Bleší cirkus byl děsivou atrakcí, krotitel donutil hmyz i k tanci. Blechy šermovaly a hrály fotbal

Zažil to zřejmě každý chovatel psů nebo koček či jiných mazlíčků. A kdo nezažil, měl velké štěstí. Bleší invaze v domácnosti není žádná legrace a mnohdy se likvidace skákajících členovců neobejde bez zásahu zkušeného deratizátora. Ač je představa blechy, která hoduje na našich holých kotnících bezesporu odporná a za domácího mazlíčka by ji rozhodně nikdo nechtěl, je sama o sobě živočichem velice zajímavým. Až nadmíru.

V Evropě byla v období mezi 14.–19. stoletím nejrozšířenějším a nejtypičtějším lidským parazitem. Nyní je více rozšířeným druhem blecha psí či blecha kočičí, které ale také mohou napadat člověka. A pak že blechy psí na člověka nejdou, jak tvrdil děda Komárek!

Blecha obecná (Pulex irritans) má tři páry nohou, z nichž zadní a střední jsou skákavé. Mají dobře vyvinutá stehna a kyčle, jsou velké od 2 do 8 milimetrů a dokáží skočit do vzdálenosti 35 cm při výšce skoku 20 cm. Při pořádném skoku je tedy blecha vystavena přetížení (na svou velikost) až 100 G. Což by kosmonauti při startu rakety nepřežili, ti zažijí „pouze“ 3- 4 G.

Blecha dokáže vypít až patnáctkrát větší množství krve, než je její velikost. Opravdu obdivuhodné na malého tvorečka, který rozséval nemoci, decimoval národy morem a způsobil hotovou zkázu. Tu ostatně může způsobit i dnes - zvláště v domácnostech.

I když to bude znít v kontextu s předešlými řádky poněkud divně, lidé po celém světě milovali malé věci. V dobách, kdy nebyly miniatury běžné, stačily „obyčejné“ hodinky: „Jak je možné, že je ta věc tak maličká a ukazuje čas?“ říkali si mnozí nevěřícně. S postupem let a z rozmachem řemesel „piplavého“ typu - například právě hodinařiny - se lidem líbily miniaturní zmenšeniny věcí denní potřeby. Maličké kolo, maličká pouť, do precizních a nejmenších detailů vyvedené domečky, panáčci a panenky; s lupou na nose vyráběli tito mistři a umělci miniatur zmenšeniny vesnic a měst.

Na tyto úchvatné modely se chodilo dívat stále více lidí. Do zatím nehybných miniatur byly přidány různé strojky, takže malý mlýn točil lopatkami, vláček jel, hračky se točily… Až někdo dostal vnuknutí: „Co kdybych tato maličká města, maličké hudební nástroje, prťavý lunapark a tak dále a tak dále, osadil něčím skutečným, co je maličké? Něčím z říše hmyzu!“ Vskutku nevšední nápad byl realizován zpočátku jen staticky: pochytané blechy byly usmrceny a vystaveny vedle nebo přímo v modelech.

Domečky dostaly nové obyvatele: bleší mámu a tátu oblečené do pidioblečků vyvedených do nejmenších detailů, bleší strojvedoucí s čapkou, moukou poprášený maličký mlynář. Bylo to spíše pro srovnání - blecha je maličká, podívejte tedy, jak maličké ve skutečnosti tyto předměty jsou! Mrtvá blecha seděla na bicyklu a lidé žasli: „No to jsem vlastně netušil, jak je to malé, dokud jsem neviděl tu blechu! Úžasné!“ mžourali diváci na panorama zmenšené vesničky s bleším pošťákem s brašnou. Dívalo se na to samozřejmě lupou. Zprvu malou, později se lupy zvětšovaly, aby mohlo zírat více lidí naráz.

Tyto bizarní „modýlky“ se zatím mrtvými obyvateli z řad skákajících parazitů byly k vidění už od šestnáctého století. První doložený záznam pochází z roku 1578, kdy londýnský kovář se zálibou v bohatém zdobení vykovaných předmětů vzal lupu, vyrobil maličký zámek s řetízkem a za pomoci pinzet ho připevnil k bleše. Na tohle se chodili dívat Londýňané a svíjeli se smíchy. A protože lidé jsou vynalézaví, zrodil se opět nápad: „A co kdyby byly ty blechy živé! To by bylo něco!“ To skutečně bylo. Ale jak chcete vycvičit blechu, že ano - to opravdu nejde. A přece!

