Zázračný pes Bobbie: věrný kříženec urazil téměř 4 800 km, aby nalezl svého ztraceného pána

Ve 20. letech 20. století si srdce všech Američanů získal kříženec skotské kolie a anglického ovčáka, který udělal jediné - vrátil se domů. Byla to však cesta, která vešla do dějin jako důkaz psí oddanosti. Bobbie přešel doslova celé Spojené státy. Musel si prožít peklo, protože jeho tělesná schránka byla mírně řečeno zdevastovaná. Psychicky byl také na dně, jak vypovídala žena, která o tuláka nějaký čas pečovala. Nebyla ostatně sama. Bobbie zastavoval u lidí, když už nemohl. A většinou mu byla poskytnuta péče a jídlo, dokud se nezotavil a nešel zase dál a dál.

Příběh Bobbieho byl s největší pravděpodobností inspirací pro první knižní povídku o věčném navrátilci - kolii Lassie, která se stala prototypem psí oddanosti. První (a reálný) byl však Bobbie. „Škoda, že nemůže říct, co na cestě zažil. Výkon, který tento pes předvedl, je něčím, co nelze vysvětlit. Veden instinktem, pachy, nebo sílou doslova nadpozemskou? Kdo ví. Neváhal podstoupit vše a jeho trasu stále mapujeme. Denně nám do redakce chodí dopisy od lidí, kteří ho na naší fotografii poznali. U nich hledal nocleh a jídlo. Zaznamenáváme města a vesničky, pícháme špendlíky do mapy USA a nestačíme se divit…“ konstatuje dobový článek v Silverton Appeal.

„Zázračný pes“ a jeho srdceryvná pouť se šťastným koncem.

V červenci roku 1923 před patrovým domem v Silvertonu ve státě Oregon stály dvě dospívající slečny, Nova a Leona. Volaly nahoru do patra na rodiče, aby už si konečně pospíšili, že už musí vyrazit! Frank a Elizabeth Brazierovi konečně naskládali zavazadla do rodinné dodávky a důkladně zkontrolovali, jestli je jejich obchod v přízemí dobře zamčený. „Tak už jedete?“ ozvala se paní z cukrárny odnaproti. „Máme to naplánované, snad do Wolcottu dorazíme včas na tu oslavu,“ řekl Frank, pobídl dcery a manželku k nastoupení do naloženého vozu a pískl na Bobbieho, dvouletého křížence kolie a ovčáka.

Hravý mladý pes, téměř ještě štěně, radostně štěkal a naskočil do zadního prostoru malého náklaďáčku. Před rodinou Brazierových byla velice dlouhá cesta. Ze Silvertonu až do Wolcottu v daleké předaleké Indianě. Je to doslova přes celé Státy. A tehdy neexistovaly žádné velké dálnice. Prašné cesty byly úzké a hrbolaté, auta jezdila daleko pomaleji.

Ale u každé takové státní silnice bylo vždy odpočívadlo, benzínka, motel nebo chatky, kde se mohli výletníci občerstvit a přespat. To měli v plánu i Brazierovi. Rodinná dovolená, putování po čarokrásných přírodních parcích, přespávaní ve stanech.

Cílem byli příbuzní v Indianě, kam se měli Brazierovi v srpnu podle itineráře dostat. Rodina vyrazila na cestu. Na konci každého dne se zastavili v „turistickém táboře“, vybalili se na noc v kempu, pak se znovu sbalili a pokračovali dál. Bobbie se během dlouhých dní a nocí při cestě na východ bavil. Honil králíky, skákal do potoků a řek, s nadšením chodil na výlety po boku své milované rodiny. A rodina milovala i Bobbieho.

„Bavili jsme se v autě mezi sebou, jaký to byl skvělý nápad vzít Bobbieho také. Chtěli jsme ho nechat původně doma. Ale bez něj by to nebylo ono. Dělal zábavu, užíval si každou vteřinu naší společnosti. A my jeho.“ poskytla rozhovor uplakaná Elizabeth po jeho návratu. Cestovatelé jeli přes Skalisté hory, Velké pláně, Nebrasku… Iowa, Illinois. Konečně se „dohrabali“ do cíle své cesty, jímž byl Wolcott ve státě Indiana.

Zaprášené auto zastavilo před domem plným Frankových příbuzných. Lidé se vyhrnuli ven a srdečně se vítali. Bobbie skákal a olizoval přítomným ruce, užíval si přízeň neznámých lidí. Frank měl však v plánu ještě vzít benzín do auta. Nejbližší pumpa byla na na okraji Wolcottu a měla brzy zavírat. „Pískl jsem na něj, jeli jsme. Pamatuji si, jak seděl vepředu vedle mě a tvářil se tak hrdě…“ potlačoval Frank slzy. U čerpací stanice Bobbie vyběhl z auta a začal jako vždy očuchávat vše kolem. Frank si nechal naplnit nádrž, zaplatil a pískal na psa. Nic.

