Lou Gehrig a jeho tragický osud: slavný hráč zemřel v mukách na krutou ALS, do konce věřil na zázrak

4. července 1939 bylo na vždy burácejícím a našlapaném stadionu slavného baseballového klubu New York Yankees v Bronxu mrazivé ticho. Diváci v přestávce mezi směnami zápasu proti Washington Senators sledovali, jak se uprostřed hřiště staví malé pódium a usazují se kolem něj filmaři a novináři. Tým Yankees se shromáždil kolem prázdného pultíku a všichni čekali. Znepokojení fanoušci už pískali, nelíbilo se jim dlouhé přerušení.

Záznam slavného projevu. Natočeno bylo pár vět, jinak mluvil déle…

Netušili, že budou svědky jednoho z nejslavnějších proslovů v historii (nejen) amerického sportu. Proslovu, který přednesl s velkým úsilím a na pokraji sil všemi milovaný umírající Lou Gehrig. Muž, který odehrál během 15 let 2130 zápasů v řadě. „Dnes je Den Lou Gehriga,“ uvedl moderátor do pískajícího mikrofonu. „Hrajeme pro něj a on vám teď řekne pár slov,“ pokynul směrem k šatnám. Diváci zalapali po dechu. Lou Gehrig přece nedávno ukončil kariéru, byla to strašná rána, ta jeho nemoc, je nenahraditelný, šeptali si mezi sebou.

Dlouho se nic nedělo. „Už jsem si myslel, že nepřijde. Že nesebere sílu. Vždy byl introvert, neměl rád pozornost…“ komentoval později uslzený spoluhráč. Pětatřicetiletý pohublý Lou Gehrig byl oblečený ve svém dresu s číslem 4, zmobilizoval všechny zbývající síly a vydal se klopýtavě před zraky více než 60 000 ztichlých lidí k řečnickému pultíku.

„Nebyl by slyšet upadnout špendlík. Jen to kolem šumělo. Víte co to bylo? Slzy. Popotahování. Viděl jsem obrovského chlapa, který brečel jako malé děcko. Nebyl sám. Když jsme ho viděli, když přicházel… Brečeli všichni. I hráči.“ vzpomínal na slavný a mrazivý projev umírajícího Gehriga přítomný divák.

„Poslední dva týdny jste mohli číst o mé velké smůle. Přesto se dnes považuji za nejšťastnějšího muže na Zemi.“, začal Gehrig. Hlas měl tichý, obtížně hledal slova. Stadion v Bronxu nevěřícně sledoval, jak se jejich hrdina loučí. O jeho diagnóze už se vědělo, ale tím projevem bylo najednou vše jasné - umírá. Na vrcholu své kariéry byl postižen smrtelnou nemocí. Rozhodl se však zaměřit na pozitiva. Místo toho, aby vyvolal lítost, rozhodl se říci „díky“.

Lou Gehrig mluvil jen dvě minuty, přesto jeho proslov vešel do dějin. Poděkoval hráčům, trenérovi, mamince, tátovi, manželce Eleanor, kterou nazval svou „pevnou věží a oporou“. „Možná mám smůlu, ale zároveň mám strašně moc pro co žít,“ řekl do hrobového ticha arény Lou Gehrig. O dva roky později zemřel.

Stanislav Gross, Stephen Hawking, Mo Hayder, Marián Čišovský, Jason Becker, Dana Gálová nebo David Niven: na první pohled nemají tito lidé nic společného, ale jejich život ukončila jedna z nejzákeřnějších nemocí na světě: Amyotrofická laterální skleróza (ALS). Jedná se o drastický rozsudek smrti, nemocný ALS ve zkratce postupně přestane ovládat tělo, ale mozek mu slouží do poslední chvíle.

