Článek
Dcerka si odchodila krásných 7 (slovy SEDM) školkových dnů. Minulý rok měla minimum absencí, nyní má maximum. Jako kdyby se takzvaně promořovala naruby. No, neudělám nic. Stejně tak jsem nemohla dělat nic s manželem, který při práci promokl na kost, neměl triko na převlečení, jezdil někde v hustém sakra lese (je elektromontér), kde hledal strom spadlý do drátů. Začalo to vlastně hned. Přijel z poruchy promočený durch. „Mě bolííí v krku,“ oznámil a tvářil se tak vyčítavě, že jsem vyprskla smíchy. Znáte to. Mohla jsem za to samozřejmě já!
Psí oči, obkládek na krk, cucavé pastilky: „Ty jsou hnusný a ty nepomáhají a já chci ty citronový a taky chci a bolí mě hlava a slyšíš… hrrr… chrrr…,“ chrčel jako Sheldon Cooper, když předváděl hrdelní zpěv z Tuvy. Ulehl, začínal víkend, tak by to mohl vyležet, ne? Tak určitě! Dcerunka tatíčka hubičkovala, až se náhle v noci z jejího pokoje ozvalo táhlé: „Maminko, mě bolí hlavička!“ A bum. Dva lazaři, to nevymyslíte. A ona se nudí. Teď jí berou mapy. Miluje projíždět prstíkem po železnicích a hledat vlaky a různé vyfocené nesmysly v gůgl mapách.
„Já chci mapy,“ smrkla dcera, která byla zahrabaná v dece až po krk, koukaly jí jen vyčítavé oči - to má po svém otci - zatímco já tady poletovala jako babi Homolková, když ukazovala panence Marii, jak dopadne její syn (jen ten krucifix mi chyběl), a nesmyslně uklízela ten strašný bordel. Dva marodi! „Půjč mi mobil, malá chce mapy,“ vešla jsem do ložnice, kde ležela její přesná kopie, jen mužského pohlaví. Z peřin se vymotaly vyčítavé oči, smrk, hééééh, au au au… čajíček s medem, au au… Natáhla jsem se pro jeho telefon, protože v něm se dcera vyzná a ví, kde mapy najít.
„Můj telefonek!“ zavyl chorý, ale to už jsem odcházela a broukala si Hrozný, hrozný muž, špatně dopadne. Ten k nikomu žádnou úctu nemá, ani k mrtvým ne!, protože jsem nedávno úplnou náhodou dávala „rewatch“ hororového seriálku Věřte nevěřte, který jsem milovala jako dítě a byla podělaná strachy z dílu Hřobařova Nemesis. Nebo: „Kipe, už se bojíš, Kipe?“ A úplně nejhorší Bubák ve skříni a baba s červenýma očima. Uuuuf! Ale abych se dohrabala k té prostitutce - je to hrůza, co? Než se ta ženská vymáčkne, tak musíme přelouskat takových blbostí! Já vím!!!
Sotva dcera vzala do umolousaných paciček telefon, místo ikonky map zajásala: „Jé, fotky!“ To se asi objevuje každému - takové vzpomínky typu V tento den před X lety. Začala si to prohlížet a skřehotavě se chichotala a chrchlala do displeje. „Jé, já. A mám rohlík. A jsem malý miminko,“ huhlala. Usoudila jsem, že už na milý úklid zvysoka … to, kašlu, a usedla jsem vedle ní. „Hihihi, to jsi ty!“ smála se nějaké staré fotce, kde mám naraženého kulicha s bambulí a s šíleným výrazem v očích „řídím“ koně.
Další fotky naskakovaly a jedna upoutala mou pozornost. Dceřinu taky. „Co to je?“ luštila prapodivný předmět na rozpixelovaném snímku. A bum, já si vzpomněla. No jasně! Na fotce totiž byl nade vší pochybnost můj zadek. Vyšpulený do prostoru, zatímco zbytek těla byl v tubusu klouzačky. Nohy mi trčely směrem hore, směrem dole byla hlava přikrytá vlasy, kousek obličeje byl rudý jako vařený humr (aby ne!) a ksicht jsem měla zabořený do plastu klouzačky, takže byl vidět jen zmáčknutý nos jako klika od blázince. Opodál celého kouzelného aranžmá stál opuštěný kočárek jako výstražný prst.
