Článek
Dnes jsem narazila na zajímavý článek, který mi vnukl nápad podělit se s vámi o výsledky pozorování dnešních dětí, které jsem v posledních letech prováděla nejen já, ale i mnohé mé kolegyně z pedagogické praxe. Nebylo to samozřejmě nijak cílené ani organizované, šlo spíše o náhodné povšimnutí jistého znepokojivého trendu, z nějž máme všechny dost podobný, ne zrovna příjemný pocit… Pocit, že mnohé dnešní děti (POZOR neříkám, že VŠECHNY, takže kdo mě obviní v komentářích, že generalizuji a že oni to mají doma jinak, tak nečte pečlivě) mají čím dál tím kratší dětství. A že je to vzhledem ke konstantnímu prodlužování průměrného věku lidského dožití docela průšvih… Právě dětství je totiž (osobně si myslím, že právem) vnímáno jako jedno z nejhezčích a nejpříjemnějších období lidského života a bylo by tudíž fajn, kdyby se prodlužovalo právě ono (a ne stáří ve stylu „živoř do devadesátky v důchoďáku“ či puberta a adolescence à la"mamahotel do třicítky"). A ono ne… Ono dokonce ani nestagnuje… ono se rovnou scvrkává, což rozhodně stojí za povšimnutí. A možná i za nějaké to malé řešení…
Člověk totiž ke svému zdravému vývoji dětství potřebuje, to je myslím bez debat. A pokud je o něj z nějakého důvodu oloupen, téměř vždy se to v budoucnu negativně projeví na jeho osobnosti (ať už jde pouze o problematickou povahu, nebo přímo o labilitu a různé psychické potíže). Není ostatně žádným tajemstvím, že drtivá většina odborníků na dětskou psychologii před tímto důrazně varuje a shoduje se na tom, že děti, které jsou nucené takzvaně „rychle vyrůst“ (ať už třeba kvůli ekonomickým problémům v rodině, nebo ztrátě jednoho z rodičů), to vůbec nenesou dobře. A dospělí kolem nich by měli dělat všechno proto, aby je před tímto nepřirozeným „skokem v čase“ ochránili a nezavalili je v příliš nízkém věku až příliš mnoha dospěláckými povinnostmi typu plná zodpovědnost za mladšího sourozence nebo samostatná péče o domácnost (či dokonce přispívání do rodinného rozpočtu, jak je tomu v mnoha méně vyspělých zemích).
To ale není tak úplně to, o čem chci dnes mluvit, i když i to je samozřejmě problém. Mě nejde o tyto extrémní případy zaviněné vnějšími okolnostmi, jde mi o mnohem nenápadnější, ale o to nebezpečnější „zkracování“ dětství, které vychází ze samé podstaty našeho moderního západního stylu života. O „zkracování“ které mnozí rodiče (a někdy bohužel i samozvaní odborníci na výchovu) podporují a zaměňují za pokrokový a prospěšný (někdy dokonce láskyplný) styl výchovy. Konkrétně jde o tyto dva výchovné jevy, z nichž může být přítomen klidně jen jeden a už je to průšvih (a oba naráz mají na délku dětství doslova devastační účinek).
1) Umělé prodlužování batolecího a předškolního stádia vývoje. Jak už název napovídá, jde o extrémně pozvolný, nenáročný a silně pasivní výchovný přístup, kdy nejsou na dítě kladeny prakticky žádné nároky, nikdo od něj nic neočekává, na všechno je v očích rodičů „ještě příliš malé“ a není mu dávána žádná skutečná odpovědnost (a tím pádem mu ani není umožněno zažít skutečný triumf nebo se naopak vyrovnat s prohrou a neúspěchem). Takové dítě je neustále uměle udržováno na úrovni batolete, kterému se nic nevysvětluje, na nic se ho nikdo neptá (ani na jeho skutečné názory a pocity, protože "je to malé dítě a neví co je pro něj dobré") a hlavně za něj rodiče (častěji maminka) pořád všechno plánují, organizují a dělají. Od oblékání a zavazování bot, přes krmení až po osobní hygienu.
