Článek
Zákon první: Jakmile si chceš užít pěkný den u vody, život manželovi postaví do cesty kamaráda z vojny a tři piva
Nemám ráda řízení auta. Je zajímavé, že v autoškole jsem patřila mezi nejlepší žáky, ale bylo to pouze proto, že si na mě potrpěl instruktor, na což s odstupem času s nostalgií vzpomínám, neboť nyní si nepotrpí nikdo. Začátky řízení byly skvělé. Ono taky se Škodou Rapid (kterou nelze lapit), s naším milovaným „Píďou“, nebylo nijak možno co pokazit. Jak říkal můj tatínek, když nám Píďu se slzou v oku dával coby svatební dar: „na to šlápneš a to jede!“. No, nejelo, ale šlapat se do toho muselo. Na Píďovi bylo sympatické to, že v zimě vařil a v létě vařil taky, ve sněhu vyjel každý zdejší kopec, byl tvrdohlavý, bydlela v něm kuna a mně se s ním krásně rozjíždělo. Protože to je kámen úrazu, já se neumím rozjíždět.
Mám totiž jistý kosmetický problém, pro který by možná mnoho žen vraždilo - mám neúměrně ke zbytku těla dlouhé nohy a vůbec nevím co s nimi. Jakoby si žily vlastním životem. Obzvláště v období mojí bouřlivé puberty, kdy jsem koketovala s punkem, jsem si s nimi užila. Při tanci „pogo“ jsem stříhala takové figury, že jsem se kopla vlastní botou do hlavy a obdivně mi tleskal i sám nedávno zesnulý Sid Hošek. (A ne, nic jsme spolu neměli!) Při řízení je toto ale velký problém. Píďa moje humpolácké šlapání na spojku a rvaní jedničky (nebo trojky, když jsem se spletla) toleroval, byť se mstil tím, že podle nálady chcípl v kopci nebo na přejezdu. Ale rozjezdy mi šly, očesaná spojka nevadila, tzv. rozjezd „skákavý“ bral jako zábavu a jednou přeskákal přes půl vesnice jako žába. Pak jsem přestala řídit vlastně úplně, nelákalo mě ani naše nové auto, nebylo to potřeba. Řídí manžel, já si všude dojdu pěšky, i do kopce. Protože tady u nás je do kopce i z kopce. Ale někdy nastane moment, kdy musím.
Vlna tropů i nás zahnala na naše koupaliště, vzdálené od základny necelé dva kilometry. Proč jsme nešli pěšky říkáte? Já si to říkám taky. Plný kufr nafouknutých kruhů, žiraf a pelikánů a křidélek, vzadu dcera, která hrdě držela obrovský nafukovací míč, který svými rozměry zastínil i Měsíc - vepředu moje nohy, pak já, taška se vším možným, venku skoro 40 ve stínu - i to jsou důvody, proč dva kilometry neujdeme po svých. A při cákání a hlídání dcery, která v brouzdališti vyváděla takové krávoviny, že jsem měla sto chutí ji hodit do „velkého“ koupaliště, se zjevil opálený potetovaný svalovec, který mi byl představen jako „Luděk, co semnou sloužil, viď vole…“ a bylo mi jasné, že rodinná idylka u vody vzala za své. Sledovala jsem je, jak odchází ke stánku k občerstvením a nevšimla si, že dcera využila mého vteřinového rozjímání nad krutým osudem a zlila opodál ležícího nevrlého důchodce od hlavy k patě.
Zákon druhý: je-li silnice prosta všech dopravních prostředků i chodců, věz, že jakmile na ni vjedeš, okamžitě přijedou všechny dopravní prostředky z celé republiky a postaví se před tebe
Nevrlého důchodce jsem nejprve považovala za hromadu uhlí, která se válela na dece, vypadal spíše jako seschlá mumie z doby říše Inků. Leč byl živ až až, vyskakoval jako šašek na pérku a křičel, že byl polit ledovou vodou. Když jsem se odvážila namítnout, že přece leží u vody, navíc metr od dětského brouzdaliště, kde se dá nějaká nehoda očekávat, byla jsem označena za krávu nahou a odeslána do míst, kde slunce nesvítí. Vytáhla jsem vřískající dceru z vody, převlékla ji do suchého, což se rovnalo zkrocení zlé chobotnice, a vydala se hledat manžela, který s „Luděk, vole“ pilně dodržoval pitný režim.
