Článek
Byl pozdní podzim. Podzim v nevlídném severním kraji, který byl po osm měsíců v roce šedivě bezútěšný. Rozeklané čedičové útesy, na kterých se uchytilo jen pár trsů zažloutlé ostřice, zabarvovaly i mořský písek do špinavě popelavé. Nedaleko od pobřeží pak začínaly míle slatin a vřesovišť, po většinu roku zahalených mlžným oparem, které se táhly až k nevysokým kopcům na obzoru.
I ty byly šedé, protože je tvořily pouze obnažené balvany tmavé břidlice, na nichž vinou silných větrů, vanoucích od moře, rostla jen pokroucená kosodřevina a sem tam něco málo trávy. Ta byla jasně zelená pouze pár týdnů na jaře a počátkem léta. Čedič a břidlice byly také hlavním stavebním materiálem nizounkých, jakoby přikrčených domků, v nichž žili místní rybáři. Dřevo jejich oken a dveří, stejně jako rákosové střechy, byly zčernalé vlivem častých dešťů, a všudypřítomná mořská sůl jim dodávala našedlý nádech. Šikmé paprsky slabého slunce, skrytého téměř každý den roku za mraky, pak nedokázaly příliš projasnit tuto smutnou scenérii.
Jindy by v tuhle roční dobu bylo necelé čtyři hodiny po poledni ještě světlo, ovšem dnešního dne panovala tma skoro jako v noci. Obloha byla zatažená těžkými, ocelově zbarvenými mračny, která už beztak tmavému moři v zátoce dodávala odstín temného antracitu. Voda byla prozatím klidná jako zrcadlo, ale takřka nezřetelný pohyb vzduchu nenápadně nabíral na síle a měnil se ve vánek a posléze v mírný větřík. Na hladině se začaly objevovat první drobné vlnky…
Ti, kdož žili ve vesnici na pobřeží, se ustrašeně choulili za pečlivě zavřenými okenicemi. Znali dobře zdejší drsné klima a především to, co dokáží rozlícené živly. Celé rodiny seděly kolem stolů, na nichž hořely hromničky, a se sepjatýma rukama tiše prosily o ochranu všech, kteří se dnešního dne nacházejí mimo pevné čtyři stěny nebo, nedej Bůh, dokonce na moři. Venku zatím vítr nabýval na síle. Rval ze zakrslých stromů poslední zbytky zahnědlého listí, a jeho kvílení bylo stále zřetelněji slyšet skrze škvíry ve dveřích. Také moře už nebylo zdaleka klidné. Voda v celé zátoce byla pokryta pěnou příboje, jež z vrcholků těch nejvyšších vln stříkala až na vysoký skalnatý útes za vesnicí.
Na skalisku stál osamělý dům, stejně jako ty v zátoce nízký a postavený z tmavého kamene. Jeho obyvatelé ale v tuto chvíli neprosili Boha o pomoc pro všechny, kteří jsou právě v nebezpečí. Měli docela jiné starosti. Paní domu Harun, vdova předčasně zestárlá zdejším nelehkým životem, se zmítala v posteli. Ráno si začala stěžovat na malátnost a bolesti, a do oběda ulehla. Již hodinu se střídavě třásla zimnicí a blouznila v horečce. Její jediný syn Roan, mladík sotva sedmnáctiletý, ji ošetřoval, jak nejlépe dovedl. Ovšem stav jeho matky se stále zhoršoval. Bylo mu jasné, že pouze svými silami a vědomostmi její náhle propuknuvší nemoc nezvládne. Musel se vypravit pro pomoc.
A jedinou, která by pro ně mohla v takovýchto situacích něco udělat, byla stará Gadda, vědma a bylinkářka, žijící na úpatí břidlicových kopců. Několik mil cesty slatinou, která začínala kousek za vsí, bylo poměrně obtížných a nebezpečných i za jasného letního dne, natož pak v takovémto psím čase. Ani ten nejstatečnější muž z vesnice by nyní nešel ven, tím méně pak míle přes vřesoviště. Jenže Roan si byl vědom toho, že pokud nechce vidět svou matku umírat, nemá jinou možnost.
Venku již nebylo vidět ani na dva kroky před sebe. Právě před chvílí začala bouřka, a tak pouze sinalé blesky vždy na okamžik osvětlily krajinu. Vlny, vysoké jako dům, s řevem narážely na pobřeží. Děsivý jekot rozběsněného moře přehlušoval jakýkoli jiný zvuk a do toho se z černé oblohy spustil nevídaný liják. Vodní provazce, silné jako lodní lana a zmítané poryvy větru, divoce bičovaly zem i zpěněnou vodu v zátoce. Čas od času se ve zdejším kraji bouře podobné intenzity vyskytla. Ale ani nejstarší pamětníci nebyli schopni si vzpomenout, že by kdy přišla v tak pozdní roční dobu.
Vichřice byla už tak silná, že by dokázala s sebou odnést i ty nejsilnější rybáře ze vsi. A k těm Roan rozhodně nepatřil. Mnozí si ho občas dobírali pro jeho sice poměrně vysokou, avšak nesmírně útlou, takřka dívčí postavu. Posměváčkové ale vždy zmlkli v okamžiku, kdy prokázal, jak velká síla se skrývá v tom zdánlivě slabém těle. Mnozí si lámali hlavu tím, kde se to v něm bere. Snad na sobě neměl ani lot tuku, ale pouze trénované svaly a šlachy, pevné jako železné pružiny, snad to bylo ohromné vzepětí vůle, které umělo vybudit i ty nejskrytější rezervy jeho křehkého organismu.
Tak tomu patrně bylo i dnes. Když vyšel z domu, vichr ho málem sfoukl ode dveří rovnou do moře. Jiného by to možná od smrtelně nebezpečné cesty odradilo; ne tak jeho. Přitáhl si jen kabát pevněji k tělu, sklonil hlavu, nahrbil se a postupně, systematicky, krok za krokem se probíjel vodní stěnou směrem k vřesovišti. Pokud by jeho cestu sledoval nějaký nezávislý pozorovatel, muselo by se mu nutně chvílemi zdát, že se nehýbá z místa.
Přesto se pomalu blížil tam, kde začínala slatina.
Inkoustovou oblohu křižovaly blesky, a burácení hromu se ztrácelo v hučení vln, jejichž pěna chvílemi dosahovala téměř až ke zdem prvních domků. Všichni se ve svých domovech vroucně modlili za lodě na moři a poutníky, které tato čina zastihla v otevřené krajině. Ze zkušeností dobře věděli, že za normálních okolností a pouze svými vlastními silami nemohou rozhodně v takovémto počasí přežít, pomoci jim může jedině zázrak. Nikdo z nich ovšem netušil, že se takto upřímně modlí nejen za všechny ty jim neznámé, nacházející se tento neblahý den v nebezpečí, ale i za jednoho z nich, za Roana.
Rybářům se chvílemi zdálo, jako by se do jekotu moře a rachotu hromu mísilo něco naprosto neuvěřitelného. Smích. Divoký, zvonivý smích, ze kterého je všechny bez rozdílu mrazilo. Opravdu to vypadalo, jako by dnešního odpoledne byl někdo venku v tom strašlivém nečase – a při tom se smál. Ale stařešinové obce dobře věděli, že to není žádná iluze. Po generace si potají sdělovali vědomosti o nebezpečí mnohem větším, než je bouře na širém moři. Vlny dokážou zahubit pouze tělo, ale ONA duši, říkávali tiše a obezřetně se kolem sebe rozhlíželi, jako by je snad mohl někdo zaslechnout. Vždy o ní hovořili pouze šeptem. Věřili, že mluvit o ní nahlas znamená přivolat ji. A nikdo nebyl tak odvážný, či spíše šílený, že by vyřkl to prokleté jméno: Dera.
***
Vřesovištěm se proháněl obrovitý jelen, temnější než sama noc, na jehož hřbetě seděla žena, oděná v lehounkých, průsvitných šatičkách mechově zelené barvy. Její alabastrově bledá tvář, kolem níž vlály dlouhé uhlově černé vlasy, ostře vystupovala z temnoty. A právě z jejích plných, rubínových rtů vycházel ten hlasitý smích. Jezdkyně se zdála být mladinká, určitě ne starší dvaceti let, ale Dera se slatinou proháněla na hřbetě svého jelena za každé bouře již dlouhá staletí. Na opačné straně těch nízkých břidlicových kopců, než bydlela Gadda, stálo její prastaré sídlo. Žádný smrtelník nemohl říci, že by jej kdy navštívil, a stejně tak nebylo nikoho, kdo by se s ní setkal tváří v tvář a mohl o svém setkání vyprávět. Jen tu a tam, jednou za bůhví kolik desítek let, někdo ve svitu blesků v dálce zahlédl její siluetu. A každý, kdo ji spatřil, prchal v hrůze co nejrychleji a co nejdál mohl.