No to bylo tehdy strašný! Já si vše vybavila do nejmenších detailů a začala jsem se smát, což dceru překvapilo, jelikož když je nemocná, tak vesměs jen běduji a hroutím se. Kdepak. Já se řehtala a přenesla se v mysli do doby před pár lety, rok nevím, protože ta fotka mezitím utekla a nechtěla jsem se manželovi vloupávat do mobilu. Ten na mě mezitím z ložnice řval: „Hééééh… čaj… citróóón… SLYŠÍ MĚ NĚKDO!“ „Maminko, tatínek volá!“ upozornila malá, ale já zcela vědomě využila toho, že jsem téměř hluchá, a dělala, že ten řev neslyším.
Manžel byl jako madam Fanny z Haló Haló: „Ediiiit Yvééét Marijeeee! Copak nikdo neslyší volání staré ženy!“ Div netloukl holí do podlahy! Taky jsem chtěla říct jako René: „Kušuj ty stará vraždo!“, ale rozmyslela jsem si to, protože už jsem byla v zajetí oné vzpomínky na šílenou ostudu, kterou jsem si tehdy trhla. A nebýt strážného anděla, takto prostitutky Andělky, bůh ví, jak by to celé dopadlo! S největší pravděpodobností bych byla v klouzačce zaseklá dosud a stala se maskotem dětského hřiště u benzinové pumpy!
To jsem si takhle před lety vyšlápla v létě s kočárkem na procházku. Manžel byl na školení a domluvili jsme se, že „se půjdu s malou projít dolů na pumpu, dám si tam kafe a ty nás pak vyzvedneš.“ Domluveno, zbývalo jen provést příslušné úkony. Dcera byla tehdy batole. No - starší batole, zkrátka chodila, dělala první pokusy o výlezy směr nahoru, s oblibou balancovala někde ve výšce na vachrlatých nožičkách, zatímco já dole ječela hrůzou. Vyfikla jsem se do minisukně, tílečka, dceru oblékla do rozverného pirátského šátku a džísky, popadla kočárek (ten už byl přeměněný z korbičky na golfky) a seběhly jsme dolů na benzinu, která tehdy ještě fungovala jako restaurace s obrovským parkovištěm pro kamiony, pekli tam pizzu a za budovou byly prolézačky pro děti.
S pocitem světačky, která zvládne úplně všechno, jsem si sebevědomě vykračovala a opájela se pohledy řidičů (vesměs starých kníratých úchylných Němců, ehm). Supermatka! Jasně! To zvládnu! A zvládla. Panická porucha někde spala, rozvalila jsem se tedy v proutěném křesílku a dala si kafe a cigáro venku pod pergolou. Dcerka pobíhala sem tam, klouzala se, točila se na skřípavém kolotoči, já nastavila tvář slunci a říkala si: „Nic se nemůže stát. A stejně je ten život pěknej!“ Hm. Abyste rozuměli, když jsem takto šťastná, stane se vesměs nějaký průser. Fakt intergalaktická ostuda. Jako kdybych tím byla prokletá.
Ale nic tomu nenasvědčovalo, dokud jsem nedostala ten blbej nápad, že ukážu nadšené maličké dcerce, že i s maminkou je sranda a že i maminka se umí odvázat! Za hřištěm byl plácek pro větší děti, které tam chodí hulit, lavička, koš, vajgly - a hlavně obří konstrukce tubusové klouzačky. Žebřík jak výšlap na Eifelovku, nahoře plac, kulatá roura s klouzačkou a dole „doskočiště“ s pískem. Zarejdovala jsem s kočárkem před toto monstrum a rozhodla se: „Pojď prcku, polezeme nahoru. Já pojedu taky. Pojedeš s maminkou!“ hopsala jsem maniakálně. Malá odložila nakousanou sušenku a nadšeně běžela k atrakci. Tak jasně! Když ostuda, tak pořádná!