„Asi budeš muset řídit, “ pohvizdoval si a házel si nafukovacím pelikánem. Což mi došlo. Tak přece nejsem taková kráva nahá, jak říkal pán, abych ty dva kiláky neodřídila, co se může stát, koho můžu potkat, prostě pojedu, jedna křižovatka, druhá křižovatka (pojmem křižovatka nemyslím světelnou či velkou, ta se u nás nevyskytuje, zde je pouze vjezd z okresky na hlavní) a pak nahoru a doleva a doprava a jsme doma. Zaparkuje si sám. Tak. Shrnula jsem si to pěkně. To bude dobrý. Nic se nestane. Nikdo nepojede, nikoho nepotkám, rozjedu se pěkně plynule. Nebudu zmatkovat, nebudu nadávat, že ta naše nová velká kráva má ty pedály tak citlivé, řadící páku taky, že stačí jemně ťuknout… Prostě nebudu. Nápad jistě dobrý, ovšem výsledky nebyly dobré.
Po nalodění do našeho korábu dcera zjistila, že bude řídit maminka a jala se usedavě štkát. Poučena z předchozích zkušeností výletů s maminkou se rozječela na sedačce vzadu jako protiatomová siréna. Snažila jsem se ji přehlušit naplno puštěným rádiem, ale zrovna zpíval Petr Spálený „Až mě andělé“. Volbu této skladby jsem nepokládala za příliš vhodnou, leč jelikož neumím s tím rádiem manipulovat a vůbec mě strašlivě štvou všechny ty digitální vychytávky ala displej, kamery, tlačítka a další funkce, nechala jsem to tak a zplna hrdla jsem pěla, že nechci mít na pohřbu šumaře. Zlatý Píďa se svými třemi „budíky“ - přičemž otáčkoměr jsem vždy považovala za budík zcela zbytečný, k ničemu a navíc.
Výjezd z koupaliště se podařil. Sice nadvakrát, protože jsem si spletla brzdu s plynem, ale podařil. Asi desítkou jsem vyjela na odbočku, kde auto zastavilo - samo. Zázrak. Vlastně ne, sebezáchovný naprogramovaný pud automobilu, který se sám „chcípne“, pokud je rychlost vozu menší, než rychlost senilního hlemýždě. Zjistila jsem, že mám na nohou žabky a to je nebezpečné. Vyzula jsem se, ale zapomněla zatáhnout ručku. Bylo mi divné, že je vůz v pohybu směrem, který jsem mu nenařídila, naštěstí manžel, který už si přestal pohvizdovat, ji zatáhl. S levou nohou vyzutou a druhou bosou jsem se snažila přinutit nohy spolupracovat a skopnout i druhou žabku. Bohužel, zbloudilé koleno zasáhlo kořen mého nosu a já se mohutně rozslzela. Ve snaze uklidnit nohy a dceru, která si zacpala ouška a opakovala jen: „ne ne ne ne ne ne!“, jsem zcela zapomněla na to, že bych měla jet. Troubení, které trhlo osádkou našeho vozu, mi připomnělo, že tedy už bych měla jaksi uvést vozidlo do pohybu, hned, bezodkladně a soustředit se! Zamávala jsem z okénka omluvu a řidič ve druhém vozidle mi zamával také, vztyčeným prostředníčkem. Nicméně se asi smilovalo samo peklo a já skutečně vyjela bez poskoků a jiných efektů na prázdnou a čistou asfaltovou okresku.
Zákon třetí: Když jsi bosa, štípne tě vosa
Jela jsem po správném kraji silnice (mám tu vadu, že nevím, kde je levá a pravá strana) a s prvními metry se mě zmocnila euforie. Vždyť je to super! Vůbec nic to není! Jedu dobře! Nikde nikdo! Prázdno! To je nádhera! I rádio začalo vyhrávat optimističtější „Tam u nebeských bran“. Podařilo se mi plynule přeřadit na dvojku. To je ono! Už to vím!! Jsem bosa a najednou to jde? Já na to přišla! Odteď budu řídit všude já a budu bez obuvi. Tak. Omámena úspěchem svého zjištění jsem v představách viděla sebe sama, kterak v metru a půl sněhu zouvám moje milované mustangy nad kolena a v mínus patnácti řídím bosá. Proč mě to nenapadlo dřív? Manžel měl zavřené oči a dcera vzadu zpívala „Už je konec masopustu, bájo.“ Pod bříškem prstu u nohy jsem ucítila lechtání a vzápětí prudkou bolest. Byla jsem zákeřně bodnuta vosou, samozřejmě jsem zašlápla všechny pedály, auto prudce poskočilo, manžel se probral a dcera notovala: „polámal se mraveneček“.
To se stane. Nesmím se nechat tímto drobným problémem odradit. Ignorujíce pálení a bodání v noze jedu dalších pár metrů, aby se začalo naplňovat to, čeho jsem se nejvíc bála. Na silnici se zjevili nevítaní hosté. Vlastně první z nevítaných hostů. Koně. Naštěstí koně, které znám, na kterých jezdím a kteří jsou milionkrát lepší než vůz, protože moje nohy jsou na koni v klidu a naopak v klidu nejsou nohy onoho koně. Nicméně jsem opět musela přeřadit zpět na jedničku, vyhodit blinkr, koně objet, zamávat jim a tento úkon mi ubral tolik sil, že jsem si připadala jak vytažena ze ždímačky. Další zjev - silniční mor, takto cyklisté. Nic proti nim, jeli ukázněně seřazeně za sebou. Ovšem další přeřazení, další objetí, auto sebou škublo a chcíp. V duchu jsem počítala metry před sebou, ale pořád mi vycházely ještě kilometry. Zatím jedeme deset minut. „Dobrej čas,“ podotkl ironicky manžel. Dcera si vzadu povídala s žirafou a zaslechla jsem jen, jak jí vypráví něco o tom, že chce domů domů. Já taky. Ale už ne v tomhle autě!
Zákon čtvrtý: Pokud je srpen a žně, za každých okolností potkáte kombajn
Následoval opět rozjezd a z polní cesty vyjel traktor s vlekem. Zastavila jsem, čekala, pustila traktor před sebe a bylo to. „Tak ho snad předjedeš ne?“ broukl manžel. „Nikdy!“ odsekla jsem nasupeně, ochotna se plazit desítkou třeba pět hodin. Vzápětí se naplnilo srpnové prokletí a ocitli jsme se i s vozem zaklíněni v defilé zemědělských strojů v čele s kombajnem. Připadala jsem si jak v konvoji na Zemi živitelce. Moje nohy už nezvládaly nápor rozjezdů a zastavení, autem se začal šířit zápach spálené gumy, který jsem omylem přisuzovala kombajnu. „To jsme my. Spojku jsi drobet… očísla…“ řekl manžel a viděla jsem na něm, že ani jemu se nedobrovolná účast v přehlídce místní zemědělské techniky nelíbí. Že by byl nejraději, aby autu narostla křídla. Nebo jemu. Nebo by stačilo, aby vystoupil on. „Opovaž se!“ zaječela jsem na něj, protože jeho myšlenky zcela jasně putovaly stísněným interiérem vozu. Rádio začalo vyhrávat: „už z rodného ranče vidím jen komín a stáj.“ Já už bych také ráda viděla rodný ranč. Nebo nějaký paprskomet. Nebo teleport.
Naše spanilá jízda pokračovala, kombajn odbočil do pole, zastavení, rozjezd, chrrrrrrr, řvalo tůrované auto. Sotva jsme se dostali z konvoje, vyjel ze zatáčky naproti autobus. Namáčkla jsem se ke kraji a zadním kolem málem strhla břeh. Ve zpětném zrcátku vidím, jak i za námi jede autobus. Když zjistil, že nehodlám jet rychleji, ba co více, že nehodlám jet vůbec nikam, hodlám vozidlo opustit a běžet slunci vstříc jako učitelka Maxová z Obecné školy, předjel nás. Byli jsme asi první vozidlo, které předjel autobus. Řidič také mával prostředníčkem, asi forma nějakého nového silničního pozdravu, to si musím zapamatovat! „Teď už bude klid, uvidíš… To dojedeš“, chlácholil manžel. No jasně. Za stromy vykouklo něco žlutého - věřte nebo ne - dojeli jsme bagr. Ten pásák, který byl naložen na takovém tom tahači s blikačkou a doprovodným vozidlem. Začala jsem se smát. Nejdříve takový ten tichý smích, který přešel v chechot doslova jokerovský. Dcera se začala smát taky, to je ale paráda, maminka se směje! A zase - ze dvojky na jedničku, chrrrr, křáp, smrad… a chcíp. A rozjezd. Dva poskoky. Nohy už si dělají co chtějí. Třesou se mi ruce a řehtám se jako blázen. Bagr odbočil k místní továrně. Čisto, vymeteno. „Teď už chybí jen policajti,“ smál se taky manžel. Dojedu svou stabilní desítkou do zatáčky a víte co? Byli tam.
