Článek
Pokud máte malé dítě, vyvstane občas ona nerudovská otázka. Kam s ní? Na hřišti už je nuda, u babičky byla stokrát, výlety po okolí zmáknuté, do Kauflandu nakupovat, cccc, mámo, tam už můžu sama! Velké dětské centrum zde nemáme. Nemáme je ani v dojezdové vzdálenosti. Jsme tu prostě taková malá p - ééh - vesnice, kde je do kopce i z kopce, nejbližší město má leda dětský koutek v jedné kavárně, kde je klouzačka. Trapná. Dceři bude pět, je dosud velkou, myslím tím tou opravdu velkou dětskou hernou nepolíbená. Tak budiž.
Celodenní výlet (bez nadsázky), vše pobalit, rozbalit, připravit, namazat, inu - venkované jedou. Však víte. Ač jsem bývala „pražka“, nyní už mi větší města neříkají nic. Nenávidím je. Mám ráda svůj klid, místní maminky, místní školku, místní hřiště, místní lesy, místní hory, místní vůně, místní vietnamskou večerku, místní lékaře (tak dobře, vesnice přímo ne, městys jsme!). Nerada jezdím do města. Ale co bych pro ni neudělala, vždyť si povezu zadek tam i zpátky a přebíhat budeme leda od auta k té dosud mýtické herně!
Jenže se vynořily také pochyby. Víte, člověk neví, do čeho jde. Na toto téma zde bylo hodně článků, ve kterých autoři a autorky popisují hrubou nespokojenost se vším - netýká se to přímo dětských center, ale třeba namátkou ubytování, obsluhy, jídla, čistoty, hotelů, chat, restaurací. Však rozumíte. Měla jsem obavy, že prostě tam bude hlava na hlavě, dítě na dítěti, řev, špína, drobky, takové ty unavené matky, co naprosto rezignují na všechno a nechají tam děti skákat po hlavě a odrážet se ušima.
Jistě, v dětské herně lze něco takového předpokládat, bylo by spíše divné, kdyby ne. Byla jsem s tím srozuměna. Ale vzadu v hlavě klinkal zvoneček. Nicméně už jsme jeli. Natěšená dcera, která miluje Blippiho (to je takový ten dospělý amík, lehce pedofilní chlap, který se oblíká jako kašpar a leze do všech zábavních parků světa, aby se tam vozil na miniaturních dětských kolotočích, dělal kotrmelce a padal na hubu z klouzaček), byla nadšená. Nakecala jsem jí, že tam budou takové ty atrakce, jak na nich blbne Blipík, což jsem si pak radši ověřila na fotografiích (byly).
Jenže jsem si pořád říkala, že tam určitě bude všechno špatně. Já se opravdu připravovala na to, že obsluha bude děsná, určitě se tam něco semele, někdo mi vynadá, že jsem si nevyzula boty, člověk je opravdu velice ovlivněn tím, co čte. Doslova do sebe ty informace, které jsou vesměs negativního rázu, vsakuje jako houba. Byť podvědomě. Ale je to tak, to si přiznejte. A také vždy čekáte to horší - pro jistotu, aby vás nemohlo nic překvapit. Tak to chodí.
Tak jsme byli najednou na místě, dcera hopkala, obří stavba lákala už zvenčí barvou. Stejně nás nejistota neopouštěla, tedy - mě, manžel si pohvizdoval, tomu je vždycky vše úplně ukradené. Flegmouš, jak já mu občas závidím! Uvnitř nádhera, veselé, pestré. A u vchodu, světe div se - usmívající se slečna! Mrkla jsem se na své boty, jestli je ta sláma hodně vidět (byla, achjo!). Slečna nás přivítala, malou pohladila po hlavě a ovládala i to, co hodně lidí nezná - shýbla se k ní do úrovně očí. Starý trik, který na děti zabírá. Na dceru tedy rozhodně ano.
Okamžitě by mě vyměnila za tuto novou maminku. Při bližším pohledu na manžela jsem zjistila, že on také. Slečna nám ukázala skříňky, vysvětlila provozní věci, nevěřícně jsem na to civěla. Opravdu jsem čekala nějakou znuděnou přežvykující brigádnici s mobilem. Tak třeba je to nějaký omyl, třeba je to taková první (a poslední) vlaštovka. Pesimista, já vím. Když jsme po patřičném zaplacení poměrně slušné částky a vyzutí vešli dovnitř, dcera dostala záchvat. Prostě zešílela.
