děti musely být denně svědky hrůzných scén. Vzhledem k tomu, že nikdo nedokázal plně pochopit, co smrt obnáší, lidé se o ni rychle začali zajímat. Proto ta posedlost smrtí a posmrtným životem.
Na tyči, na klíně, ve vzduchu - tam všude mohla létat hlava
A nejinak tomu bylo i u fotografů, kteří byli touto kulturou skonu ovlivněni více, než si vůbec dovedou moderní lidé představit. Od focení mrtvých lidí se zkrátka někteří přeorientovali na zpodobnění zdánlivě mrtvých lidí. Ač se nám to dnes může zdát minimálně prapodivné, tehdy to byl hit. Vše děsivé a pochmurné prostě frčelo.
Průkopníkem bezhlavých fotografií se stal Oscar Gustav Rejlander. Tento švédský umělec působil v Británii, kde se jeho fotografický salón stal oblíbeným a hojně navštěvovaným místem znuděné smetánky. Po různých portrétech shromážděných občanů, kdy aranžmá mělo budit dojem nějakého paranormálního jevu (nad rozesmátými lidmi se „vznášel“ trpaslík, nebo měli všichni místo očí nalepené pásky), se rozhodl své umění povýšit.
Zval si do ateliéru prostitutky, cirkusové zrůdičky, různě je aranžoval, mnohdy eroticky laděné portréty vyhledávali potají různí šlechtici a politici, až mu byl jeho projekt „styku pohlavního mezi aligátorem a vousatou dámou“ raději zakázán. Oscar tedy opustil pole bizarní pornografie a napadlo ho: „Co kdybych živého člověka zbavil hlavy?“
Jan Křtitel - Rejlander muže „dolal až ho udolal“ a vznikla první dekapitovaná fotografie.
Další umělec, Henry Peach Robinson, popisoval Oscarovu novou posedlost: „Rejlander šel po ulici a najednou viděl člověka, který vypadal jako Jan Křtitel na vyobrazeních v katedrále, kterou navštěvoval. V dlouhém černém kabátě, zanedbaný byl. Rejlander ho dohonil na ulici a nabídl mu peníze za jeho hlavu. Neviděl gentlemana, ale viděl Jana Křtitele. Nápad uzrál, hlava na podnose! Gentleman však prchal a Rejlander si ho nenechal uniknout. Přemlouval muže několik měsíců, až ho udolal. A roky trvalo, než byl spokojen s konečnou verzí jeho hlavy na podnose!“
Rejlander byl zřejmě skutečný cvok, ale fotka hlavy Jana Křtitele je bezesporu velice povedená. Spojením dvou různých negativů vznikla první bezhlavá podobenka - a pak už to obrazně řečeno jelo. Umělci začali experimentovat, při práci s negativy a s technikou vyjmout a vložit fotografové zjistili, že fotografování je jen polovina zábavy. Druhá polovina byla o originalitě.
Podobenka bez hlavy mnohdy zaujímala čestné místo v domě
(…) kombinovali snímky tak, že je vystřihli a vložili do jednoho konečného snímku, takže vypadaly, jako by byly původně pořízeny tímto způsobem. Zní to docela jednoduše, ale ve skutečnosti to vyžadovalo hodně tvrdé práce, aby se jednotlivé kousky rozřezaly a poskládaly dohromady, aby lidé vypadali, jako by jim byla skutečně useknuta hlava. Jednalo se o naprosto obdivuhodné dílo, které vyžadovalo vysokou řemeslnou zručnost.
Bezhlavé fotografie se staly natolik populární věcí, že v bohatších vrstvách chtěl mít své vyobrazení s uťatou hlavou snad každý. Hlavy si lidé drželi v ruce, ve vzduchu za vlasy, napíchnuté na kůl, dvojice si navzájem své hlavy měnila. Nebo tělo sedělo se zbraní v jedné ruce a v druhé byla hlava, čímž to celé vypadalo jako sám sobě vrahem. Byznys se rozjel na plné obrátky. Samuel Kay Balbirnie to dotáhl do absurdna - dal si inzerát: „Bezhlavé fotografie! Vytvořím váš bezhlavý portrét, dámy i pánové zachyceni s hlavou, která se vznáší ve vzduchu, či na klíně položenou!“
Tento Balbirnie si účtoval za jednu fotku částku doslova astronomickou, přesto měl neustále plno. Natřískaný ateliér se plnil lidmi, kteří žádali i skupinové bezhlavé portréty, ctihodní občané se rvali o pořadí. Může nám to připadat neuvěřitelné, ale když si hrdě nesli domů svojí podobenku s uťatou hlavou, byli šťastní. Portrét visel na čestných místech nad krbem nebo jídelním stolem a na večeře bylo zváno celé široké okolí, aby se všichni podívali, jak hostitel nemá hlavu!
Byli divní lidé, nebo ta doba? Možná obojí!
Tato morbidní kratochvíle trvala jen krátkou dobu. Stejně jako fotografie mrtvých zmizela i bezhlavá fotka v propadlišti dějin. Portréty se však zachovaly, takže můžeme nahlédnout do prapodivné duše viktoriánského člověka. V té době to byl moderní hit, v dnešní době jen užasle kroutíme hlavou. Každá historická éra má své podivnosti a bizarnosti.
Viktoriánská jich má o něco více, nemyslíte?
Zpracováno podle:
