Jak se žilo v dětství za socialismu aneb jak se Monika Le Fay mýlí

Paní Monika Le Fay (dále jen MLF) článek zahájila okopírováním celkem bezvýznamného příspěvku z Facebooku od jistého Zdenka Vydry. Tomu vrtalo v hlavě, jak to ti hloupí a zlí komunisté dělali, že byly léky za 1,- Kč, pošta, zdravotní středisko v každé vesnici, rohlík stál 40,- haléřů atd. Prostě si pan Vydra nostalgicky kladl otázku na hospodaření v totalitě. Zjednodušenou odpovědí je, že za minulého režimu lidé dostali menší plat a stát se centrálně staral o servis občanům a plánoval. Dnes je to obráceně. Lidé mají více peněz, ale plánovat a starat se musí o sebe každý sám. Ekonomické části otázky se ale pí MLF vůbec nevěnovala. Proč? O facebookový příspěvek jí totiž zase až tak moc nešlo. Použila ho jen jako záminku, aby mohla napsat, jak to bylo v minulosti všechno špatně. To dnes stačí, aby se článek hodně četl a provize z reklamy v něm se jen hrnuly. Korunu všemu ale nasadila pí MLF tím, že svůj článek nazvala „Úžasné dětství za socialismu“, přestože ani dětství se její článek ve skutečnosti nevěnuje.

Ačkoli neobhajuji minulý režim a neznám nikoho, kdo by volal po jeho návratu, vadí mi aktivistický styl psaní pí MLF. Údajný článek o dětství začala slovy :"I když pominu stovky a tisíce popravených, zastřelených a umučených v lágrech a statisíce dalších, vyštvaných do exilu, mé vzpomínky jsou jiné." Tak se na tu minulost blíže podívejme.

Paní MLF (dříve Vadasová, rozená Elšíková) se narodila 5. listopadu 1968. Nějaké vzpomínky může mít řekněme od 4-5 let. Dětství trvá do 12 let. Její vzpomínky na dětství v socialismu tedy mohou ve skutečnost zahrnovat jen období let 1973 - 1980. Když zahrneme i pubertu a zavřeme obě oči, tak maximálně do roku 1985.

Poslední politická poprava ale u nás proběhla 17. ledna 1960. A před ní byla popravena trojice odbojářů ze skupiny bratří Mašínů už 2. května 1955. Jenže na tyto roky pí MLF vzpomínky mít nemůže. Podle ní i byly popraveny stovky a tisíce osob. Jenomže z politických důvodů bylo popraveno „jen“ 227 osob. O umučených v lágrech mohla také leda tak slyšet, ne mít na ně vzpomínky, protože v době jejího dětství už lágry (koncentrační tábory) byly zrušeny.

Stejně nepravdivý je údaj o statisících lidí vyštvaných (vyhnaných) do exilu. V době dětství pí MLF (1973 - 1980) se můžeme bavit sotva o 100 tis. emigrantech, z nichž drtivou většinu tvořili ekonomičtí migranti, které ovšem nikdo ze země nevyštval (nevyhnal).

V další části popisuje, že „Doma jsme telefon měli, méně šťastní sousedi k nám chodívali. Stačilo ale jenom trochu pozlobit socialistické soudruhy a šup, linku vám odstřihli.“ Už ale nepíše, jak pozlobit. Každopádně její rodina evidentně nezlobila a telefon na rozdíl od zlobivých(?) sousedů, měla.

Kritizuje „knihkupectví, která byla plná agitek, škvárů a netalentovaných komunistických pisálků.“ Tak úplně si to ale nemyslím. Zcela volně a bez známosti jsem kupoval třeba knihy od J. Loukotkové, F. Kožíka, V. Huga, H. Hesse, E. M. Remarqua atd. K dostání samozřejmě nebyly knihy od nepohodlných autorů, jiné ale vycházely. Jen v malých nákladech. Šlo v drtivé většině o knihy apolitické a tak jako ve všem, režim především ztrácel ekonomický dech a nedokázal tržně pokrýt poptávku.