Proč? No, když pominu zjevný fakt, že je pro rodiče jednodušší a rychlejší, udělat to za něj, než ho to složitě a pozvolna učit, často se tak děje i ve jménu démonizace jakýchkoliv vývojových tabulek a milníků. Ty jsou mnoha ultra moderními matkami považovány málem za nástroj ďábla, jímž se zkažení zkorumpovaní odborníci (patrně z řad iluminátů) snaží zotročit svobodnou dětskou duši a zabránit jí vyrůst v individuální a sebevědomou osobnost (o hysterické adoraci „přirozeného vývoje a vlastního tempa“ i na úkor toho, že jejich dítě ještě ve čtyřech letech nemluví a nosí pleny, se raději ani nebudu zmiňovat, protože říct dneska takové matce do očí, že její potomek není malý génius učící se svým tempem, ale normální opožděné děcko, které potřebuje víc péče, je dost sebevražedný nápad).
Tento výchovný přístup vede k tomu, že s prvními samostatnými úkoly, nároky a povinnostmi se dítě setká většinou až s nástupem do školy, což je strašně pozdě a zbytečně mu to prodlužuje a stěžuje jejich zvládání (bohužel, ani školka na tohle už moc nefunguje, protože už i tam se neustále zvyšuje tlak na přijímání nezralých dětí). A co je nejhorší, rodiče to mnohdy berou jako něco úplně normálního, protože každý přeci ví, že „nástupem do školy končí rodičům sladké nicnedělání“ a někdy dokonce tento okamžik uměle oddalují (často i extrémními způsoby, jako je např. žádost o zbytečný odklad školní docházky), protože „chtějí dítěti prodloužit dětství“. Ve skutečnosti jim ale jde spíš o to, jak tuhle nenáročnou „batolecí“ fázi prodloužit sami sobě, protože dítku, které už má mentálně na víc, tím prokazují akorát tak medvědí službu. Pro něj to totiž už není zábava, ale jen nuda a šeď bez jakýchkoliv nových podnětů. Asi jako kdybyste chtěli puberťáka odložit na pískoviště. Taky by ho to moc nenadchlo…
Tahle fáze „seznamování se světem“ je dobrá, dokud není dítě připravené na víc, ale jakmile je, je třeba ji utnout a nahradit tím „skutečným“ aktivním dětstvím plným bláznivých nápadů, dobrodružného objevování, her, fantazie a kreativity, učení a hlavně dětské bezprostřednosti a radosti. Ale k tomu je holt třeba určitá míra samostatnosti a přeměna dítěte ze závislého batolátka na plně fungující jednotku, která se dokáže sama postarat nejen o sebe, ale i o své věci a na kterou je možné se v určitých věcech spolehnout (samozřejmě v mezích možností). Normální zdravé dítě má tohoto být schopno už na přelomu pátého a šestého roku života (proto jde také o hranici, kdy v některých zemích děti nastupují "do práce"-což proboha neříkám, že je správně, ale alespoň to jasně dokazuje, čeho všeho je dítě v tomto věku už schopné). Bohužel… dnes není nic neobvyklého, když se na tenhle „level“ dohrabou děti třeba až v osmi, nebo devíti letech (někteří bohužel i později).
2)Příliš brzký tlak na prepubertální a pubertální chování a to především ve vzhledu a zájmech. Ano a tohle je druhý velký problém působící naopak „z druhé strany“ a srážející koncovou hranici dětství až někam k desátému roku (a to jsem ještě štědrá). Proč tohle někteří rodiče svým dětem dělají, je mi tak trochu záhadou… Možná si tím kompenzují něco nevyřešeného z vlastního mládí, nebo je prostě už nebaví být rodiči a chtěli by celou tuhle nejnáročnější fázi rodičovství přeskočit (protože ano, dítě není nikdy náročnější, než právě v tomhle období, kdy chce neustále nové podněty a často je jak "z divokých vajec")… A možné je nejspíš i to, že se až příliš vžívají do rodičovského přístupu „nebuď rodič, buď kamarád“ a tak logicky chtějí, aby se jim dítě ještě víc přiblížilo. Jak říkám, nevím… Co ale vím jistě je, že je to špatně a těm dětem to neprospívá, protože pak vůbec nevědí, čí jsou a která bije.
A jako by to nestačilo, jde dost často o ty samé děti, které pro své rodiče ještě nedávno byly jen „batolátka“, co sama nic nezvládnou a je potřeba je neustále vodit za ručičku… A najednou prásk a je nejvyšší čas začít být naopak za „malé slečny“ a „skoro-chlapy“ a přestat se chovat, oblékat, mluvit a myslet jako dítě. Protože „přeci už nejsi malá holka, tak co bych ti nemohla do školy udělat melíry a nehty“ nebo „nejsi uplakaný mimino, jsi chlap a chlapi nebrečí, když spadnou z kola“. Ostatně přesně o tom je i článek, na který jsem odkazovala v úvodu a který má bohužel pravdu v tom, že dnes nejsou žádnou výjimkou ani osmileté holčičky zmalované a oblečené jako puberťačky (a je to všechno o tom, kam až jim jejich rodiče dovolí zajít).
A to je přitom pořád jen špička ledovce! Daleko horší, než oblečení nebo šminky je celkové chování, stylizace a zájmy takovýchto dětí. Pryč jsou doby, kdy holky ještě v jedenácti letech šily šatičky na panenky a kluci si stavěli z Lega nebo si venku s klacky hráli na vojáky (nebo chcete-li něco aktuálnějšího, seděli doma u telky a koukali v televizi na "filmy pro celou rodinu"). Jako by se pomalu vracely doby dávno minulé, kdy byla holčička dospělá s první menstruací a kluk se stal mužem jakmile udržel v ruce meč nebo kosu. A to snad nikdo nechceme, ne? A přesto je dneska pro některé děti trapas přinést si do školy panenku, autíčko nebo spacího plyšáka už ve druhém ročníku (a to fakt nepřeháním-byly jsme s kolegyněmi přesně kvůli tomuhle nuceny vyřadit z „osnov“ dříve tak populární projekty jako jsou např. „den s oblíbenou hračkou“ nebo „portrétování panenek“, které ještě pár let zpátky milovaly děti napříč celým prvním stupněm, ale dnes se na ně moc netváří už ani někteří prvňáci). A nejde jen o hračky… jde i o klasické pohádky, dětské písničky, animované a rodinné filmy, dětskou výzdobu pokojíku, veselé oblečení a dětské knížky… To všechno, jako by patřilo tak maximálně do školky a pro všechny starší děti byli přijatelní už jen TikTok, Youtube, influenceři, horory a hry na mobilu, počítači či tabletu. Zbytek je v očích mnoha dětí a bohužel i jejich rodičů "pro mimina"…
A ano, někdo možná řekne, že jak bod jedna tak bod dvě jsou „prostě vývoj“ a „jiná doba“, ale zamyslete se nad tím a uvědomte si, co z toho vychází a jak dlouhé dětství děti stižené těmito výchovnými nešvary vlastně dneska mají. Není to zase tak složitá matematika… Pokud budu hodně hodná a řeknu, že těmi „batolaty“ jsou do první třídy (sedm let) a „puberťáky“ od třídy páté (jedenáct let), tak nám tam zbydou čtyři kratičké roky na to, aby byly opravdu dětmi. ČTYŘI! A to je ještě optimistické.
Safra, vždyť to je s bídou dvacetina celého jejich života (a to ještě nevíme, kam se během jejich existence posune věda a jak dlouho vlastně budou dnešní děti žít-klidně to může být i pětadvacetina nebo více!). To je přece hrozně málo na to, aby si to dětství pořádně užily, vyzkoušely si všechno, co můžou, smějí a mají a na celý život si to bezstarostné, krásné období zapamatovaly (a pak z něj v případě nouze čerpaly útěchu a hezké vzpomínky). My měli času podstatně více… A i tak nám všem, kteří jsme měli dětství hezké a příjemné, přijde, že ta doba hrozně rychle utekla. Že jsme se ani nenadáli a najednou jsme byli dospělí. Ale co si budou pamatovat tyhle děti? A budou si vůbec ještě něco pamatovat? Stihnou to? Nebo se jim dětství scvrkne v paměti na pár matných obrazů, které časem úplně vyblednou? A pokud ano… nebudeme to právě my, kdo to dovolil?
