Článek
Chápu, že nyní se najde slušná řádka lidí, kteří jsou z nadpisu i perexu mého článku poněkud zmatení a nechápu, co se jím snažím říct. A stejně tak, je mi jasné, že se tak děje především za dvou důvodů dělících tento tápající dav na dvě skupiny: První skupina si ironicky ťuká na čelo a není jí jasné, proč by vůbec měl o tak prosté a obyčejné věci, jako je normální výchova dítěte (která prostě vyžaduje, aby rodič občas dítěti jasně a bez okolků nastavil hranice a utnul jeho nežádoucí projevy, požadavky i chování) vznikat článek. Druhá si na čelo ťuká také, pravděpodobně však mnohem agresivněji než ta první (přičemž tuto činnost patrně ještě doplňuje výkřiky o mém zpátečnictví, zaostalých výchovných názorech a nulové empatii), protože naopak nechápe, jak dneska ještě vůbec může existovat člověk, který neví, že dítě je tak křehký a snadno traumatizovatelný tvor, že je třeba ho vychovávat jedině pozitivně, bez zákazů a hlavně bez jakýchkoliv zásahů do jeho osobnosti a svobodného projevu.
Upřímně, nevím, která skupina mě svým smýšlením děsí více… Zda ta první, která si vesele žije ve své bezpečné, růžové bublině (v níž si stále ještě nevšimla, že naše společnost se co do výchovy dětí řítí po hlavě do p… ehm análního otvoru) a nechává se ochotně opít rohlíkem v podobě alibistického tvrzení, že „na děti a mladé se nadává už od antiky, takže i dnešní kritická situaci je určitě úplně OK a v pohodě“. Nebo spíše ta druhá, která má na této tristní situaci lví podíl a která produkuje stále více a více k smrti vyčerpaných, vyhořelých a deprivovaných mladých matek, které vnímají mateřství jako totální peklo. Ano myslím především těch matek, co neustále všude píšou a mluví o tom, jak je toto období hrozně náročné a stresující (což ano, do jisté míry je, ale… zase takové nelidské utrpení to není, zvlášť když máte jen jedno zdravé dítě) a jak se při něm cítí nedoceněné, osamělé, přetížené a nenaplněné. Z takových řečí člověka totiž jen těžko napadne něco jiného, než to, že jim zjevně péče o vlastní děti ničí život, vztahy, kariéru i sebevědomí tak moc, že ty slastné okamžiky, které mohou trávit bez nich, se pro ně stávají takřka zlatým grálem a smyslem života. A to je fakt strašidelné…
Nicméně to není to hlavní, o čem jsem dnes chtěla psát. Důvodem k sepsání tohoto článku je ono tvrzení z nadpisu, které bylo kdysi úplně normální věcí a které, by se mělo urychleně normálním zase stát, protože by většinu výše nastíněných problémů hravě vyřešilo… Ano, dětem se smí říkat :"Ne." aniž bychom riskovali, že jim nadosmrti poškodíme psychiku a vývoj. A nejen to. Ono se jim dokonce smí i bránit v tom, když se chovají nevhodně, neukázněně, nebezpečně nebo prostě jen pitomě a trapně. Neuvěřitelné, že? No jo, chápu, pro někoho (hlavně starší ročníky, které své děti už úspěšně vychovaly) asi ne, ale pro mladé rodiče rozhodně, protože jestli kolem sebe v poslední době něco fakt téměř nevidím, jsou to rodiče, kteří by se jakýmkoliv způsobem snažili kontrolovat a kultivovat chování a projevy svých malých dětí. No vážně, kolikrát jste za poslední dobu slyšeli pokyny typu "nekřič tolik, sedíš jen kousek ode mě a jsou tu lidé, které rušíš"? Nebo třeba "ne, tu zmrzlinu ti nekoupím, i když jsme na výletě, protože je předražená"? Nebo "seď klidně a nelítej tu, za chvíli už půjdeme na řadu"? Upřímně… já téměř vůbec.
