Bizarní lékařské fotografie: doktor Duschenne na pacientech zkoumal lidské emoce pomocí elektřiny

Za první medicínskou fotografii vůbec bývá označována daguerrotypie červených krvinek pod mikroskopem. V roce 1844 sérii vytvořil Léon Foucault. Ale ten, kdo sloučil pojmy člověk a medicína do jedné fotografie byl Guillaume-Benjamin-Amand Duchenne de Boulogne (1806-1875). Jeho práci dodnes uznávají lékaři i kunsthistorikové.

Tento francouzský neurolog navázal na výzkum Luigiho Galvaniho s elektrickým proudem a stal se zakladatelem éry moderní neurologie. Jaký příběh stojí za fotografiemi, které jsou ohromující i dnes? Co to bylo vůbec za nápad, přikládat lidem ke tvářím elektrody a sledovat, jak se pod proudem smršťují svaly ve tváři - a ještě je u toho fotit?

Guillaume-Benjamin Duchenne pocházel z Boulogne-sur-Mer, z dlouhé linie námořníků, jejichž životy lze zmapovat až do patnáctého století. Otec ho proto nutil, aby se jeho osudem stalo také moře. Jenže přísný tatínek měl smůlu. Guillaume v pouhých devatenácti letech získal lékařský titul na univerzitě a stal se žákem slavných pařížských lékařů své doby. Když nabyl zkušenosti, v Boulogne si založil praxi a oženil se. Manželka však zemřela při těžkém porodu.

Zlomený Duchenne se ponořil do bádání, fascinovala ho elektřina i fotografie, což bylo tehdy naprosté unikum. Dnes už si to nikdo asi neumí plně představit, ale obojí se stalo absolutním high-tech své doby. Osobní tragédie poznamenala jeho vztah se synem, vyčítal mu, že kvůli němu zemřela jeho láska a smířili se, až když otec umíral. Pan doktor sice exceloval jako odborník přes neurologii, ale v choulostivých a vztahových věcech poněkud více tápal.

Druhé manželství také nevyšlo, žena mu utekla. Po této ostudné události (uvědomme si, jaké se psalo století) se nechal zcela pohltit vědou. Experimentovat s „elektropunkturou“ začal v roce 1835, ale nelíbilo se mu, že elektrošoky byly prováděny velice invazivně, až barbarsky - elektrody byly zavedeny ostrou jehlou pod kůži. Nicméně dělali to odborníci, dělal to i on. Postupem doby v Paříži vymyslel svou vlastní metodu - faradický šok na povrchu kůže čili neinvazivní elektrošok.

A proč to vlastně celé dělal? Co to bylo za šílený rozmar, přikládat elektrody a sledovat smršťující se svaly ve tváři? Duchenne chtěl jednoduše zjistit, jak svaly v lidské tváři vytvářejí výrazy obličeje. Byl totiž přesvědčen, že naše mimika a výrazy souvisí s emocemi, které jsou přímo spojené s duší člověka. Výrazy lidské tváře byly dle něj „bránou do duše“. A chtěl tyto výrazy přečíst, navzájem je pospojovat, určit, kudy vedou dráhy různých svalů například při úsměvu, pláči a podobně.

Svými pokusy definoval základní výrazová gesta lidského obličeje a každé toto gesto, mimický záškub, spojil s určitým obličejovým svalem nebo jejich skupinou. Jeho výzkum pokročil pak natolik, že byl schopen určit třináct základních emocí a svaly, které je ovládají. Popsal také naprosto přesně kontrakce svalů, které vedou k výrazům lidské tváře a rozdělil je na částečné a kombinované.

Výzkum nejprve zakresloval, jak bylo zvykem po celá staletí. Jenže to lékaři brzy přestalo stačit. Chtěl dosáhnout naprosto perfektní vizualizace, zachycení onoho momentu elektrošoku a záškubu samotného, což kresba nevypoví dostatečně. Rozhodl se proto použít fotografii. Duchenne byl nadšený fotograf, ale jelikož byl také nesmírný perfekcionista, oslovil světoznámého fotografického portrétistu Adriena Tournachona, který vytvořil vhodné podmínky, sehnal ateliér, zakoupil vybavení a oba rozdílní pánové, lékař a umělec, se nadšeně dali do práce.

Byli od toho zrazováni a Duchenne byl považován za blázna, ne inovátora. „Ilustrace stačí, funguje to tak od pradávna, proč chcete něco fotografovat?“ vrtěli hlavou profesoři a vážení lékaři. Navíc to všechno bylo považováno za „ďábelské“, neurolog byl terčem posměchu a jeho „čáry“ s elektřinou se nelíbily nejen prostým lidem, ale i vzdělaným akademikům. Guillaume-Benjamin-Amand Duchenne de Boulogne nad tím mávl rukou a vybral si šest pokusných osob, na kterých chtěl zachytit ony „elektrické emoce“.