Kolem nebylo ani živáčka, usoudila jsem tedy, že nastal čas na moje akrobatické číslo. Vyšplhaly jsme po žebříku, já povykovala, malá povykovala, to vám bylo krásný! „Jedůůů!“ jela holčička, dole se v pohodě zvedla, otřepala písek a povykovala: „Eštěěěě!“ „Nene, teď pojede maminka!“ zahulákala jsem a HLAVOU NAPŘED jsem se rozjela ke své životní ostudě. Já se nikdy nepovažovala za tlustou, jenže tubus klouzačky nebyl uzpůsoben rozměrům dospělé (byť pomatené a stěží svéprávné) ženy. Zasekla jsem se. Tílko se mi vyhrnulo přes prsa, nahá hruď mi drhla o rozpálený plast, hlavu venku, tělo uvnitř, zadel vystrčenou nahoře a nohy bimbající v prostoru.
A co teď. To bylo strašný! Dcerka se dole zvědavě dívala na tu osobu, která ji porodila, pak se nezúčastněně odšourala k lavičce, kde začala přebírat vajgly. „Necháš to? Nech toho! Zavolej… Někoho!“ štěkala jsem plačtivě povely. Kočárek stál prázdný opodál, nikde nikdo. To bylo něco strašnýho, doteď se klepu! Periferním pohledem jsem viděla zaparkovaný kamion, z otevřeného okénka koukala mužská chodidla, i začala jsem volat o pomoc. No jo, ale… Kamioňák tam možná sice spí, ale možná… tak docela nespí! Co já vím, jestli nemá příjemnou chvilku s nějakou prodejnou rozkošnicí! Krucinál…
Po celém těle se mi valil pot, nohama jsem hrabošila ve snaze se odstrčit a na svém vlastním potu si si udělat tobogán. Nic. Bylo to ještě horší. To vám byl pohled pro bohy! „Pomóc!“ ječela jsem jako princezna Zpěvanka. Moje mládě přestaly vajgly bavit a zvědavě obcházela klouzačku se zaseknutou maminkou. „Jdi k autíčku… K červenýmu…“ říkala jsem důrazně ve snaze vnutit dceři myšlenku, aby šla ke kamionu jako nějaká šlápota a bouchala na kabinu! No to snad není možný! Kde krucinál ten manžel JE? Situace už byla tristní, nikde nikdo, na volání nikdo neodpovídal, až se najednou zjevil anděl. Neboli Andělka. Vyhublá vyžilá prostitutka na jehlách s červenými vlasy a minisukní s leopardím vzorem.
Naštvaně obhlížela prázdný rajón a kouřila. „Halooo,“ zvolala jsem ze své protiatomové skrýše. Andělka se podívala nahoru, asi v domnění, že na ni volá ze stromu nějaký kunčaft. Ale kdepak. Jen pošahaná ženská, co se HLAVOU DOLŮ zasekla v klouzačce. Prokristapána! Když spatřila mou zneuctěnou důstojnost, rozřehtala se spravedlivým smíchem. Hrubým hlasem vyla: „Huíííchachaááá,“ a plácala se do svalnatých stehen. „To je síla. Jak dlouho tu jsi?“ řekla úplně klidně, posadila se na lavičku s povzdechem: „Ááááchjo, to je zase den, h*o na druhou s háčkem,“ a zcela bezmyšlenkovitě si POSADILA NA KLÍN mou dceru.