„Progresivní, fatální a neurodegenerativní onemocnění motorický neuronů mozku a míchy, způsobující degeneraci a ztrátu mozkových a spinálních motoneuronů, tj. buněk centrální nervové soustavy, které ovládají vůlí ovlivnitelné svalové pohyby. Kvůli tomu dochází k postupné svalové slabosti až atrofii. Mozek nakonec není schopen ovládat většinu svalů a pacient zůstává paralyzován při zachování psychických a mentálních schopností.“ čteme základní shrnutí této nemoci na stránce Fakultní nemocnice Brno.

Diagnóza ALS je vždy smrtelná, není na ni lék. Někdo zemře za rok od diagnózy, někdo za mnohem delší dobu (Hawking), příznaky jsou podobné roztroušené skleróze (zakopávání, nejistota při chůzi, prapodivné brnění a mravenčení v prstech, končetinách, obtížné polykání). Nemocný člověk se udusí při plném vědomí, při zachování „čisté hlavy“, což je na tom vlastně úplně to nejhorší.

„Hlavní příčinou úmrtí je selhání dýchacích funkcí. A pacient s ALS má zachovány všechny mentální funkce. Je zamčen ve svém chřadnoucím těle, nemůže ho ovládat, ale mozek má v pořádku. On ví, že se udusí, ví, že zemře. Zatím na to není lék, snažili se mu život prodloužit, ale to bylo k ničemu,“ mávla rukou maminka osmatřicetiletého Adama, který nedávno na tuto šílenou chorobu zemřel. Lou Gehrig byl skoro stejně „mladý“ jako Adam, když vydechl naposledy. A díky jeho nesmírně popularitě se ALS začalo říkat Lou Gehrigova choroba.

Ten název se natolik vžil, že lidé okamžitě ví, o čem je řeč - a to nejen v USA, ale po celém světě. Příběh života a smrti Lou Gehriga.

Lou Gehrig se narodil 19. června 1903 v newyorském Harlemu jako Heinrich Ludwig Gehrig. Jeho rodiče byli Němci, kteří emigrovali do USA. Matka ze Šlesvicka-Holštýnska a o 14 let starší táta z Bádenska-Württemberska. Německé tradice se v rodině pevně dodržovaly i v Americe, jenže otec Heinrich Gehrig začal chlastat. První ligu, pokud to vezmeme sportovní terminologií. Heinrich trpěl epilepsií a takového klempíře se záchvaty nikdo nechtěl zaměstnat. Matka Kristina (Christina) byla sekernice, dominantní a štěkavá žena, která muže často bila, protože nenosil ani cent.

Gehrigovi byli strašně chudí, Christina se nechala najímat na podřadné práce, sloužila, žehlila, uklízela. Do zoufalé situace navíc nebohé ženě začalo umírat jedno dítě za druhým - dvě dcery na spalničky, starší syn na úraz, Lou byl jediný potomek za čtyř, který přežil. Asi není divu, že měla Christina tak svárlivou povahu a všechnu péči přenesla na syna, kterého doslova dusila. Lou byl moc hodný kluk, maminku poslouchal na slovo, bál se jí. Doma se mluvilo striktně německy, Lou se anglicky naučil až v šesti letech, kdy musel do školy. Vyrůstající kluk měl ohromující fyzičku. Kde k ní přišel, to nevěděl snad ani on sám. Na střední škole plaval, běhal, ale brzy propadl baseballu a byl v něm jednoduše nejlepší.

Když doma nesměle nadhodil, že by se rád věnoval baseballu profesionálně, matka mu dala facku. „Ani náhodou! Budeš inženýr! Budeš mít titul a peníze, ne jako někdo!“ řvala a významně se podívala na opilého otce (Heinrich syna přežil, zemřel v roce 1946). Lou tedy nastoupil na Kolumbijskou univerzitu. Byl inteligentní, pokorný, zcela ve stínu své dominantní matky. Zasahovala mu i do vztahů: kdykoliv si pohledný mladík našel nějaké děvče, Christina za ní letěla a vmetla jí do tváře nepublikovatelné urážky.

„Všechny jeho románky zničila,“ konstatuje i oficiální životopis Lou Gehriga. „Nikdo pro ni nebyl dost dobrý. Ne pro něj, ale pro ni. Ničila ho. Lou žil v neustálém strachu, ale také měl svoje touhy. Pak se plížil ven potají, aby měl styk s prostitutkou, protože to jednoduše nešlo jinak. Nebyl z oceli, byl to normální dospívající mladý muž.“ Těžko představitelnou „buzeraci“ od vlastní matky kompenzoval baseballem. Hrál i pod falešným jménem (Henry Lewis) - a také ho to málem stálo kariéru - byl objeven a vyloučen z univerzitních sportovních aktivit. V roce 1922 se Gehrig vrátil k univerzitnímu sportu jako člen týmu Columbia Lions.

A 18. dubna 1923 se Lou Gehrig setkal se svým baseballovým osudem: na stadionu při nevýznamném zápase seděl skaut New York Yankees Paul Krichell, který Gehriga už nějakou dobu sledoval. „Další Babe Ruth,“ řekl později Krichell. Gehrig se připojil k New York Yankees v polovině sezóny 1923 a debutoval v první lize jako pálkař. Bylo mu 19 let, když jeho kariéra vystřelila ke hvězdám. Jeho ohromující úspěchy na baseballovém hřišti jsou tématem na samostatný text, protože dokázal opravdu neuvěřitelné věci.

„Byl to úžasný pálkař, který vždycky dokázal zasáhnout míč. A měl takovou výdrž a spolehlivost, že si mnozí z nás mysleli, že by mohl hrát navždy,“ řekl další slavný hráč George Selkirk. Lou Gehrig se stal miláčkem fanoušků baseballu, i když zprvu přemýšlel o tom, že se ze smlouvy vyváže. Slavný Babe Ruth mu totiž dával pěkně zabrat. Naštěstí se spřátelili, jen o ničem nevěděla matička. Zatím.

Lou Gehrig dokonce předstíral, že dál studuje na univerzitě, i když po druhém semestru skončil. Christina vyprávěla v sousedství, jak bude chlapeček inženýrem, jak všem ukáže… To ukázal a ani k tomu nemusel mít titul, milá paní Gehrig! Dominantní Christině nakonec někdo řekl, že viděl synka hrát.

„To vám bylo něco! Určitě jste na něj pyšná!“ plácal ji po ramenou krajan, když se vracel z Bronxu. „Co to povídáte?“ rozčílila se rázná žena, letěla na stadion a „udělala cirkus“, jak líbezně opsal řádění drobné Němky Babe Ruth, který už svého kamaráda a kolegu vzal pod svá ochranná křídla. „Pochopila jsem, že svého syna nemůžu ovládat. Že si bude dělat, co bude chtít. Hlavně, když bude šťastný,“ otočila pak maminka, když viděla burácející davy a slyšela, jak vyvolávají jméno jejího syna. Obrátila se tak, že dokonce začala chodit na všechny zápasy, baseball prožívala jako vášnivá fanynka. Ale to bylo to jediné, co svému chlapci dovolila.

Bylo mu už třicet a ještě bydlel u rodičů! Nebyl žádný mamánek, ona ho jednoduše nepustila. „Chtěl se osamostatnit, neustále, peněz měl dost, byl hvězdou, byl slavný a obletovaný. A pak se sebral a musel domů jako školáček. V určitou hodinu na večeři, jinak bylo zle, nastala tichá domácnost. Fanynky ho honily po celém New Yorku, rád by si s nějakou začal, ale sotva se s dívkou seznámil, už tam stála matka. A dívala se. Raději šel s ní.“ zmiňuje web Biography.com. Ale i na Lou Gehriga se v otázce lásky mělo usmát štěstí - a to osudově. Připravil si pro matičku hotový velký třesk. V roce 1932 potkal dceru chicagského správce parku Eleanor Twitchell.