Nabízeli mu tedy pacienty z psychiatrické léčebny, jenže on nechtěl. „Nemohu pečlivě zkoumat výrazy lidí, kteří jsou duševně nemocní. To by byla velká odchylka od zamýšleného záměru, která by neměla vůbec nic společného s tím, co zamýšlím. Celá série fotografií by se pokazila. Ne mechanicky, ne lidmi, ale jejich duševním rozpoložením. Nemohu zkoumat blázny,“ obhajoval se. V té době to tak prostě bylo. Chcete pokusného králíka k čemukoliv? Obejděte blázince a my vám nějakého půjčíme. Bohužel. Ale Duchenne s psychiatrickými pacienty pracoval velmi rád, protože byl schopen je léčit. Byl to velký lidumil a ctil všechny lidské bytosti. Opět v té době něco nevídaného.

Pro studii univerzálně srozumitelných výrazů obličeje, které vyjadřovaly základní emoce jako je radost, strach, údiv, zklamání, úlek nebo pobavení, měl tedy k dispozici šest „modelů“, ale hrdinou se stal bezzubý švec, kterého našel na ulici. Starý pán, trošku prostomyslný, měl totiž velkou „výhodu“ - po úrazu z mládí ztratil cit v části obličeje, ale mimiku samotnou měl v pořádku. „Je starý, ošklivý a navíc poněkud duševně zaostalý. Trpí však částečnou necitlivostí v oblasti hlavy, což mi umožňuje bezbolestné použití proudu. Vyvolávám na něm odpovídající grimasy pomocí elektrod přikládaných k jednotlivým obličejovým svalům,“ psal Duchenne.

Snímky tváří pod proudem musely být naprosto dokonalé, k tomu výrazně přispělo i skvělé nasvícení. Někdy trvalo hodiny, než byl spokojen s výslednou „emocí“ na fotce. Mezi další modely patřila třeba částečně slepá dívka, jejíž nevidomé oko bylo pokleslé vinou nemoci. Tato modelka byla faradikálně stimulována, aby se vyvolal odlišný výraz na obou stranách tváře. Další modelkou byla jeptiška nebo mladá matka. Prostřednictvím svých experimentů se Duchenne snažil zachytit podmínky, které esteticky tvoří krásu, vztek, radost.

Říkal tomu „gymnastika duše“ a pomocí elektrických sond dál a dál spouštěl svalové kontrakce, přičemž výsledné zkreslené a často groteskní výrazy zaznamenával fotograf. Vznikla ohromující fotografická kolekce, která byla přílohou druhého vydání jeho díla O lokalizované elektrizaci a její aplikaci na patologii a terapii. Příloha nesla název Album patologických fotografií z roku 1862. Následovala Fyziologie pohybů a jeho nejslavnější kniha Mechanismus lidské fyziognomie byla výsledkem více než dvacetiletých výzkumů lidí „pod proudem“. V ní se kolekce fotografií objevila kompletní.

Z pohledu historie umění je kniha nesmírně cenná, je totiž první publikací o lidských emocích, která byla ilustrována fotografiemi. Toto album má nyní nesmírnou hodnotu a velice cenné jsou i dochované výtisky knihy. Jeden z nich je například ve sbírkách světoznámé Metropolitní galerie v New Yorku. Kniha výrazně ovlivnila i Darwinovu práci o lidské evoluci a emocionálním vyjadřování.

Guillaume-Benjamin-Amand Duchenne de Boulogne se však za života žádného uznání nedočkal. Nestal se ani členem Francouzské akademie věd, nespadal pod žádnou univerzitu. Zemřel po dlouhé nemoci v roce 1875. Věhlas přišel až po mnoha letech, kdy odborníci konečně objevili jeho fotografie a nazvali ho zakladatelem moderní neurologie. Je také považován za vývojáře elektrofyziologie a elektroterapie. Éra moderní neurologie se vyvinula z Duchennova porozumění nervovým drahám a jeho diagnostickým inovacím, díky němu se provádí například biopsie hlubokých tkání, neurologické testy a klinické fotografie.

Po lékaři jsou pojmenovány různé neurologické poruchy a syndromy, například Duchennova paralýza nebo Duchennova svalová dystrofie. Průkopník emocionálních fotografií byl posmrtně vyznamenán a byl po něm pojmenován - což je úsměvné - úsměv. Tzv. Duchennovy úsměvy jsou ty „opravdové“, dokázal totiž, že do úsměvu ze skutečného štěstí se zapojí nejen svaly úst, ale také svaly očí. Do falešného smíchu, který nejde od srdce, se nikdy nezapojí oční svaly. Někdy si toho zkuste ve svém okolí všimnout.

Jak vidno, v každé době narazíme na zneuznané a geniální lidi, jejichž význam se ocení až za nesmírně dlouhou dobu. Po doktoru Duchenne toho zůstalo mnoho. Nejvíce se však proslavil svými fotografiemi emocí, které samy o sobě budí ony emoce dodnes. A není se čemu divit, jsou skutečně bizarní a strašidelné.

Ale nyní už víme, že za nimi stojí věda, troufalost, houževnatost a nesmírná mravenčí práce jednoho velice chytrého pána, který se bohužel za života uznání nedočkal.

zpracováno podle:

Guillaume Duchenne de Boulogne - Wikipedia, Guillaume Duchenne de Boulogne: Gramatika pocitů – EpochálníSvět.cz (epochalnisvet.cz), Koketní úsměv i čirý děs. Vědec Duchenne de Boulogne pouštěl lidem do tváří proud, z fotek je umění - Aktuálně.cz (aktualne.cz), Guillaume Duchenne de Boulogne – Wikipedie (wikipedia.org)