A jako kdybychom seděly v kavárně někde u latíčka a probíraly nejnovější drby, jsme se prostě normálně začaly bavit. Bylo to jak v nějakém absurdním dramatu. Já hlavou dolů v klouzačce a cizí šlapka s dcerou na klíně (mojí!) jsme zahájily dialog: „To je vedro, co…“ „Hm. Prosím vás, můžete mi pomoct?“ „Holka, to jsou věci. Buď ráda, že nejsi na tom slunci. I když to musí pěkně prát, co? No že je máma blbec? No že je máma blbec?“ smála se prostitutka na dítě, které horlivě kývalo hlavou. Ježišikriste! „Já volala na toho pána tam v kamionu,“ ukázala jsem nosem hlavou dolů na kabinu, ze které furt trčely nohy. „To je Pepa. Ten nemá zájem. Jsou to ovádi.“ řekla Andělka a zapálila si.
„A prosím vás, mohla byste mi teda pomoct nebo někoho zavolat?“ zkusila jsem znovu. „A jak pomoct? To tě mám kopnout nahoře do p*e? Nebo tahat ven za vlasy? Tohle chce brusku a hasiče,“ děla povětrná děva. No ty bláho! A okamžitě jsem ty manévry viděla živě! Taková ostuda! „Já je pak zavolám. Teď si musím odpočinout,“ odfoukla si vlasy z čela a rovnala dceři šátek na hlavě. Fakt, jako kdybychom seděly vedle sebe v hospodě. Já už chtěla řvát vzteky, byla to zoufalá situace! Co kdyby ji vzala a unesla? Nebo… Naštěstí se objevilo auto a Andělka ožila: „Hele… A je tam sám chlap!“ stoupla si. „To je můj muž,“ hlesla jsem ze svého nadzemního apartmá.
„Aha,“ řekla zklamaně. „A nevykej mi, ne? Copak jsem tak stará?“ smála se. Ještě společenské tanečky HLAVOU DOLŮ, mě omejou! Manžel vystoupil a okamžitě pochopil situaci. Začal se tak strašně smát, že nemohl přestat. A já se mu vůbec nedivím!!! Ještě rychle cvak cvak cvak, deset fotek zaseklé maminky. „Hasiče. Volej hasiče. Tady paní byla tak hodná, že vzala malou a…“ huhlala jsem do plastu. Muž si svou pošahanou manželku chvíli prohlížel, pak zespodu chytil moje ramena, dostal se prsty do podpaží a VYTÁHL mně ven jako šneka z domečku. Já byla venku!
Andělka tam stála, smála se, protože jsem seděla na zemi a nemohla dát končetiny do polohy, kterou měl stvořitel na mysli, když tvořil. Ne obráceně, že?
„No vida,“ podávala prostitutka dceru manželovi a zubila se na něj jako aligátor. To by byl vrchol všeho! Aby se tak znali… zahlodal mi červík. Ale neznali. Tedy snad. Na to jsem se ho nikdy neptala! A nezeptám, protože už zase křičí: „Obklad na hlavu, prosím! A máme nějakou polívku? A HORKÝ PARALEN!“ Tak určitě, madam Fanny!
Polívku jsem neměla, neměla jsem ani žádné propriety, takže jsem se oblíkla a letěla do krámu pro instantní nudle a nějakou pytlíkovku, když kolem projel taxík plný ku…éééh… tedy našich známých sociálních pracovnic, které stojí u hlavního tahu na Folmavu. A přísahám vám, že mi z něj někdo mával. Kdo to asi mohl být, že jo? Někdy jsou náhody skutečně zvláštní a přivedou vám do cesty anděla v podobě Andělky. Protože malá tehdy mohla skutečně doběhnout na silnici, mohlo jí srazit auto, lidi tu jezdí jako blázni… Trošku trpké prozření, ale došlo mi to vlastně až teď!
Takže díky za andělské Andělky, pozor na dětská hřiště, volně pobíhající potomky a choré (i duševně) členy rodiny! Já už totiž jednou dětskou atrakci zablokovala a byla to snad ještě větší ostuda! Jdu radši na tu polívku, protože už zase volá. Chce nějaké kapičky. Asi půjdu na klouzačky! Spíše - do klouzačky! Hezký den!
