Článek
Řeší se to už pár let. Vyhlášená místa praskají ve švech a místní se bouří proti masové turistice. Z takových míst jsou asi nejznámější Benátky. Poslední dobou se v tomto ohledu velmi skloňuje počet horolezců na Mount Everestu. V Paříži každý musí vidět Eiffelovu věž, v Athénách zase Akropoli. Z české kotliny pak své o masovém turismu ví třeba Praha a Český Krumlov, kde se to údajně lepší.
Shrnuto: Turistika a navštěvování známých míst se staly masovou záležitostí. Mnohdy jde o místa zmíněná v turistických průvodcích, někdy takovým místům přinese slávu film, kniha, nebo i počítačová hra (o tom, že počítačové hry nejsou jen bezduché střílečky, čtěte zde). V poslední době stále častěji propagují hezká místa i různí influenceři a sociální sítě jako takové. Turistů je prostě už občas příliš. Co bývalo kdysi prima přilepšení, začíná lidem pomalu lézt krkem.
A člověk se ani nediví. Lidí už je tam prostě moc. Před lety jsem byl na Akropoli a člověk si vystojí frontu, se kterou zároveň projde celý areál. Zastavit se nemá šanci, byl by ušlapán. Z místa tedy neodchází se skvělým pocitem, že viděl krásný kousek světa, ale s naštváním, že se musel tlačit s obřím davem a víceméně neviděl pořádně nic. A naprosto rozumím místním, kteří lamentují, jak jim turisté hlučí pod okny. Tato situace je prakticky neudržitelná a jistě se všichni shodneme, že turismus je třeba nějak omezit. Některé lokality už přistoupily k opatřením, které je mají od návalů turistů zachránit, jiné to patrně čeká v budoucnosti.
Člověk se nad tím davem zamyslí a řekne si: „To sem musí lézt všichni? Kdyby jich byla půlka, i to by bylo dost.“ Třeba na Everestu je nutné snížit počet horolezců, aby opadly fronty, v nichž jde doslova o život. V jiných příkladech sice nejde o život, ale třeba o poškození známé památky. Především ty přírodní na to trpí daleko více. Snižme tedy počet turistů, klidně o polovinu. Prospělo by to přírodě, památkám, ale i psychickému blahu všech zúčastněných.
Jenže vyvstává problém. Máme vůbec právo někomu zakazovat podívat se na jakoukoliv památku? Podle jakého klíče bychom měli určit, kdo uvidí naživo pyramidy a kdo je spatří jen na fotce? Nebo šikmou věž, Big Ben či Karlův most? Nebo snad něco menšího? Třeba Monu Lisu, Venuši, Davida? Právo vidět tyto památky máme všichni stejné. Někde funguje jakási selekce, která vyřadí větší či menší část zájemců. Například prohlídky omezené počtem, kdy platí, že kdo dřív přijde, ten má štěstí. Některé, jako třeba výstup na vysoké hory, zase vyřadí zájemce s menší fyzickou zdatností. Ale třeba nějakou známou pláž, nebo palác ve Versailles, může navštívit kdokoliv. Třeba vy i já. Všichni na to máme stejné právo, které nám nikdo vzít nemůže. A proto ani my nemůžeme to samé právo brát ostatním.
Problém řešení příliš nemá. Dalo by se namítnout, že stačí méně cestovat a jeden rok jet na dovolenou a druhý sedět doma. Jenže svět je plný lákadel, přírodních krás, pozůstatků lidské činnosti nebo prostě jen úžasných míst, které bychom chtěli na vlastní oči vidět naprosto všechny. Dnešní doba nám dala do vínku možnosti, o kterých se před 150 lety nikomu ani nesnilo. Cesta kolem světa za 80 dní? Dneska to není žádný problém. Tehdy obrovská událost, kterou ve své době Philleas Fogg dokázal jen díky posunu času. Tedy stručně řečeno, dnešní člověk je schopen zvládnout památek daleko víc než člověk před 150 lety. Což znamená, že čistě teoreticky, kdyby mohl cestovat úplně každý člověk na planetě, a chtěl by vidět všechno, tak dokud Karlův most není vyfocen víc jak osmi miliardami lidí, tak ještě nemá své odbyto (nebo snad odtrpěno?).
Napadá někoho, jak masový turismus omezit? Já osobně nemám nápad žádný, protože sám bych chtěl vidět minimálně velkou část světových památek. Možná stejně jako vy. A stejně jako další miliardy lidí na světě. Pište nápady do diskuse. A památky držte se!