A to je samozřejmě jen ta „veřejná“ stránka. Daleko horší je to za zavřenými dveřmi moderních domácností, protože stačí jen chvilku poslouchat rozhovory mladých matek (nebo si o jejich „denní realitě“ přečíst jakýkoliv článek či diskuzi na internetu a sociálních sítích) a člověk nevěří svým očím. To je samé: „Nemůžu si ani vypít kafe, mé dítě po mě pořád něco chce“. „Ráno musím vstávat o hromadu času dřív a všude se začít chystat s obřím předstihem, protože na moje dítě se nesmí spěchat“. „Musím vařit/chystat pár stejných jídel pořád dokola a klidně i několik denně, protože nic jiného moje dítě nejí a každou chvíli mění své požadavky“. „Výlet do zoo je hrozně drahý, když musíte dětem ještě kupovat zmrzliny, hračky a občerstvení protože to chtějí“. „Moje dítě je prostě hlučné a nevydrží sedět chvíli na místě a to i na veřejnosti, ale tak chápejte, je to přece dítě“. „Sice mi z toho odumírají mozkové buňky, ale doma nám furt dokola jedou stupidní videa z yutube a TikToku, protože to dítě chce.“ „Moje dítě je prostě hyperaktivní a akční a tak se tady válí po zemi, ječí a mlátí mě, ale to je jen taková fáze, to přejde.“ „Moje dítě normálně skoro nemluví a místo toho mele pitomosti co slyšelo v pohádkách, protože tak to prostě dneska mezi dětmi je.“ A tak dále a tak dále…
Jako pardon, ale to vážně mateřství a mateřská dovolená dneska vypadá takhle? Fakt je normální, aby se žena porodem změnila z normální, uvažující, logické bytosti v pouhou tupou otrokyni, asistentku a především němou pozorovatelku svého potomka, která prostě dělá, přijímá a podporuje vše, co si její potomek zrovna vymyslí, byť by to byla totální pitomost (např. typu "posadím se uprostřed silnice a nehnu se odtud "-o čemž tu relativně nedávno byl dokonce celý článek)? Jestli ano, tak to už se fakt nedivím, že se z tolika žen stávají na rodičovské nevyspalé, špinavé, rozcuchané a vrávorající trosky. Tohle by nepřežila ve zdraví (fyzickém i duševním) ani Wonder Woman! A přitom takhle výchova dětí přeci vypadat nemá a nikdy dřív tak nevypadala a ani vypadat nemohla (zvlášť když k tomu ženy musely ještě zvládat domácnost, práci nebo zemědělské a chovatelské práce). Ano, dítě potřebuje matčinu pozornost a podporu při objevování světa a pro zdravý vývoj potřebuje i láskyplné, bezpečné a klidné prostředí s dostatkem (i když zase ne přehršlem!) nových podnětů. O tom žádná. ALE to pořád ještě neznamená, že vládne domácnosti, dělá si naprosto co chce a kdy chce, nikdy mu nic není zakázáno ani znemožněno, protože matka za ním nonstop běhá jako pejsek a číhá, aby splnila každé jeho přání a rozmar.
Jenže bohužel přesně tak to teď v řadě mladých rodin vypadá a to ne jen občas, ale doslova a do písmene celé ty první tři roky (než ten mrňavý tyran konečně zamíří do školky a vstříc jakémukoliv řádu a pravidlům). A co hůř, nikdo se nad tím už ani nepozastavuje a podobné chování je prezentováno jako něco, co děti prostě normálně dělají a co musí matky akceptovat a přežít (v nejhorším případě jako něco, co MAJÍ dělat a co mají rodiče brát s humorem a nadhledem, protože "hele, je to prostě dítě a dítě rovná se hloupé, hlučné a nevypočitatelné zvířátko, kterému musíš ve všem vyhovět a prostě počkat "až dostane rozum"). Ufff… Hele, na tohle se nedá říct nic jiného, než… Bože, to jsou ale kecy! Protože narovinu NE, nic z toho fakt NENÍ normální a nemusíte to akceptovat ani přežívat! Můžete to prostě změnit. Nebo spíš MĚLY byste to změnit, protože na celé téhle věci je normální a omluvitelná jen jedna jediná věc… Že to vaše dítě na vás zkusí. Jednou. Možná dvakrát až třikrát (ty tvrdohlavější i vícekrát). Proč? Protože je to samozřejmě součást jejich zdravého vývoje. Testovat (své i vaše) hranice, zkoušet všechno možné, snažit se uspokojovat své potřeby… Jo, až sem je to skutečně běžné a OK. Tady ale veškeré benevolence končí a nastupuju ono staré známé klišé „tvoje svoboda končí tam, kde začíná svoboda někoho jiného“.
„Chceš třetí zmrzlinu za den? Křičet v kavárně? Jíst jen hranolky a sušenky? Neuklízet po sobě hračky? Neustále nosit v náručí? Koukat celý den na TikTok? Lítat po čekárně u doktora? Brát dětem hračky na pískovišti? No, to máš smůlu miláčku, nemůžeš dostat všechno. Svět není bufet „sněz co můžeš“. Je to místo, kde se často musíš přizpůsobit a akceptovat neúspěch, odmítnutí, nepohodlí a stres. Zvykej si.“ Zdá se vám to kruté? Příčí se vám to, protože své dítě milujete a chcete pro něj to nejlepší (včetně onoho známého klišé "chci mu dát to, co jsme sám/sama neměl/a)? Ale právě takhle mu svou lásku a péči dáte nejlépe najevo, protože vy jste tu dospělí, vy jste rodiče, vy tomu šéfujete a je vaším úkolem připravit ho na budoucí život bez vás. Ne se stát jeho poslušným sluhou a pak trpět a nemít ani chvilinku pro sebe, dokud nepadnete, neutečete nebo nevyhoříte a nestanete se jen chodící mrtvolou. Jinými slovy, je vaší povinností myslet na svou rodinu jako na celek (to znamená i na sebe) a hlavně taky myslet na budoucnost, která vyžaduje, abyste dali svému potomkovi kromě lásky, péče, bezpečí a útulného domova také mantinely. Jedině tak se jeho chování nestane nezvladatelným a obtěžujícím (nejen pro okolí, ale hlavně PRO NĚJ!) a jeho projevy budou postupem času odpovídat normálním standardům zdravého příslušníka rodu homo sapiens, který má šanci v životě uspět a být šťastný. Ne selhat a skončit frustrovaný, sám a všemi odmítnutý…
A jasně, nepochybuju o tom, že teď si spousta z vás myslí, že přeháním a že „přece nejde o nic tak hrozné“ a že „někdy musíme povolit a nedělat z dětí poslušné otroky a ze sebe tyrany, kteří jim nic nedovolí a nedopřejí“. Ale víte, háček je v tom, že ono to nikdy není jen jednou a v jedné věci. Ono je to nejdřív jen jednou, ale pak je to najednou podruhé a po čtvrté a po osmé a… A než se nadějete, jste otrokem vlastního potomka, který se mění z roztomilého, sladkého dítka v otravného, toxického šikanátora, který vyžaduje, aby se svět nonstop točil jen kolem něj. A takového tvora doma mít fakt nechcete. Takového chcete právě mít co nejdál a co nejčastěji (a je jedno jestli u babičky, chůvy, tety nebo ve školce), protože jedině když s vámi není, můžete v klidu dýchat a normálně žít. A to je špatně. Žít a dýchat byste měli jako rodiče (matky) pořád, i když jsou vaše děti poblíž a vy je máte na starosti (a ne, fakt tím nechci říct, že si od nich občas nemůžete na chvíli odpočinout, jen že by ten „odpočinek“ neměl probíhat denně na několik hodin, protože jinak „se zblázníte, zakrníte a přijdete o své já“. ). Jenže řekněme si na rovinu, ono se moc žít a dýchat nedá, když své děti necháte růst jako dříví v lese a budete tomuto procesu jen mlčky přihlížet a asistovat a akceptovat i věci, co se vám nelíbí, protože „je to projev jeho osobnosti“. To není „respektující výchova“. Ani „moderní přístup“. Ani „lepší, než to, co se mnou dělali mí rodiče“. To je prostě jenom blbě…
PS: A jasně, očekávám vlnu nevole a stížností, že „jsem vám teda ale neřekla, jak je to dobře“. Ano, neřekla. Proč? Protože žádný univerzální přístup k dítěti neexistuje a nefunguje. Každé dítko je jiné a unikátní a vy, jako jeho rodiče to máte vědět nejlíp. Výchova není o tom nacpat všechny děti do stejné škatulky, má být o tom docílit společného fungujícího systému a rámce, který jsem v článku popsala. Dítě prostě musí zvládat určité věci a jiné naopak nedělat, aby v životě a společnosti uspělo. Ale jak konkrétně toho jako průvodci jeho existencí, dosáhnete, to je jen na vás a je to silně individuální. Koukat, usmívat se, krčit rameny a říkat věty jako „no to víte, je to prostě dítě“ (a doma se pak opíjet nebo propadat do deprese, protože s "tím spratkem už to není k vydržení, a už aby byl na chvíli z baráku") k tomu ale fakt nevede…