Pí MLF píše, že díky konexím jí matka sehnala „Zichovu Estetiku dramatického umění“, protože „estetika prostě nebyla státem podporovaná“. Opět se nedomnívám, že by stát nepodporoval estetiku. Byl by sám proti sobě. Problém byl v tom, že mu v centrálním plánování docházely peníze.

Každé úterý vycházely „Knižní novinky“ (noviny se seznamem a popisem nových knih) a ve čtvrtek byl zahájen prodej. Z 80 - 90 % se mi ale povedlo vybrané knihy ve čtvrtek vždy sehnat. Zbytek jsem sehnal přes známé.

Co bylo ale zajímavé, knihy posílané z kapitalistického západu mi překvapivě vždy dorazily.

V obchodech prý zely regály prázdnotou. Moje zkušenost byla, že v Praze tomu tak úplně nebylo. V okresních městech byl asi výběr horší, avšak úplně prázdné regály taky nebyly. Často dnes jako důkaz ukazované fotky s prázdnými regály z řeznictví, jsou ve skutečnosti fotky z tzv. rybáren. V nich nebyl důvod, aby byly ryby v regálech, když byly v kádích.

Samozřejmě s celkově předimenzovanou nabídkou v Rakousku či Západním Německu (která později vedla až ke krizi spotřeby na západě) se naše nedala srovnat. Ale pamatuji si na návštěvu z Belgie, která byla nabídkou zboží u nás překvapena, protože podle západní propagandy se domnívala, že při pobytu v ČSSR bude trpět hlady. Dokonce se jí více zamlouval systém jednotných cen. Tehdy jsme tomu moc nerozuměli, ale Belgičané popisovali, jak u nich lidé pročítají lačně letáky a lítají po nákupech v akci jak pomatení.

Nesouhlasím s pí MLF i v tom, že v prodejnách „Ovoce a zelenina“ se prodávala jen „mrkev, celer, petržel, nakládané okurky a hrášek s mrkví v konzervě“. V průběhu roku byly třešně, višně, meruňky, broskve, hrušky, jablka, švestky, melouny, salátové okurky, brambory, cibule, česnek atd. Šlo ale většinou o sezónní a především domácí ovoce a zeleninu.

Dnes jsou sice častěji k dostání třeba mandarinky, (nekubánské) pomeranče či banány, ale možná kdybychom viděli, v jak nezdravě nezralém stavu se sklízí pro transport, nebo si poslechli pěstitele, že jde o úrodu určenou pro prasata apod., ani bychom je nekupovali. Tohle mi vyprávěli farmáři z jižní Evropy i z Latinské Ameriky a smáli se, že takové plody vůbec jíme. Oni by je nepozřeli.

Trapnost režimu s nedostatkem toaletního papíru a dámských vložek v jednom období byla opravdu vysoká, ale pí MLF to podává stylem, že v době jejího dětství za socialismu standardně nebyl toaletní papír a vložky.

Zajímavé je, že určitá míra nedostatku (která nebyla záměrem minulého režimu) vedla obyvatele ke střídmosti, šetrnosti, k menšímu kastovnictví, více si vážili věcí a nechovali se jako konzumní zvířata. Dnes bohužel stráví neuvěřitelné množství času po nákupech.

S čím už ale naprosto nesouhlasím, je poznámka, že se snad nedalo jezdit k moři. Jezdil jsem pod širák k Baltu i jen na víkendy několikrát ročně. A za tak směšné částky, že snad i ti neschopní z nejneschopnějších si to mohli dovolit. K Černému moři taky nebyl problém se dostat, ale bylo už trochu z ruky.

Bez problémů jsem v období puberty pí MLF (nejenom já) mohl cestovat i za železnou oponu, přestože jsem s režimem nijak nespolupracoval, měl jsem u něj všelijaké vroubky, zažil jsem různé výslechy, noční vytažení z postele a zadržení atd., ale režimu to bylo jedno. Jeho zajímalo jediné. Abych po něm nechtěl na cestu žádné valuty.