Střídavě se s ráznou mladou ženou setkával na různých akcích, začal ji cíleně vyhledávat a o rok později spolu začali randit oficiálně. Christina si připravila své hromobití, vyhledala Eleanor a hodlala ji jako všechny předtím poslat do patřičných míst, jenže se nestačila divit. Eleanor poslala někam ji. Svérázná matka zůstala jako solný sloup. To se ještě nestalo! Co to je za ženskou! A Eleanor nelenila. Vymanila svého manžela (vzali se na úřadě v roce 1933) z matčiny péče, najala mu agentku (stejnou, jako měl Babe Ruth) a „odstěhovala ho“ do rodinného domu.

Christine tohle málem nepřežila. Lou Gehrig byl ale šťastný, byť se říkalo, že Eleanor je jeho matce v mnohém podobná. Jsou takové povahy u žen i u mužů - Lou byl evidentně spokojený, když měla Eleanor navrch a rozhodovala. Zamiloval se přímo osudově, tvořili krásný pár. Lou byl nejlepším baseballovým hráčem všech dob a oba zářili. Zdálo by se, že tuhle idylku nemůže nic přetrhnout. Přetrhlo. Začalo to plíživě a nenápadně. Lou Gehrig začal pociťovat únavu, kterou do té doby neznal. „Únava materiálu,“ smál se mu Babe Ruth, „Jsi přetažený, chlapče, vždyť jsi náš pánbůh, musíš si odpočinout,“ radil mu dobrácky.

Jeli tedy s Eleanor do Hollywoodu, kde Lou natáčel western Rawhide (1938). Tam si všimla, že manžel klopýtá a zakopává. Nic vážného, ale jako kdyby skutečně ztrácel sílu. Padaly mu skleničky z ruky - a když se vrátil na stadión, bylo všechno špatně. Běhal po metách pomalu a neohrabaně, neměl sílu na pořádný švih pálkou. Spoluhráči mu všemožně pomáhali, dávali mu lehčí pálky, hráli s ním po skončení tréninku, ale marně. Gehriga bolely ruce, pálka mu padala, nemohl ji držet. Když jeho špatné výkony pokračovaly i v prvních týdnech sezóny, manažer Yankees Joe McCarthy odsunul trápícího se smečaře z jeho obvyklého čtvrtého místa v pořadí pálkařů na páté a poté šesté místo.

To bylo něco tak nečekaného, že to lidé nemohli pochopit. „Co to s ním je? Tohle přece není náš Železný kůň!“ Ti moudřejší si řekli, že prostě člověk nemůže jet naplno tolik let a podávat pořád stejně dobrý výkon, to je jasné. Ale všechny ty nemotorné pády a prapodivné výpadky BYLY divné. Gehrig se třeba uprostřed rozhovoru skácel na zem v šatně, protože necítil nohy. Pak je zase cítil, ale přidaly se prapodivné záškuby na různých místech těla. Pak už nemohl.

„Dámy a pánové, je to poprvé, co se jméno Lou Gehriga neobjeví v sestavě Yankees ve 2 130 po sobě jdoucích zápasech.“ oznámil hlasatel 13. dubna 1939 v aréně, zatímco Lou Gehrig brečel. Slzy jako hrachy se mu valily po tvářích, fanoušci úplně šíleli, ale zatím nikdo nevěděl, proč se tohle nejlepšímu hráči děje.

Eleanor si myslela, že má manžel mozkový nádor. Chodili od lékaře k lékaři, jeden dokonce konstatoval, že má Lou nemocný žlučník a vše je od něj. „To snad nemyslíte vážně, šarlatáne hnusná!“ hodila po něm nervózní Eleanor nějaké papíry, co měl lékař na stole. Zavolala raději na slavnou Mayo Clinic v Rochesteru ve státě Minnesota. Hovor byl přepojen na samotného doktora Charlese Maya, který byl shodou okolností velkým fandou NY Yankees a sledoval zápasy osobně. Viděl, co se děje s Gehrigem, a bylo mu to také divné.

„Říkal, že kdybych se neozvala, vyhledal by nás sám,“ konstatovala později Eleanor při jedné z mnoha besed. „Řekl: neváhejte ani minutu a okamžitě ho ke mně přivezte. Okamžitě,“ vzpomínala. Lou Gehrig na Mayo Clinic dorazil 13. června 1939. Po šesti dnech rozsáhlého testování lékaři potvrdili diagnózu ALS. Stalo se tak na 36. narozeniny slavného hráče. Neurolog, který Gehriga vyšetřoval a vynesl nad ním tento krutý ortel, měl jasno hned na první pohled - stejná nemoc totiž zabila jeho maminku, takže měl lékař ještě v živé paměti jak to začíná a kde to končí. Bohužel. Lou Gehrig nevěděl, co ALS znamená.

„Neexistuje na to žádný lék. Prý je to smůla pro nás, plíživá paralýza tomu říkají. Těch případů je málo, velmi málo. Je to asi způsobeno nějakým choroboplodným zárodkem. Nikdy jsem neslyšel, ani oni, že by se to přenášelo, takže nenakazím kamarády. To bych nerad, to bych nerad. Prý je šance 50 na 50, že mě udrží takového, jaký jsem. Hrát nemohu, ale s holí budu žít, neboj. Říkají 10-15 let. (…)“

„Kouč mi nabídl práci v kanceláři pro tým. Vyžádám si informace, jestli mě ta nemoc psychicky ovlivní, abych to mohl dělat. Zdá se, že si myslí, že se mi bude dařit dobře, pokud se dokážu smířit s tímto stavem, což jsem udělal, ale až poté, co mě ujistili, že neexistuje žádné nebezpečí přenosu a že se nestanu duševně nevyrovnaným a tím se nestanu břemenem na vašich rukou na celý život. Miluji tě, zbožňuji tě, zlatíčko,“ psal Lou dopis své manželce.

Ach jo, můžeme si smutně povzdechnout. Eleanor byla informována daleko lépe a věděla. „Prognóza byla chmurná: rychle se zvyšující ochrnutí, potíže s polykáním a mluvením. Motorická funkce centrálního nervového systému je zničena, ale mysl zůstává plně vědomá až do konce. To mi řekli po telefonu od Dr. Maya. Zůstala jsem stát a sluchátko drtila v ruce. Dejte si čas na přemýšlení, řekli. Jaké přemýšlení. Kolik? Natvrdo mi pak oznámili: Dva, dva a půl roku.“ vzpomínala Eleanor Gehrig. Veřejnost se o jeho onemocnění dozvěděla 21. června, pak následoval onen proslov na stadionu, kdy lidé věděli, že je zle. A mělo být hůř.

Gehrig zprvu docházel do kanceláře svého klubu, pracoval, působil v komisi pro podmínečná propuštění; jezdil na besedy a myslel si, že je mu lépe. Podstupoval totiž všemožné experimentální léčby: rval do sebe mamutí dávky vitamínu E, Eleanor pro změnu přinesla od nějakého lékaře terapeutické olejíčky, bral i histamin. Z celé Ameriky chodily do jejich domu balíčky od prostých lidí, kteří chtěli hráči pomoct: bylinky, amulety, kříže, posvěcené předměty, Eleanor zaletěla do Evropy pro vodu z Lurd.

Lou Gehrig se snažil udržet si víru a naději. Velice krutě ho ale zasáhla urážka jistého pisálka z Daily News, který bezostyšně napsal na titulní stránku novin, že za špatný výkon Yankees mohl on: „Gehrig všechny hráče nakazil. Proto hráli jako staré báby. Motali se tam jako on, než se raději sebral a s tou svojí tajemnou chorobou, která je určitě přenosná a chytil ji pánbůh ví kde, odešel s ostudou ze sportovní kariéry.“ Rozzuřený umírající Lou Gehrig se soudil. Daily News zažaloval a udělal jim obrovskou ostudu. Není divu, bylo to skutečně hnusné. Dostal nějaké odškodné, ale jeho stav se začal rapidně zhoršovat.