Udivující dobové video s bleším cirkusem:

Italský impresário jménem Louis Berolotto na počátku devatenáctého století rozhlásil po celém Londýně, že místní mohou vidět něco, co ještě nikdy nikdo neviděl. Jeho absurdní (jako opravdu neuvěřitelné) pásmo se jmenovalo Mimořádná výstava pilných blech. Lidé byli zvědaví, vlezli do stanu na Regent Street, kde zůstali v úžasu zírat - či spíše mžourat. Asi se to muselo opravdu vidět, protože popis vystoupení bleších artistů za důstojného vedení principála Berolotta je jak z říše pohádek.

„Shlédnete nevídané!“ rozkřikoval se Louis, „Jedinečně vycvičené blechy, dámy a pánové, chlapci a děvčata, račte dále a žasněte! Bleší akrobati vám předvedou své nesmírně složité číslo! Cvičené blechy! Račte vstoupit!“ Lidé vstoupili a nestačili se divit. Však posuďte sami: Bertolottův „kabinet blech“ byl koncipován jako představení v divadle. Shromáždění diváci za pomoci lupy, dalekohledů, kukrů či zvětšovacích monoklů čučeli na čtyři blechy, které mastily karty. Opravdu. Seděly u stolu a plácaly maličkými kartami o desku jako někde v hospodě. Další epochální číslo (a to slovo není nadnesené) spočívalo v bleším orchestru.

Blechy držely končetinami nástroje (basu, housle, klavír, harmoniku) a hrály. Celé vystoupení bylo i slabě slyšet, jak zaznamenala nejvzácnější návštěva ze všech: britská princezna Augusta Sophia tleskala ve stoje a smála se, což byl na škrobenou šlechtičnu projev skutečně nevšední!

Postupně Louis Berolotto své miniaturní parazitické svěřence „vytrénoval“ na další čísla: obrovské pozdvižení vyvolala rekonstrukce porážky Napoleona u Waterloo, šermířský souboj dvou bleších samců, miniaturní kočár s miniaturní princeznou tažený miniaturním spřežením blech, lunapark i s ruským kolem, na kterém se vozili bleší akrobati, zatímco „pidiobsluha“ pouti všechny atrakce roztáčela manuálně…

Dovede si to někdo představit? A už to nebyl jen Ital Berolotto. Nastal hotový boom bleších cirkusů, kde se pro sofistikovanější vrstvu obyvatelstva podařilo například zrežírovat Dona Quijota. V hlavní roli blechy. Pro sportovně založené diváky byl sehrán fotbalový zápas, kdy si bleší samci kopali míč sem tam, až se dokonce jednou trefili do brány. Pak přišla do módy vojenská tématika, takže vojáčci z řad bleších námořníků jeli na miniaturní válečné lodi, kterou kormidloval ještě menší bleší kapitán v kompletní uniformně. Tancechtivé dámy mohly vidět lekce společenských dovedností: blechy tančily tango.

„Z bleších cirkusů se rázem stává taková móda, že to všichni chtějí vidět na vlastní oči. Ty bleší pidimužíčky, ty akrobaty na visuté hrazdě. Tato popularita brzy překročí hranice viktoriánské Anglie a přes Spojené státy pronikne ve větší či menší míře do celého světa,“ zmiňuje iRozhlas.cz.

A nyní je zcela na místě jedna jediná otázka: „Jak to proboha dělali? Jak mohly být blechy vytrénované k nějaké smysluplné činnosti?“ No samozřejmě že nemohly. Zkuste dát bleše nějaký příkaz, například: „Zmiz!“ Neposlechne, to je jasné. Navíc tento hmyz žije krátce - dospělá blecha může žít v průměru 2-3 měsíce, v ideálních podmínkách (teplo, vlhkost, dostatek potravy) až rok - takže jaksi nemá žádnou perspektivu. A je to prostě a jednoduše JEN blecha!

Principálové a krotitelé si nechávali svá tajemství stran cvičení krvesajících parazitů pro sebe, ale jelikož se nikdy nic neutají, neutajil se ani způsob onoho výcviku, který žádným výcvikem nebyl. Někdo to označí za týrání zvířat. Ač blecha jako taková vzbuzuje spíše odpor, živočich to bezesporu je. Jak to tedy dělali?

Hodně víme z vyprávění profesora Hecklera, který na začátku dvacátého století provozoval bleší cirkus na newyorském Times Square. Tento kdysi velice slavný akademik se slibně rozjetou kariérou se zčistajasna rozhodl, že se vykašle na vědeckou dráhu a dal se k blechám. Či spíše k blešímu cirkusu.