Dera milovala bouři. Zbožňovala pohled na toto řádění živlů již v oněch dobách tak dávných, že si je málem ani sama nepamatovala, kdy bývala ještě lidskou bytostí. Matně si vzpomínala, jak jí tehdy už jako malé holce její rodiče vytýkali, že má za nejmilejší zábavu pohled na „Boží hněv“, jak tomu říkali. Jejich domluvy, příkazy, zákazy, ba ani výprasky nebyly schopné ji od této záliby odradit. Když se pak stala tím, čím je nyní, nejen, že už nemusela v této věci poslouchat názor kohokoli jiného než sebe samotné, ale nebylo také třeba, aby bouře pozorovala jen z oken svého hradu. Mohla si je plně vychutnávat v otevřené krajině, protože liják, vichr i blesky jí v nejmenším nedokázaly ublížit, a její jelen, tvor stejně jako ona ani živý, ani mrtvý, se rozhodně nemohl propadnout do bažiny. Této své svobody užívala naplno.
Dnes byla obzvláště spokojená. Taková krása, taková nádhera, křičela jásavě, jako by tak chtěla svým hlasem překonat i vítr, když projížděla slatiny křížem krážem. Bouřka podobné síly tento kraj nepostihla již několik let. A ona nevěděla, kolik času uplyne, než se něco podobného zopakuje. Oproti tomu, co se o ní také povídalo, ve skutečnosti nedokázala svými kouzly bouře přivolávat, ba ani zvyšovat jejich intenzitu nebo prodlužovat dobu jejich trvání. Proto si každičký okamžik této dnešní bouře vychutnávala všemi svými smysly, mnohem bystřejšími, než mají smrtelní lidé. Proháněla se vřesovišti tryskem, lehce zakloněná na hřbetě svého zvířete a široce rozpaženýma rukama nadšeně rozstřikovala kapky deště. Zaposlouchala se pozorně do kvílení vichřice a rachocení hromu, své zamilované písně…
***
Roan se ztěžka vlekl kupředu. Brodil se téměř po kolena v bahně a úplně ztratil pojem o čase. Nevěděl, jestli uplynuly pouhé minuty od okamžiku, kdy vyšel z domu, nebo jestli takto putuje snad celé dlouhé dny. Byl ohluchlý skučením větru a napůl osleplý proudy deště, které mu po celou dobu šlehaly do tváře. Nebyla na něm dávno jediná nit suchá, chladem ztratil prakticky v celém svém těle cit. Přesto ho jeho vůle a vědomí povinnosti nutily stále pomalu postupovat dál a dál, směrem, kde spíše nějakým šestým smyslem než čím jiným tušil obydlí vědmy Gaddy.
Dvě hodiny trvající bouře proměnila slatiny v ohromné mělké a zrádné jezero. Roan zapadal do bláta stále více a pokaždé mu trvalo mnohem déle se vyprostit. Křečovitě se zachytával za trsy travin a vřesu, už nešel, ale lezl po kolenou. Znovu a znovu zapadával do bahna, hrabal se z něj, rukama zběsile rval drny, ani si neuvědomoval, že nahlas řve… a stále se plazil vpřed. Jako nějaký stroj, který má v sobě jediný program – jít dopředu, tam, kde žije Gadda. Ovšem on nebyl neživý mechanismus, ale pouhý člověk, takže jej postupně síly opouštěly. Nebylo prostě možné, aby se k cíli své cesty dostal, neboť už vyčerpal takřka všechny své rezervy a byl spíše zázrak, že zatím nezemřel vysílením. Samotná pevná vůle mu však již pomoci nemohla…
***
Ačkoliv si Dera plně vychutnávala krásu bouřky, zároveň velmi citlivě vnímala všechny optické i zvukové úkazy, způsobené tímto řáděním živlů. Byla to jedna z jejích hlavních rozkoší, které se oddávala stovky let. Proto znala dokonale všechny myslitelné klikyháky, které může blesk na obloze vytvořit. A také každý tón, který působí rachot hromu či skučení vichru. Najednou v ďábelské písni běsnící přírody postřehla nepatrnou disharmonii. Zazníval v ní zvuk, který tam nepatřil. Zvuk, který dlouhá léta neslyšela. Lidský hlas, z něhož zaznívalo krajní zoufalství.
Dera váhala. Na straně jedné neměla příliš ráda místní obyvatele, kteří se jí – pro ni zcela nepochopitelně – strašlivě báli a připisovali jí proto ty nejhorší možné vlastnosti a odpovědnost za vše zlé, co se jim kdy přihodilo. Od špatného úlovku až po ztroskotání lodí. Nebyla sice žádným andělem, ale v tomto ohledu jí nesmírně křivdili. Žila pouze pro sebe, ale právě proto se vůbec nestarala o lidi a jejich radosti či strasti. Tudíž neměla ani ve snu v úmyslu plýtvat svými magickými schopnostmi na něco tak malicherně hloupého, jako je škodit jim. Kromě toho odjakživa naprosto nesnášela, aby ji kdokoli či cokoli vytrhovalo z její milované zábavy, což se právě stalo. Na straně druhé mezi ty špatné vlastnosti, kterými skutečně oplývala, patřila i nesmírná zvědavost. A ta nakonec převážila. Pobídla svého jelena směrem, odkud zaslechla ten hlas.