Na začátku roku 1941 se Lou pořád snažil pracovat. Drželo ho to nad vodou. Eleanor vzpomínala, že ho vozila autem přes celé město do kanceláře, ale veškerou práci už dělala ona - aniž by mu to řekla. Jenže jak známo, ALS nepostihuje mozek, Lou nebyl hloupý, bylo mu to jasné. „Tanec mezi skleněnými vejci,“ popsala tehdejší atmosféru mezi sebou a nemocným manželem Eleanor.

„Když chodil o jedné holi, bylo to dobré, to se smál a vtipkoval. Pak už potřeboval dvě hole, do každé ruky jednu. A pak padl přímo na ústa, nemohla jsem ho chytit. Byl tak hubený a křehoučký. Nemohl chodit bez pomoci, takže ho kamarádi nosili.“ popisovala začátek konce. A šlo to rychle. Lou Gehrig snad ze dne na den přestal přijímat pevnou potravu: nemohl kousat. Díval se zděšeně na manželku a signalizoval, že se dusí, že to nejde. Od té doby mu vše mixovala, ale dusil se i šťávou nebo pyré. Krmili ho i jeho spoluhráči. Celý manšaft chodil do jejich domu v Bronxu, každý den se střídali u chřadnoucího kamaráda.

Nemoc ničila jeho tělo, nikoli mysl. Gehrig měl záchvaty deprese, kdy zíral před sebe. Mluvit ještě mohl, vyžadoval, aby u něj Eleanor seděla nonstop. „Miláčku, možná je lepší, že jsme nestihli ty děti… Měly by to po mně. Zavolej kluky,“ šeptal. Když přišli na návštěvu jeho kamarádi, tak pookřál. Říkal jim: „Kluci, jsem na dně. Ale on se stane zázrak, já to vím. Hrát už nebudu, ale žít budu,“ šeptal ubrečeným sportovcům. Zázrak se samozřejmě nestal. Vlastně možná stal, jsou chvíle, kdy je smrt zázrakem, vykoupením z šíleného utrpení.

Ráno 2. června 1941 ztratil Lou Gehrig vědomí a upadl do kómatu. Prohlášen za mrtvého byl ve svém domě na Delafield Avenue v Bronxu v půl jedenácté večer - sedmnáct dní před svými 38. narozeninami. Eleanor volala Babe Rutha a jeho ženu Claire, kteří okamžitě přijeli a bděli u mrtvého do rána. Vlajky v New Yorku byly staženy na půl žerdi, lidé plakali v ulicích. Smrt nesmírně talentovaného a hodného sportovce a člověka zasáhla úplně každého. Lou byl vystaven v otevřené rakvi v kostele Božího otcovství a u jeho rakve stál Babe Ruth. Podívat se na Gehriga přišlo snad celé město. Po pohřbu byly jeho ostatky zpopelněny a uloženy v kryptě na hřbitově Kensico Cemetery ve Valhalle v NY.

Eleanor se nikdy znovu nevdala ani neměla žádný vztah. Zbytek svého života tato nevšední žena zasvětila boji proti ALS. Zakládala nadace na hledání léku, podporovala výzkum a objížděla Spojené státy, kde navštěvovala v nemocnicích pacienty s ALS. Zemřela 43 let po svém muži a byla pochována vedle jeho popela v kryptě.

Smutné vyprávění o zoufalém osudu muže, po kterém dostala tato šílená nemoc zlidovělé jméno, může zakončit sama Eleanor Gehrig. Když se jí jednou ptali: „A nelitujete toho, že jste zůstala po jeho smrti sama?“ (občas se člověk nestačí divit, jak pitomé otázky může novinář položit!), odpověděla:

Věnováno památce Adama

Zpracováno podle: FN Brno, ALS, iDNES, Biography.com, ČT Sport, Lou Gehrig, Stand-Deliver.com, NY Yankees, ALS.org, Britannica, Nejšťastnější muž: dokument, ESPN.com, MLB.com, Eleonor Gehrig interview, Find a Grave