Do asi deseti metrů výšky se všude kolem nás rozprostíral ráj. I mě to porazilo! Všude krásné atrakce, záchranné sítě, světlo, čisto, klouzačky až u stropu, kam skoro nebylo možné dohlédnout. Balonky, houpačky, lana, suché bazény, přechody, tunely… Zmohla jsem se pouze na „no týýýý voleeee!“, což slečna přešla růžovým úsměvem. Dcera zmizela a za asi tři vteřiny visela někde u stropu jako opice na čemsi, co jsem nikdy v životě neviděla. A ječela. Myslím tím, že ječela radostí.
Proměnila se radostí prostě v animální bytost, nikdy, NIKDY v životě jsem ji ještě neviděla v tomhle stavu. Usedli jsme, přispěchala další slečna. Na účet podniku (!) přinesla malý džusík, pro nás vodu, dva nějaké malé plyšáčky a hraničku sušenek. Při opětovném pohledu na manžela jsem zjistila, že místo tamté maminky bere tuhle maminku. Jistě, děti byly všude. Ale byly to děti zřejmě z jiné galaxie, z nějakého paralelního vesmíru, kde jsou děti tiché, hodné a mizí. Ony mizely v těch výškách nad námi, kde prostě lezly po všech těch hejblatech. Neviděla jsem tam ani jednu znuděnou matku, ani jedna neměla mobil, rodiče seděli u stolečků a tvářili se nadmíru spokojeně.
Panebože, kde to jsem? Kam jsem to vlezla? Není tohle nějaká sekta, třeba typu: „Dej sem dítě! Kristepane! Odpusť hříchy hříšnici!“ na novodobý způsob? Objeví se tady nějaký prorok typu Polednice? Nevím. Sličná slečna přihopkala s kávou, která měla profesionálně udělané srdce (manželův šálek) a něco jako smuteční věnec (můj šálek). Aha. Kradou tady muže, kudlanky, bylo mi vše jasné. Dcera už neječela, ale zahájila maraton ve šplhání a klouzání. Přišel pán, který vypadal jako onen zmiňovaný prorok. Už je to tady, řekla jsem si. Ba ne, byl to majitel.
Místo, aby měl těch harantů za celé dny plné zuby, přišel se podívat. S úsměvem (!) se nás zeptal, jestli je vše v pořádku, odkud jsme přijeli, prohodil pár slov, nabídl pizzu, sendviče. Volala jsem nahoru, jestli nechce opice toustík, leč opice měla spoustu práce se šplháním (div po mně nehodila bobek!), pan majitel ji chvíli pozoroval, POCHVÁLIL ji, jak je hbitá a vydal se k dalšímu stolečku k dalším rodičům. Já se dostávala do rauše, byla jsem jak sjetá. Zřejmě mi do kávy nehodili tramal, ale to prostředí bylo tak - jak to říct, chovali se k nám prostě skvěle.
A pokud se cítím skvěle a dostanu se do rauše, dostávám také debilní nápady. Opička sestoupila z výšin, aby se přiletěla napít a vyčůrat, po zdárném vykonání obého zmizela zpět někde ve výšce. A já si začala připadat jako doma. Pochopte, já tohle nečekala. Nezažila. A do oka mi padl suchý bazén. S kuličkama. A bylo to. Manžel asi věděl, která bije, leč byl též omámen, protože přišla maminka číslo tři s vonící pizzou. Vydala jsem se proto s dementním úsměvem na jakousi procházku. Tady budu bydlet, rozhodla jsem se. A jelikož miluji TBBT (Teorie velkého třesku) - a jelikož mi padl do oka ten velký bazén, tak… Modří už vědí. Já tam půjdu. Bazinga!