Pak Frank zaslechl bolestné vytí a zuřivý štěkot. Běžel do postranní uličky, kde zoufalý Bobbie odrážel útoky tří vzrostlých a naštvaných pouličních psů. Wolcott byl těchto ostrých zvířat plný, mohl za to jeden z místních povalečů, který nechával volně pobíhat a množit různá plemena mezi sebou, až se mu to úplně vymklo kontrole. Bobbie od útočníků schytával kousance, vyl hrůzou, a než se stačil Frank vzpamatovat a zakročit, jeho pes přeskočil nízkou zídku a utekl.

„Volal jsem, myslel jsem si, že se jako vždy vrátí. Vždy se vrátil. Jenže byl teď úplně vyděšený. Rozumějte, nikdy nebyl napaden jiným psem. Bylo to pro něj nové. Navíc byl ve zcela neznámém prostředí. Domnívám se, že utekl tak daleko, že nebyl schopen najít onu čerpací stanici, kde jsem ještě hodinu stál, volal a čekal.“ popisoval Frank.

Bobbie byl pryč. Celá rozvětvená rodina neváhala, vzala svoje auta a projížděla celé město. Děti volaly z oken vozů, bylo prohledáváno okolí i širší perimetr města a přilehlých lesů.

Po štěněti se slehla zem. Zoufalí Brazierovi si dali inzerát do místního periodika, zůstali ve Wolcottu skoro o čtrnáct dní déle, než bylo v plánu, ale jejich pes se neobjevil. Museli domů. „Budeme pátrat dál. Určitě se objeví. Sotva odjedete, bude tady, uvidíte,“ utěšovala Novu a Leonu jejich sestřenice Mildred. Planá slova. Kdo někdy ztratil psa, tak moc dobře ví, jak je taková dobře míněná útěcha zbytečná. V minulém století, předminulém i v tom našem, je to pořád stejné.

Brazierovi se zlomeným srdcem vyjeli na zpáteční cestu. Nikdo netušil, že v patách jim je jejich věrný pes. Popis jeho pouti je neuvěřitelný. Jak je možné, že se toho tolik ví, když pes neřekne, kudy chodil? Ta otázka je samozřejmě zcela na místě. Je to jednoduché. Existuje spousta svědků, kteří se přihlásili až po zveřejnění Bobbieho příběhu. A střípek ke střípku se skládala celá mozaika jeho putování. Strastiplná cesta za nalezením své rodiny málem stála Bobbieho život. Ale vždy se našli dobří lidé, kteří psa ošetřili, poskytli mu přístřeší.

Podařilo se rekonstruovat jeho trasu, takže můžeme posoudit, jak heroický a neskutečný výkon to od teprve dvouletého městského pejska vlastně byl. Instinkt má opravdu každý pes vrozený. Když rodina dorazila domů, zdálo se, že je vše ztraceno. „Měli jsme zlomené srdce. Nebyla naděje, že se vrátí. Přesto v nás zůstávala mizivá, ale přece jen maličká šance. Každé ráno po probuzení jsem okamžitě vyhlédla z okna…“ řekla Elizabeth.

Šest měsíců po zmizení Bobbieho se jednoho únorového rána do Silvertonu vbelhal otrhaný, špinavý, zablešený, prašivý a vychrtlý pes. Měl zanícené oči, tělo plné ran, drápy na nohou měl „dobité“ do krve, pár mu jich chybělo. Páchl a srst měl doslova spečenou. „Všimli jsme si ho, ještě říkám, chudák pes, co to proboha je… Nemohl ani pořádně na zadní, jezdil po zadku.“ dosvědčila novinářům paní Charlotte Smith. Zubožené zvíře však neomylně zamířilo do „svého“ domu, kde vyšlo schody a provedlo skok na spícího Franka (viz úvodní citace). Bobbie byl doma.

Dojetí všech nebralo konce. Úředníci z Oregon Humane Society byli zpočátku skeptičtí a zahájili vyšetřování. Po rozhovorech s lidmi, kteří tvrdili, že Bobbieho na jeho cestě krmili a poskytovali přístřeší, byla Humane Society schopna potvrdit, že Bobbie skutečně urazil 2 550 mil (novější odhady při rekonstrukci jeho trasy uvádějí - v přepočtu na kilometry - délku od 4600-4800 km). Tak jak to tedy bylo?

Když se poprvé objevila zpráva o neuvěřitelném výkonu dvouletého psa, rozlétla se celá historka po celé zemi. Rodina Brazierových byla zaplavena dopisy od fanoušků, Bobbie dostával i balíčky s hračkami, jídlem, nebo obojky (jeden byl posázen démanty a pocházel až z Anglie, kde jeho příběh dojal jakéhosi starého šlechtice!). A v oněch dopisech byly indicie, podle kterých se podařilo Bobbieho cestu složit dohromady. Choval se totiž úplně jinak než běžný pes. Byl tak vděčný a oddaný, že na něj náhodní lidé prostě nezapomněli.

