Článek
Tak už je to zase tady. Týrám sám sebe tím, že hledám práci. Ty nervy, ten stres, adrenalin, investovat čas a energii a zase nic. Snažím se to brát jako „stezku odvahy“ a „udržet se ve formě“. Čistě nepříjemná věc, pokud se nedostaví úspěch, tak také zcela zbytečná, ale člověk si říká, mám se koukat na nějaký horor a hrůzu na obrazovce nebo si to mám interaktivně prožít naživo? Pohovor má vždy grády. Dokud jsem toho schopen, je dobré trénovat a zocelovat se nepříjemnými zážitky. Je tedy pravda, že se pak vždy otřepávám čtvrt roku, než seberu dost optimismu, abych to zkusil znovu.
Aby deprese nebyla úplně extrémní, pomáhá mi, když si říkám, že nezkoušejí oni mne, ale já je. Já se jdu podívat, co mi tato dimenze hry v předdůchodovém věku nabízí a zda na to přistoupím. Jdu si vyzkoušet, zda nebude lepší těch pár let do důchodu dosunout na pracáku a s brigádami a už se neshýbat a nezapojovat do těch krysích závodů, podlézání a sociálních her. Jdu vždy jednou za čtvrt roku znovu na pohovor, abych se ujistil, že fajn lidi, kteří za mě budou rádi, neexistují. Že jsem opravdu pro každého personalistu jen bezvýznamný materiál ve druhé jakosti a můj čas pro nikoho nemá žádnou hodnotu. Jsem jen nahraditelný šroubek.
Obvykle se znovu a znovu ujistím, že jsem zase narazil na to samé, že to nebudou kámoši, ale kravaťáci a pozéři, že práce nebude nic zajímavého, ale nuda, rutina a sociální dovednosti, kdy hledají jen opakovacího robota a ne člověka. Nabízí mi obvykle jen plýtvání jedinou komoditou, kterou mám, mým časem a životem. Ať se na mne nikdo nezlobí, ale to mne nemotivuje. Oni jsou otrávení, chtějí mladého levného snaživého nebo na vrcholu sil dynamického profíka, kterého přetáhnou odjinud a on bude akční, všude vidět, neustále na poradách, dobře reprezentovat, dobře vypadat, neunaví se. A přijde dědek, který chce práci na deset let, sice umí to, co se chce, ale jednak není hezký, pak vypadá, že brzy usne a neslibuje podlézání a sebezničení. Místo toho mele něco o win-win stavu. Děkujeme, nashledanou. Počkejte si, až někdo začne zakládat firmy pro důchodce nebo jděte někam na vrátnici. Kvalifikaci máte, ale jste předpotopní model, jděte se nechat rozebrat, potřebujeme nové roboty. Člověk vidí, že se nedomluví, že obtěžuje, že tohle nemá cenu. Škoda každé minuty, kterou jsem věnoval přípravě i každého písmene v motivačním dopise.
Nevadí, i to patří k životu. Nejsou to prohry, je to zkušenost. Kdybych byl na vozíku nebo hodně nemocný, bylo by hůř. Sice se o tom nikdy moc nemluvilo nahlas a člověk si ve čtyřiceti neuvědomoval, jak se mu trh práce postupně zmenšuje. Vždy viděl ty padesátníky a šedesátníky ve firmách a neuvědomil si, že jsou to majitelé nebo ředitelé či zasloužilí pracovníci, ale že nového takového nikdy nikdo nepřijme. Na každé vrátnici nesedí žádný klučina, ani mladý chlap, ale někdo přesně v mém věku. To není žádná křivda systému. Mně se opravdu hůře vstává, jsem pomalejší, myšlenky netečou tak rychle, jako kdysi a rozhled se zmenšuje. Možná za deset dvacet let nějací politici přijdou na to, že se osoby, které musí pracovat, ale nikdo je nechce, že se stanou ohroženou skupinou a bude jim systém nějak pomáhat. V tuto chvíli jsem pouze trestán za to, že jsem zestárl a pracovní pozice jsou opravdu dělané na ty mladší. Je důležité to vzít jako fakt. Nic osobního. Také si nekoupím pomačkaný rohlík v krámě, když jsou tam i čerstvé. Tak čemu se divím?
Proto se opět vrátím k tomu, že zalezu a kdykoliv mne napadnou sny o lepším životě, vybavím si poslední pohovor a jsem rád, že nevidím žádné lidi. Vždyť se mi nežije špatně. Sice nesmím do restaurace, protože na to nemám. Na dovolené jsem byl naposledy před deseti lety. Přítelkyně ode mne utekla. Prachy jsou problém pořád a všude, ale když si většinou kupuji jen chleba a rýži a vývar v prášku, žít se dá. Nepřeháním. Opravdu tak žiji. Neutrácím. Naštěstí mám své bydlení a v zimě jen zavlažuji a většinu času trávím v elektrické dečce, abych nemusel topit.
Jsem sice totálně chudý, ale den začíná tím, že vstanu ve dvě odpoledne a pustím si internet. Nepotřebuji reálný svět, kde mne někdo přepadne, ošidí, že špatně vidím, kde riskuji konflikty a na každém kroku krvácím peníze i kdyby jen za jízdu autobusem. Na internetu si přečtu to, co mne zajímá, popovídám se známými, dostanu nezbytný počet pohlazení a je mi dobře. Všichni jsou tam krásní, dokonalí, všechno, co mne zajímá, tam najdu.
Přes den si čtu knihy a večer zapnu od poskytovatele netu v ceně filmy a seriály až do naprosté únavy, den co den. Pak jdu spát, kdy se mi chce. Vstanu, kdy se mi chce, najím se, kdy chci, rýžová polévka s chlebem je na pět porcí, snad je to i zdravé. Utratím za všechno deset tisíc měsíčně a to se vyplatí. Když se chci sedřít jednou do měsíce, mám na to fond na vlak a autobus tam a zpět a vyrazím na chalupu se svačinou na tři dny a dostatkem vody. Po několika dnech v polních podmínkách v přírodě jsem pak zase měsíc rád v klidu a vážím si luxusu tekoucí vody a elektřiny. Lidi si cestou zblízka užiji také opravdu dostatečně na to, abych je pak nepotřeboval zase měsíc vidět.
Práce je vlastně něco, co už ani dělat nechci. Bylo by hezké moct jezdit na dovolené, jíst jídlo v restauracích, koupit si ojeté vozidlo a opět se zařadit do střední třídy. Ale to bych musel být mezi lidmi, kde je mi dobře. Na které se těším. Pokud možno dělat práci, která nemusí úplně bavit, ale nesmí to být pakárna. Když se ale vždy rozhlédnu v těch firmách na pohovorech a vidím ty upjaté intrikánky a arogantní šéfy, člověk si klade otázku, proč se vlastně hlásím do vězení? Někam, kde nechci být, kde mne nic dobrého nečeká? Mezi lidi, které jsem si nevybral a kdoví, čeho se od nich dočkám. Jsem starší, jsem konzervativní, chci klid, předvídatelnou práci a situace. Opravdu nejsem nadšen z toho, někam naběhnout, rychle se učit a být pod tlakem. Nedělá mi to dobře a určitě to není to, co hledám. Cena peněz, které za to jsou, se mi v mé životní fázi jeví extrémní a nesmyslná. To za to prostě nestojí. Podmínky pro mne nikdo dělat nebude a já se zase nechci nechat mučit. Tedy se všichni shodneme, že zázrak se nekoná a práce nebude.
Vlastně mám radost, že nebudu muset vstávat, když se mi chce spát, kodrcat se někam, abych tam seděl osm hodin s lidmi, které neznám a znát možná ani nechci a pak zase zpět. Den co den. Vždyť to je hrůza. Mně úplně stačí jít na nákup, abych měl lidí dost. To není, že bych neměl rád lidi, ale přihlaste se, kdo lidi milujete a vyhledáváte jejich přítomnost. Možná ve dvaceti letech. Ale po padesátce už člověk opravdu potkal lidí dost. A že bych v práci potkal kámoše, když starších je tam jako šafránu, to asi těžko. Tedy asi tak, fajn práce s fajn lidmi na zajímavých věcech, jako ve dvaceti, by byla fajn. Ale táhne mi na šedesát, všichni se ze mne ofrňují a já z nich taky nejsem nadšen. Jsem ve fázi života, kdy už nic nového začínat nebudu, ženu a rodinu ani náhodou, nic si nepotřebuji dokazovat, klidně budu socka, nevadí mi to, soutěživost je pryč. Vlastně už nic nepotřebuji, stačí mi chleba a voda a kvalitní spánek dosytosti. Práce v tomhle věku je alespoň z mého pohledu jen trest v rozporu s mými potřebami. Pokud se nevyspím, pokud budu dělat, co nechci, pokud přijdu o svůj čas a klid. Ale i tak to jednou za čtvrt roku zkusím. Třeba se stane zázrak a někde to bude připravené na lidi, jako jsem já. Zatím jsem ale realista, vždy je to stejné, pokaždé při pohovoru čekají, že se budu doprošovat, abych dělal něco, co nechci.
A co vy? Když ráno vstáváte, těšíte se do své práce? Já naposledy ve 26, to jsem byl soutěživá zvědavka a dělal bych snad i zadarmo. Člověk se s věkem mění.