Proč pí MLF nemohla s rodinou cestovat „k moři, ani za svými příbuznými na Západě“, nevím. Mnohokrát jsem si ale v životě ověřil, že u spousty věcí záleží i na chování a povaze, což nesouvisí s politikou. Někdo se prostě rád předvádí, exhibuje, provokuje, je zpupný, drzý, kontroverzní, agresivní a některým lidem, úředníkům aj. může být tím prostě jen protivný.

Navíc si protiřečí. Pokud na jednu stranu tvrdí, že existovaly „statisíce dalších, vyštvaných do exilu“ nemůže současně ani naznačovat, že se nedalo vycestovat na „Západ“. Emigranti totiž zcela legálně vycestovali většinou za turistikou, rekreací či příbuznými.

Když pí MLF píše, že „si zlomila nohu, rodiče běželi do nemocnice podplatit primáře, aby mě operoval, protože hrozilo, že se toho ujme místní patlal, komunista a alkoholik“, tak jí to moc nevěřím. Primář Sova by se jí ujal i bez úplatku. A pokud ne, byl to možná stejně Cvach. Dnes má EU ale problém se zahraničními lékaři, kteří vystudovali pochybné školy nebo mají falešné doklady o studiu a zkouškách.

Korupce je dnes ale horší než za minulého režimu. V tom smyslu, že ta drobná sloužící k nákupu podpultového zboží vesměs vymizela, ale ta dotační a zakázková, kde jde o miliony, parazituje ve velkém. Ne náhodou jsme druzí v indexu klientelistického kapitalismu hned za Ruskem. U nás ve skutečnosti korupce jenom kvete a kritizovat Rusko nebo Ukrajinu bychom vůbec neměli. Jsme stejní.

„Ve škole jsme několikrát za týden měli na svačinu mléko z igelitového pytlíku a k tomu rohlík; dodnes mléko nepiju a rohlíky nejím,“ mudruje pí MLF. Za mého dětství byly ve škole loupáky a žádné následky na nikom ze spolužáků nezanechaly. Pí MLF prostě musí být pořád něco extra. Za jakéhokoliv režimu.

Přestože článek pí MLF měl být o dětství, je v podstatě o něčem jiném. Jde o škvár, jaký jsem už dlouho nečetl. Děti totiž jsou šťastné skoro vždy, protože si snadněji najdou díky své fantazii nějakou zábavu. Radovali jsme se z Vitacitu, Kofoly, Lipa, klacku který byl samopalem, prutem, holí i napichovačem na opékání buřtů. Nekoukali jsme věčně do mobilů a byli jsme pořád venku bez obav z toho či onoho. A díky tomu si vytvářeli normální sociální vazby. Nástup analfabetismu dětí přišel až se svobodnou dobou dneška.

Na závěr chci jen dodat, že mi nejde o to, že by snad bylo ve všem lépe za totality, nebo snad bylo v článku pí MLF vše smyšlené. Ale o to, jak tato osoba s historií nakládá. Jak podává některé skutečnosti. Jak tendenčně zasazuje do svých údajných vzpomínek později zjištěné informace, které jako dítě nemohla vnímat. Jak prostě manipuluje. U paní, které je blízké heslo „Svobodu Palestině“, mne to ale moc nepřekvapuje. Její radikálně černobílé jednání a vnímání světa ji v mých očích řadí k lidem, kteří umožnili vznik dvou totalitních režimů. I když tohle si ona a její fanoušci ani trochu nepřipustí.

PS - pro zájemce ještě přikládám odkazy na zatím dva články o Izraeli a Palestině. Pro mne je nepřijatelné heslo „Free Palestine“, protože za ním je skryt genocidní požadavek palestinských Arabů vůči Židům a na zabrání území od řeky až k moři…

Štvou vás rodiče? Soud vám sežene nové / Klientelistický kapitalismus ohrožuje naši demokracii i prosperitu / Mentální limity české elity / Vladivoj Tomek / Emigrace / Pozor na falešné lékaře! Často jde o cizince, v Česku se neobjevují poprvé, upozorňuje mluvčí ČLK