Zákon pátý: Pokud při jízdě autem jen na vteřinu pomyslíte, že by tam mohli stát policajti, buďte si jisti, že tam budou
Nedalo mi nevzpomenout na situaci, ve které jsme se s manželem ocitli před x lety, snad ještě za svobodna. Jeli jsme na pyžamový bál. V pyžamech. Já v pravém flanelovém pruhovaném, měla jsem namalovaný knír a na hlavě síťku a manžel měl noční košili po paty a na hlavě takovou tu noční čepičku, která vstávala na hlavě králi Já prvnímu. Nikdy nezapomenu na pohled staršího policisty, který tehdy vrhl pohled do útrob našeho vozu a s vytřeštěnýma očima řekl kolegovi: „Františku, pocem… to musíš vidět…“. Tehdy to dalo trošku vysvětlování, kam jedeme, ne, skutečně nejsme uprchlíci z blázince, ano, manžel si ještě foukne - ne, skutečně nemáte porouchaný přístroj - ne, on skutečně nic nepil - ano, jsme zcela při smyslech. Dnes nevím, co bude. Protože jsem bosý blázen v plavkách, který se řehtá na celé kolo. Už jsem měla v hlavě ty živé představy, kterak svým apartním stylem zastavuji a rozjíždím se a najíždím a na kapotě vezu policajta jako kluci v Pupendu. Snad opět zasáhlo samo peklo a nechali nás projet. Sice se mladší policista díval velice podivně na odjíždějící skákající vůz, dokonce ani nepozdravil prostředníčkem, hulvát, ale nechali nás jet.
„Hele, tak teď už chybí jen tank…“ začal se hihňat podivně rozveselený manžel. Do cíle zbývalo tak půl kilometru. A zatím jsme jeli pouhých 38 minut (pěšky to trvá minut deset, vozem s normálním řidičem, ne vyklepanou pitomou nánou, minuty tři). Popadnu tak třetí dech a jedu. Na dvojku. Čisto. Odvážím se přeřadit na trojku. Jedu. Já to snad dojedu! Endorfiny se vyplavují celé osádce našeho vozidla a všichni zpíváme s rádiem: „dneska ráno dal mi Džony smutný psaní.“ Dvojka, jednička, zastavit, odbočka na hlavní. Blinkr, rozjezd.
„Brzdi!!!“ volá manžel. Přes cestu vidím přelítnout postavu místního obecního blázna, který žebrá peníze na rum tím způsobem, že zastavuje vozy skokem do vozovky a v mezinárodním gestu sepjatých rukou prosí o zastavení. Vybral si ale vůz špatný, většinou zastavuje vozy s německou státní poznávací značkou. I já přískoky zamířila přímo k němu. Vůz řval jak Etna, kouřilo se z něj a místní blázen se tak lekl, že před námi začal utíkat. Musela to být velmi komická podívaná, leč já už se nesmála, ale plakala. Manžel se smál. Smál se tak hrozně, že být to v jiné situaci, musím se smát také. Miluji, když se můj manžel směje. Ale ne, když před naším vozem prchá opilý cvok a já jedu za ním s takovou vervou, že to musí vypadat, že ho skutečně pronásleduji. Z kapes mu padaly pracně vyžebrané drobné a nakonec se nechal zahnat na trávu, kde se rozplácl a s vytřeštěnýma očima nás zdravil prostředníčkem (ten pozdrav je pěkný, moc se mi líbí, budu ho používat všude, v krámu, na poště i u lékaře).
Odbočila jsem k našemu domu. A došla mi veškerá síla. Jako bych byla ten nafukovací kruh, vypuštěná. Už jsem to nezvládla. V kopci jsem zastavila. Samozřejmě jsem zapomněla na ručku, takže vůz opět jel dolů. Přes cestu šel sousedovic pes. Posadil se a zíral na nás a přísahám, on se smál. Opustila jsem vozidlo a nechala na pospas manžela i dceru. Do cíle zbývalo pět metrů. Během čtyřiceti minut své „jízdy“ jsem přišla o veškeré iluze o sobě a o tom, že mi to „ještě trochu jde.“ V noze pálil a bodal pozdrav od vosy. Vylétla jsem z auta jako špunt ze šampáňa, doběhla domů a svalila se do postele. Ať si dělají co chtějí, hlavně, ať nechtějí, abych ještě někdy řídila. A pustila jsem si Angeliku na uklidnění. Tam jezdí na koni a mají pokoj od bagrů, policajtů, kombajnů a všeho. A od aut.
Hezký den všem.