Hledání rodiny započal už ve Wolcottu. Vrátil se tam asi po dvou týdnech. Běhal po městečku, ale zvláštní je, že se vyhnul domu Frankových příbuzných, kteří by ho okamžitě poznali. Místo toho se vrátil na „svou“ benzinu, kde byl předtím napaden. Odtud se vydal na severovýchod, dále do Indiany. Pak začal provádět jakousi vlastní průzkumnou výpravu v různých směrech. Viděli ho lidé po celé Indianě - možná se snažil zachytit známý pach, který by mu řekl, kam se vydat. Nakonec zřejmě stopu našel.

Brazierovi při zpáteční cestě parkovali a přespávali na odpočívadlech. Bobbie se objevil podle rekonstrukce ve VŠECH turistických tábořištích, kde jeho lidská rodina pobývala. „Všude, kde jsem tankoval, kde jsme spali, tam se objevil. Ověřil jsem si to telefonicky nebo dopisem. Opravdu všude byl. Hledal nás. Dodnes pláču. Já si to představím, tu jeho touhu, to jeho zoufalství, když nás zase nenašel, a pláču,“ vypovídal Frank. Bobbie se vydal na Západní pobřeží.

Prošel vodou, nížinami, neminul poušť, musel překonat (obejít) jezera, Velké pláně, překročil kontinentální rozvodí. Vzhledem k časové ose Bobbieho cesty musel přejít Skalisté hory během nejhorší zimy. Počasí se střídalo od příšerného horka k mrazům. A když už nemohl, zkusil hledat pomoc u lidí. Výpověď jedné irské ženy, která ho měla u sebe týden, je důkazem toho, jak urputný a rozhodnutý dojít domů Bobbie byl:

„Slyšela jsem večer škrábání. Otevřela jsem a na prahu seděl pes. Ten vypadal! Říkám mu, kamaráde, ty jsi zraněnej? Měl úplně rozervané tlapky. Polštářky mu zmizely, měl krvavý příškvar. Lezl, nemohl chodit. Tak jsem si ho vzala, namazala mu to sádlem, dala mu nažrat. On dva celé dny spal. V očích měl něco… Když teď vím, že to byl Bobbie, vím, že to byla touha. Už chtěl být doma. Přesto byl vděčný. Pak za týden si stoupl do dveří, otočil hlavu, blafl, rozloučil se. Otočil se ještě dvakrát.“ vypovídala Mary Connel. Bobbie šel domů.

Po šťastném shledání se stal Bobbie mezinárodní senzací. Všichni ho chtěli vidět a Frank si mnul ruce, protože tržby v jeho obchodě, který byl spojen s restaurací, rostly raketovou rychlostí. Silverton měl svého hrdinu. Bobbie si zahrál v němém filmu Volání západu, který se dochoval jen zčásti. Dostával medaile, pózoval fotografům a svou slávu si vysloveně užíval. Také přízeň dětí a ostatních psů, hlavně fen, protože každý majitel hárající slečny chtěl mít štěňata „od toho hrdiny“.

Bobbie se dostal na slavnou Portland Home Show, kde byl čestným hostem a přišlo se na něj podívat neuvěřitelných 40 000 lidí během dvou hodin. Bobbie zemřel v roce 1927. Veterináři se domnívali, že jeho předčasný skon byl důsledkem napětí z cesty, které ho dohnalo. Měl podle Brazierových od návratu skoro každou noc velice zlé živé sny, kdy vyl a pral se s imaginárním sokem. Když bděl, byl to miláček, když spal, prožíval znovu všechny hrůzy, o kterých věděl jen on.

Jeho pohřbu se zúčastnily davy lidí nejen z Oregonu. V čele smutečního průvodu šla slavná psí hollywoodská star - ovčák Rin Tin Tin, který měl kolem krku smuteční věnec. Bobbie byl pohřben na hřbitově domácích mazlíčků Humane Society v Portlandu. Jeho hrob ve tvaru psí boudy je nezvyklý a hojně navštěvovaný dodnes.

Příběh psa Bobbieho je stále aktuální, protože svědčí o nesmírné oddanosti, kterou tito naši přátelé projevují „svým“ lidem. Bobbie byl odhodlaný najít svého pána bez ohledu na překážky, za jakoukoliv cenu.

Jeho půlroční bezprecedentní putování, kdy v průměru ušel 23 kilometrů denně, se stala ukázkou nezměrné psí věrnosti a lásky, která (v tomto případě doslovně!) hory přenáší.

Bobbie, The Wonder Dog Who Walked 2,500 Miles to Home | Amusing Planet, Bobbie The Collie: The Real Lassie Come-Home | Collie Chatter, Bobbie the wonder dog - Anchorage Daily News, ‚Wonder Dog‘ that walked 2,500 miles home won Oregon's heart in 1920s - oregonlive.com, ‚Wonder Dog‘ that walked 2,500 miles home won Oregon's heart in 1920s - oregonlive.com, Bobbie the Wonder Dog, Bobbie the Wonder Dog – Wikipedie