Asi už nikdo nezjistí, co ho k tomu vedlo, ale novopečený principál to s parazity uměl - původním povoláním byl entomolog a biolog. Seznámil se s hodinářem, který vytvářel miniatury, plácli si a otevřeli si bleší cirkus. Mimochodem, tento jeho podnik můžeme vidět ve filmech Bezstarostná jízda nebo Zloděj s Millandem.

Tento Heckler „cvičil“ blechy k různým scénářům následovně: Nejprve odchytil zablešené zvíře (ježka, kočku, psa), ze zvířete blechy pochytal (což muselo být samo o sobě velice komické) a připravil si dvě sklenice. Jednu vysokou a druhou nižší, placatou. Do nich vložil blechy a nechal je svému osudu. Zatím. Pečlivě vybraný hmyz byl vesměs dobře „napitý“ krve od svého hostitele, blechy bláznivě skákaly a chtěly se dostat ven. Ve vysoké sklenici skákaly vysoko, v nízké logicky mohly dělat skoky malé. A to jim zůstalo. „V té vysoké se dá nejlépe rozpoznat jeho (blešího akrobata) talent, nízká ho zase odnaučí skákat.“ znělo vysvětlení slovutného profesora z blešího cirkusu.

Pak nastal selektivní výběr. Sklenice se otevřely a principál pečlivě prohlížel jednotlivé kusy: „Větší a těžkopádnější parazité jsou jako dělaní k roztáčení miniaturních kolotočů, agresivnější mají skvělé dispozice k tanci a blechy s výjimečně silnýma nohama excelují v tažení kočárů či žonglování,“ popisuje časopis Epocha Plus. Jakmile je spolu s miniaturistou (nebo jak tomuto umělci správně říkat) roztřídil, byly blechy spoutány. Jak? Na krk a kolem drobného tělíčka byl parazitovi opatrně nasazen a omotán tenoučký zlatý nebo měděný drátek. Opravdu piplavá práce, až se tomu nechce věřit!

Takto „zapřažené“ blechy zůstaly v postroji do doby, než kulantně řečeno chcíply. Blechy v drátku byly určeny k tahání a strkání předmětů. Často se například zapřahaly před vozíček, silnýma nohama se odrážely a za drát měly připevněný například míč nebo balónek. Další bleší akrobati neměli postroj. Principál důkladně pod lupou sledoval nohy blech, ty nejsilnější nazval skokany. Tyto blechy kopaly do míčů, vystřelovaly po jevišti nahoru a dolů většinou v nějakém kostýmu, který patřil do konkrétního představení. Blechy, které byly v nízké sklenici, nazýval běhači - neskákaly vysoko, spíše otáčely kolotoči nebo šermovaly. No jo, to je sice hezké, ale pořád zůstává otázka: JAK je k tomu donutil?

Postroje chápou všichni, z toho nebylo úniku, ale skokani a běhači přece nemají vlastní rozum, aby vědomě kopali do míče nebo hráli karty. Některé blechy byly totiž přilepeny. Důmyslné aranžmá z různých destiček a desek, které nahoře tahal pan principál podle konkrétní scény, bylo vylepšeno o přilepené blechy, které kopaly nožičkama do míčů nebo v zoufalém boji o život roztáčely madla miniaturních kolotočů. Přilepené byly i blechy představující muzikanty: maličký nástroj jim byl už navždy (na pár hodin) vlepen mezi nohy, načež tvoreček hrál. Blechy se snažily prostě a jednoduše UTÉCT, v tom tkvělo celé tajemství blešího cirkusu. A aby toto prchání z lepu a postrojů bylo možno korigovat, krotitel hmyz různě provokoval.

Volné bleší artisty (ty nelepené ani neomotané drátkem) dráždil vším možným, aby mu ihned ze scény neutekli. Když se inscenovala například bitva, hmyzí vojáci měli být v houfu a někam prchat - pak se rozsvěcela silná lampa a svíčka. Do jasného světla blechy běžely, před žárem plamene hmyz instinktivně utíkal - to budilo dojem, že jsou skákající vojáci skutečně vycvičeni. Dalším donucovacím prostředkem byly vibrace, opět záleželo na konkrétním aranžmá. Používal se kafr, jehož smrad blechy nenávidí - kafrová cestička na miniaturním jevišťátku označovala: „Sem ne!“

Reagovaly také na dech svého cvičitele: když na ně principál dýchl, snažily se utéct. Své udělala i voda - oblíbené scenérie s koupáním v jevištním moři byly proslulé. Však to známe: „Na blechy platí voda… Takhle ona udělá pár temp a je po ní…“ říkal pan Tříska v Na samotě u lesa, když topil parazity v lavoru (Václave, proč nejsi moje žena!). Když blechy hrály fotbal, stačilo namočit míček do kafru a ony se pidimíček snažily od sebe odkopat.

