Článek
Roku 1936 se na Beneše obrátil jeden z jejích věřitelů, kterému bývalá „společnice“ odmítala splatit půjčku. A Beneš ji v říjnu splatil. Když se to podařilo jednou, půjde to i podruhé.
Takže se na Beneše obrátila osobně: „Prosím Vás, pane prezidente, buďte tak dobrotivý a v Lánech tu věc ujednejte… Muž má maličké jmění, ale ničeho mně nedá, jen mně vyčítá…“
A Beneš zase část dluhu uhradil. S jídlem roste chuť a stárnoucí metresa se opět ozvala: „Vzdávám Vám díky za pomoc, jíž aspoň zčásti byly uhrazeny deficity vzniklé z nepodložených slibů a těžkých závazků velikého muže… který si však nedovedl vyřešit nejpřirozenější věc rázu osobního a soukromého.“
Když Masaryk zemřel, opřela se do klávesnic psacího stroje ona dáma podstatně tvrději: „Hrozí mi stíhání za nezaplacení dluhu 337 680 Kč… Obávám se zejména, že dojde-li k soudnímu přelíčení, nebudu se moci hájit jinak než líčením, jak k výpůjčkám došlo, a předložením písemných dokladů z korespondence pana prezidenta…Dříve než se obrátím o záchranu jinam, přicházím za Vámi, abych nemusela do něho zasvěcovat ještě někoho jiného.“
To už bylo nepokryté vydírání hlavy státu a prezidentův advokát usoudil, že bude nejlepší zaplatit všechno z jedné vody načisto.
Kdo byla ona dáma, která dokázala po několik let pumpovat státní kasu, aby splatila své dluhy?
Jmenovala se Oldřiška Sedlmayerová a Masarykem byla doslova posedlá. Po jednom z dopisů ji prezident pozval do Lán, kde se pár dnů zdržela. Bylo jí čtyřiačtyřicet a žádná krasavice to nebyla ani v osmnácti. V jejich vzájemné korespondenci je popsáno množství intimních chvilek. Prezident nechal zamluvit pro přítelkyni apartmá č. 22 v hotelu Esplanade v Praze.
Strážkyně mravnosti svého otce, dcera Alice, se o románku samozřejmě dozvěděla a bylo zle. Takže se scházeli, kde to jen šlo. Na zámku v Topolčankách, v Brně nebo u její přítelkyně Kláry Červenkové na Velkopřevorském náměstí.
Oldřiška Drápalová se v devatenácti letech vdala za železničního úředníka, o deset let staršího Jana Sedlmayera. To bylo v roce 1905. Za rok se narodil jediný syn Oldřich. Pracovala na nádraží jako telegrafistka, ale myslela si, že je umělkyně a má na víc. Hrála divadlo, angažovala se snad ve šech spolcích, které byly po ruce, bojovala za práva žen. Jezdila do Prahy na různá zasedání čehokoliv, jen aby viděla nebo prohodila zdvořilostní frázi s Masarykem.
Její okolí, včetně manžela, samozřejmě netušilo, jak se věci ve skutečnosti mají. Považovali ji za obdivovatelku prezidenta Osvoboditele. Obrovské finanční částky, které dostávala, dovedla zřejmě důkladně skrývat.
V roce 1933 Oldra, jak se začala nazývat, koupila velký statek o rozloze 90 hektarů ve Vranovské Vsi u Znojma. Jenže syn Oldřich byl prabídný hospodář. Za prodané akcie získali jen nepatrnou hodnotu skutečné ceny statku. Dluhová past se začala rozevírat.
Manžel na penzi, ona bez příjmu, kromě finančních darů z Hradu, a na scéně se objevila nekalá konkurence. V roce 1932 se Masaryk zamiloval do sochařky Heleny Železné-Scholzové.
Oldra dál psala Masarykovi, s nadějí na další peníze, protože zadlužený statek musela prodat. Jenže mrtvice v roce 1934 vyřadila starého pána nejen z mileneckého života.
A tak se Oldra poprvé obrátila na Edvarda Beneše. Beneš sice její dluhy po několika splátkách splatil, ale vše ostatní už šlo z kopce. V dubnu roku 1940 se kvůli nešťastné lásce zastřelil syn Oldřich. Roku 1945 umírá manžel. A v březnu 1954 na rozedmu plic i Oldřiška Sedlmayerová. Zemřela chudá, zoufalá, všemi opuštěná a zapomenutá.
Zdroje: