Článek
To, že nikdy v životě nesednu na kolo nebo, že si nikdy v životě nestoupnu na brusle (ať už klasické nebo kolečkové), na lyže nebo třeba na snowboard, si lze svobodně vybrat. A lze bez těchto dovedností i vcelku v pohodě žít - prostě se buď vůbec nebudu přátelit s lidmi, kteří mají tyto koníčky, nebo s nějakým svým kamarádem či kamarádkou právě tento koníček holt sdílet nebudu.
Konec konců, ani se svým životním partnerem nemusím sdílet veškerá hobby, aniž by kvůli tomu byl náš vztah předem odsouzený k zániku. Prostě si k chození do divadla, na fotbal, na motocyklové závody nebo na výstavy abstraktního malířství lze buď najít jiné přátele, nebo na tyto akce i chodit sám/sama. Stejně tak může vydržet partnerský vztah dvou lidí, z nichž jeden jezdit na kole nebo na lyžích vůbec neumí.
A ano, člověk může prožít úplně pohodový a naprosto plnohodnotný život bez toho, že by musel jednou jedinkrát sednout na kolo nebo si připnout lyže. Samozřejmě, kdo se narodil v Peci pod Sněžkou nebo, co já vím, někde na Šumavě, tomu se nejspíš bez znalosti lyžování nežije úplně nejlépe, protože všichni jeho kamarádi a spolužáci lyžovat umí. Ovšem pokud je opravdu někdo takovýto „rodilý horal“, tak za prvé nejspíš umí lyžovat ještě předtím, než jde do školy - a za druhé i pokud náhodou neumí a není schopen a ochoten se to naučit ani později, v ohrožení života kvůli tomu není. Případných pár posměšků se dá přežít.
Ovšem v případě plavání je situace úplně jiná. Nějak si nedovedu představit, jak by měl člověk žít s tím, že by se celý život úzkostlivě vyhýbal jakékoliv vodě - tedy nejen akvaparkům, bazénům a moři, ale i rybníkům a řekám. Vzhledem k tomu, jaká vedra každé léto jsou (a do budoucna budou nejméně stejná, ne-li větší), snad ani není možné prožít 70, 80 či ještě více let bez toho, že by kdy člověk vlezl do jiné vody než doma do vany.
A lézt do vody - a to i když je mělká, tedy v ní „dosáhnu“ - bez toho, že by člověk uměl plavat, je neuvěřitelný hazard. Snad každou sezónu se dočteme o nějakém nešťastně utopeném dítěti. Přičemž velmi často je příčinou buď to, že jej rodiče neuhlídali, nebo - což je ještě mnohem horší - s ním šli k vodě, aniž by nejen to dítě, ale i samotní ti rodiče uměli plavat. Jít k řece, rybníku, na koupaliště - o moři ani nemluvě - bez toho, že umím plavat, mi přijde podobně „rozumné“ jako chodit na houby, aniž bych rozeznala muchomůrku tygrovitou od lišky. To zkrátka nemůže dopadnout dobře. Neboli (slovy z mého oblíbeného seriálu Červený trpaslík) je to zdravý asi jako skok ze skály.
Ale budiž, možná opravdu lze prožít život bez toho, že by člověk v létě chodil či jezdil kamkoliv „k vodě“. Jenže ono se lze s vodou setkat (s fatálními následky) bez toho, že by do ní člověk zrovna aktivně lezl. Může třeba spadnout do řeky nebo s ním může ztroskotat loď, případně může sedět v letadle, které nouzově přistane na vodě. Ano, trosečníci z lodí i cestující z nouzově přístátých letadel na sobě mají (přesněji řečeno mají mít) záchrannou vestu. Jenže za prvé se může stát, že loď jde tak rychle „ke dnu“, že není čas si záchrannou vestu natáhnout, a za druhé člověk, který neumí plavat, nejspíš bude při podobné katastrofě v té vodě neuvěřitelně panikařit, takže je schopný se utopit i s tou vestou.
Před několika lety jsem četla o výletní lodi, která se potopila uprostřed letní sezóny v Rudém moři vinou jakési technické závady - tedy nikoliv kvůli bouřlivému počasí. Takže moře klidné a navíc teplé - žádný severní Atlantic jako, když se potopil Titanic. I když na místo neštěstí doplula záchrana ani ne za hodinu, poměrně dost lidí se mezitím stihlo utopit. V teplém moři, které je slané tak, že v něm člověk plave bez toho, že by se o to musel sebeméně snažit. Nechápala jsem.
Jenže dnes už vím, že to, že člověka voda nese sama - a to i sladká, natož pak slaná - ví pouze ten, kdo se vody nebojí a umí aspoň trochu plavat. Neplavec v této situaci totálně zpanikaří, začne kolem sebe zoufale plácat rukama, čímž se rychle vysílí a „naloká si“, takže pak opravdu může klesnout pod hladinu jako kámen.
Školní výuka plavání by proto neměla být o „šťouchání tyčí dětí z břehu do bazénu“, jak popisuje autor(ka?) článku, na který reaguji. Ostatně nevím, kam na podobné představy chodí. Já jsem do školy chodila už před nějakou tou řadou let - a žádný řvoucí plavčík nás dřevěnou tyčí do bazénu neshazoval. Taky nejen já, ale ani žádná moje kamarádka, jsme si z plavání neodnesly bradavice. Vlastně jsem ani nikdy neslyšela nic o tom, že by si kdo z bazénu nějaké bradavice odnesl. Ano, občas jsem slyšela, že někdo v bazénu nebo na koupališti „chytl plíseň“ - což je sice trochu nepříjemné, ale poměrně snadno léčitelné.
Hlavním cílem školní výuky plavání by mělo být právě to, aby se dítě naučilo vody nebát a zjistilo, že voda jej dokáže nést sama, pokud nebude panikařit. A popřípadě i co dělat, pokud člověk do té vody spadne náhodou, případně se s ním potopí loď a nestihne si vzít záchrannou vestu - a třeba taky jak co nejvíce šetřit síly, pokud tu záchrannou vestu na sobě má. Prostě takový nějaký základní „kurs přežití“ ve vodním živlu.
Učit se nějaký plavecký styl nebo dokonce skákání šipky do bazénu ze skokanského můstku by měla být jen určitá „nadstavba“ pro ty, co uměli plavat už před školním kursem plavání. Ostatně když jsem já chodila do školy, tak nás na začátku plaveckého výcviku rozdělili do tří družstev - v tom prvním byli dobří plavci, v tom druhém děti, co plavat uměly, ale nebylo to nic moc, a v tom třetím absolutní „suchozemské krysy“. A v závislosti na tom, v jakém družstvu člověk byl, probíhala celý rok i výuka. Ti, co plavali dobře, se učili kraul, znak, motýlek, potápět se a skákat šipky z můstku. Ti, co uměli plavat aspoň trochu, během výuky vylepšovali svůj plavecký styl a naučili se aspoň základy kraulu a znaku, a neplavci se holt naučili zvládnout aspoň to splývání po vodě na břiše i na zádech a udělat pár temp nejběžnějším stylem „prsa“.
Během školního roku bylo také možné přestoupit do vyššího družstva, pokud někdo to, co po něm v jeho družstvu chtěli jako minimum, bez problémů zvládal a chtěl se naučit něco víc. Na závěr školního roku byl každý schopný přinejmenším přeplavat bazén napříč. Pokud se dobře pamatuji, dostávalo se vysvědčení se zvířetem podle toho, kolik metrů zvládl člověk uplavat - želva byla tuším 15 m, kapr 50 m a delfín 200 m (naprosto přesně si tedy pamatuji jenom toho delfína, kterého jsem plavala já, protože jsem vodu vždycky milovala a uměla jsem plavat už od pěti let).
Kupodivu nikdo z mých spolužáků neměl z vody trauma a na tu želvu to na konci roku dala i ta největší nemehla. Taky si nepamatuji, že by se někdo někomu posmíval za to, že on či ona je „jenom želva“, případně že bychom se my „delfíni“ nějak vytahovali na „kapry“. Myslím, že nám tehdy učitelky dokázaly nějak přes přírodopis vysvětlit něco o vodních živočiších, takže jsme věděli, jak jsou ty mořské želvy úžasné. Dokonce si vzpomínám, že několik spolužáků by bylo schopných uplavat vzdálenost na kapra, ale v půlce se na to vybodli, protože kapr jim připadal jako příliš obyčejné zvíře, takže chtěli být radši tou karetou obrovskou. Tak možná jen takový nápad pro výuku plavání - pokud se i dnes podle délky, kterou na konci roku ten který žák zvládne uplavat, dává vysvědčení s nějakým zvířetem, navrhuji kapra vyměnit za něco atraktivnějšího, třeba za úhoře nebo mantu obrovskou.
Snad jediný dobrý nápad, se kterým s autorem/autorkou předchozího článku souhlasím, je to, že by se děti měly v tělocviku učit sebeobranu. Ano, také je velmi užitečná a mnoha se někdy v životě bude hodit - některým by možná mohla zachránit i život. Ovšem to základní znalost plavání taky.
Tady to ovšem možná také záleží hodně na rodičích - měli by si přestat myslet, že jsou jejich potomci z cukru, takže by se v bazénu mohli rozpustit.
Normální dítě samo od sebe strach z vody nemá - naopak většina malých dětí má téměř instinktivní tendenci se ráchat alespoň v kalužích.
Pokud se dítě vody bojí, je to vina pouze a jen jeho (nepříliš chytrých) rodičů.