„Malá bleší kapela fungovala tak, že se k blechám přilepily mini hudební nástroje. Blechy se přilepily na podklad, který se zahřál, a ony se snažily uniknout. Pak to vypadalo, že jsou součástí malého orchestru. Některé cirkusy byly mechanické, později i elektrické, a hýbaly se samy. Blechy mezi tím jen tak poskakovaly,“ stojí v článku o bleších cirkusech.

A tohle vše kvůli několika hodinovým vystoupením za poměrně nízké vstupné. Ti lidé museli být asi opravdoví fandové svého řemesla, jinak se to nedá vysvětlit. „A jak se krmily? Jako chápu, vycvičíte si psa, ochočíte si papouška, ale vždy je to něco za něco, že jo. Dobré jídlo, pamlsky… Co dáte bleše? Nebo ji nechávali chcípnout, když dosloužila?“ ptá se desetiletá dívenka na fóru Quora pod vláknem o historii bleších cirkusů. Je to tak. Impresário si vybíral výhradně blechy napité krví z hostitele. Když hladověly, podávaly lepší výkony, pokud to tak můžeme říct.

Někteří dokonce nechávali kapku zvířecí krve jako lákadlo (opak kafru), aby hmyzáci lezli a skákali pokud možno co nejlépe. Zavánělo to všechno týráním zvířat, je to pravda, i když nesmíme zapomenout, že jde o blechy. Nicméně i blecha je živý tvor, takže není divu, že se proti bleším cirkusům postupem doby vzedmula silná vlna nevole. Bylo to dáno hlavně pokrokem v oblasti zdravovědy a lékařství. „Vždyť je to nehygienické! Blechy přenáší tolik strašných nemocí, vzpomeňte na mor, to nebyly krysy, to měly na svědomí blechy, které na nich hodovaly!“ hřímaly dobové články s výstražně vztyčeným prstem.

Éra bizarních blešinců, na které se stály fronty a stejně půlka lidí vůbec nic neviděla, skončila někdy v šedesátých letech dvacátého století, kdy fungovalo ještě pár bleších cirkusů v USA. V Anglii byl bleší cirkus až do roku 1970 v ZOO v Manchesteru. V roce 2013 se na Oktoberfestu v Mnichově zjevil pán, který si poblíž výčepu rozbalil stánek. „Divadlo! Bleší divadlo!“ hulákal. A skutečně - měl bleší cirkus a Němci a ostatní opilí návštěvníci nemohli věřit svým očím (pokud tedy ještě něco viděli…).

S novým tisíciletím přišla i nová „udělátka a hejblátka“ mechanického charakteru. Perfektní miniatury všeho možného i nemožného už najdeme všude a lidé k tomu nepotřebovali vidět blechy. Někteří performeři a umělci ale na tradici prapodivných představení s herci z říše hmyzu navázali. Jejich díla vypadají, že používají skutečné blechy, ale není tomu tak - používají projekce, magnetická a mechanická zařízení, hologramy, na co si jen vzpomenete. Ve finále to vypadá jako pravý bleší cirkus.

A jsou tu také lidé, kterým se stýská po pravých představeních s miniaturními parazity v hlavní roli a občas se nějaký amatérský bleší cirkus objeví - například v Mnichově je jeden poměrně známý, ač je scéna malá a blech jen pár. Přece jen - ochránci zvířat a hygiena nikdy nespí.

Vskutku nevšední zábava pro lidové vrstvy. Modely a makety byly však na svou dobu až nadmíru „vymakané“ a stvořili je skvělí řemeslníci. Piplavá práce, při které hodináři, rytci, zlatníci, šperkaři a malíři přicházeli o zrak - a to vše jen kvůli pár blechám?

Záliby lidí jsou skutečně zvláštní. A poněkud svědivé. Jako kdyby už nás něco štípalo, nezdá se vám?

Na konec vyprávění o bleších akrobatech, kterých je člověku až líto, se hodí snad jen citát z Pelíšků: To muselo dát příšernou práci - a přitom taková blbost!

Zpracováno podle: irozhlas.cz, Epocha Plus, Veterinární ordinace Průčelí, Flea Circus, Blecha obecná, BBC, Entomologické kuriozity, Quora