Zula jsem si ponožky, usedla na kraj bazénu. Opice vřeštěla, protože si tam našla další družné opičky - nyní spolu s nějakým chlapečkem a holčičkou slaňovala po takovém tom otočném válci přímo nad mou hlavou. Ponořila jsem nohy do balonků. Rozhodla jsem se, že si udělám selfie. To přece nikomu neuškodí. Jistě oblažím kamarády na Facebooku velice vtipnou fotkou s názvem Bazinga! Jooo, to bude ono. Takže já, dospělá ženská, jsem ztratila soudnost a hupla šipku do balónků. A bylo to.
On vypadal celkem mělký, ale nebyl. A byl také stavěn pro lehké děti, ne ženu v letech téměř středních, sice bez nadváhy, ale vysokou. A blbou. Míčky moje tělo hřejivě objaly a začaly tak trochu - popouštět. Mizela jsem před zraky nyní již znepokojených maminek, které ztratily svou startrekovskou auru. Ježišmarjá, já nemůžu ven, uvědomila jsem si. Stále jsem mizela a mizela. Až mi koukala jen hlava. Vysunula jsem tedy ruku s mobilem, že si cvaknu tu Bazinga fotku a mizím odtud. Joo, kéž by!
Cvak cvak cvak, pár fotek, hrabu se ven, nejde to. Dobrý, no. Způsob smrti - utopení v suchém bazénu. Udušení kuličkama v bazénu. Debil v kuličkovém bazénu. A co se nestalo? Při mém zoufalém hrabošení, při kterém jsem zapomněla volat škádlivě Bazinga! jsem upustila mobil. Který zaplul a už nebyl. A nastal sběh lidu. „Co se stalo?“ „Paní vlezla do bazénku…“ „Ježišmarjá, už zase,“ byl slyšet pan provozní. Hurá, nebyla jsem sama! Někdy už to někoho napadlo! Vynořila jsem hlavu a zahlédla manžela, jak dělá, že mě nezná. A zase se zanořila.
Pro případné teoretické fyziky, kteří začnou okamžitě namítat a počítat, že není možné, abych se v bazénku s balonky utopila, dávám na vědomost, že to vím. Stejně mi to v diskusi opět někdo omlátí o hlavu, jak se tak říká. Jenže! Zkuste se vyhrabat ven, když pod nohama máte půdu značně nestabilní, kulatou a neustále sjíždějící dolů. Já se tam rochnila jako vyvržený vorvaň. Zapřít se nohama nešlo, rukama? Ještě horší. Nejhorší!
„Vytáhněte ji…,“ děla druhá maminka třetí mamince. Ta se smála tak, až měla v očích slzy. Já měla v očích také slzy, ale nesmála jsem se. Já se topila! V dětském suchém bazénku! Před zraky asi padesáti lidí! Moje opička sešplhala. Viděla maminku, kterak se plácá jako hroch a chytila se za ruku nové maminky. Pan provozní mě tahal ven za ruku, jenže to pořád klouzalo a já mu ujížděla jako sáňky na ledu. Já chci umřít, blesklo mi hlavou. Přinesou nějaký kladkostroj… No nic.
Nakonec mě vytáhli, leč kámen úrazu byl mobil. Pro ten se „potopil“ pan provozní. Dokonáno jest, ehm. Taková strašná ostuda! „Měla jsi se ještě zaseknout na klouzačce, to by byl vrchol, přijeli by hasiči, namydlili by tě…“ smál se manžel, který si našel maminku číslo čtyři - ta přišla po mé Bazince pouklidit vyházené míčky.
Takže, vážení, pokud jste se službami spokojeni, seďte na zadku a vychutnávejte si to. Nelezte do suchých bazénů. Protože ač jsem jim dala nejvyšší hodnocení, při odchodu děkovala v předklonu, ječící opici nesl manžel, protože odmítala odejít, pan provozní si mě měřil velice potutelně. A pak vytáhl svůj mobil a smál se spolu s maminkou číslo jedna. Nic bych za to nedala, že se moje fotografie objeví zarámovaná, zvětšená, s červenou tlustou čárou - „toto ne!“ na zdi herny.
A můj rudý a zpocený ksicht, obklopený záplavou balónků, bude výstrahou pro všechny rodiče. Že do suchých bazénů pro děti leze jen kráva. Ale služby měli špičkové. Chystáme se tam zase o víkendu! A moc se těšíme! A oni na nás jistě také! Hezký den!