***
Leže na břiše se Roan z posledních zbytečků svých sil rval s cestou přes vřesoviště. Zkrvavenými prsty hrabal v bahně před sebou a po centimetrech se ještě pořád sunul kupředu. Neviděl a neslyšel, prakticky již nevnímal vůbec nic a v hlavě měl zcela prázdno, až na jednu jedinou myšlenku: Maminko, já to dokážu, zachráním tě. Obličej mu najednou padl do bláta. Chvíli tak ležel, vypadalo to, že je snad už mrtvý. Pak se nepatrně pohnul, znovu se chytil jakéhosi trsu ostřice a přitáhl se. Byl to ale spíš pouhý zvířecí instinkt, který ho nutil lézt dál. Malounko nadzvedl hlavu. Já… já už nemůžu, vydral se mu z rozpraskaných rtů zoufalý sten. Znovu mu hlava klesla a tentokrát ho již vysvobodily milosrdné mdloby.
Najednou Roan před sebou uviděl Gaddin domek. Zdálo se mu, že se nakonec k němu přece jen doplazil a zabouchal na dveře. Ty se rozlétly, a jeho ovanulo teplo světnice. Usmívající se Gadda seděla u hořícího krbu, od kterého okamžitě vstala. Vyzvala jej, aby přijal uvolněné místo a podala mu puclák s horkým bylinkovým odvarem. Snažil se jí říci, proč přišel, ale než otevřel ústa, přerušila ho netrpělivým gestem. Zbytečně se neunavuj mluvením, radši to vypij, a já se zatím postarám o tvou matku. Vděčně kývl, posadil se k ohni a napil se. Příjemné teplo se rozlévalo celým jeho tělem. Zavřel oči, usmíval se a pozvolna se propadal do spánku…
***
Nebylo na světě tvora, který by v noci a za bouře viděl lépe, než Dera. Na míle daleko byla schopná rozeznat každou větvičku vřesu, každé stéblo rákosu. Proto pro ni nebylo vůbec žádným problémem na rozbahněné slatině na dálku rozpoznat ležící lidské tělo. Nejen její zrak, ale i další smysly byly tak nesmírně ostré, že i na ty stovky loktů vnímala, jak ten člověk stále slabě dýchá. Cítila i jeho myšlenky, věděla, odkud přišel a proč. Na obyčejného smrtelníka opravdu úctyhodný výkon, pomyslela si uznale. Rozhodla se proto, že si bytost, schopnou tak nadlidských činů, musí skutečně pečlivě prohlédnout. A popojela blíž.
Pár desítek palců před kopýtky jejího jelena napůl v blátě ležela mužská postava. Deru překvapilo, jak nesmírně je ten muž mladý. Vždyť je to ještě téměř dítě, napadlo ji. Neuvěřitelné. A jak velice je útlý! To bylo snadno rozpoznatelné i přes ty zmáčené, zplihlé šaty. A pak se zarazila. Kdyby byla schopná podobných hnutí mysli, zamrazilo by ji. Ještě něco totiž viděla zcela zřetelně. I když umazaná od bahna a s vlasy slepenými deštěm, přesto jí slabě se usmívající tvář toho mladíka připomínala snícího anděla z obrazu, který jí před dávnými časy přivezli kupci odkudsi ze zemí daleko na východě. Vždycky si myslela, že si tak krásnou tvář musel malíř z té vzdálené cizí země vymyslet. Teď ji měla před sebou. A živou. Stále ještě živou, ale nebude to už dlouho trvat a… uvědomila si při pohledu na jeho takřka nezřetelný dech.
Aniž by sama dokázala říci důvod, bleskurychle seskočila na zem, poklekla k ležícímu a odhrnula mu z ledového čela pramínek blátem slepených vlasů. Pak jemně položila ruku na jeho tvář. Pod jejím dotekem se zachvěl a otevřel oči. Dera se propadala do jejich modrých hlubin. V místech, kde lidé mají srdce, jako by se jí něco sevřelo. Někde v hlubinách duše, o které si myslela, že ji už dávno nemá, se něco pohnulo. Po těch dlouhých staletích cosi zvláštního pocítila. Byl to stav, který nedokázala popsat slovy. Pátrala v hlubinách své paměti, jestli se jí už někdy za ta staletí podobná věc stala. Nemohla si vzpomenout, tohle bylo něco úplně nového. Zpočátku ji ten pocit vyděsil. Chtěla se tomu bránit, ale nedalo se. Najednou zde bylo něco neporovnatelně silnějšího než její vůle, takže svůj boj nakonec vzdala.
Sklonila se k němu ještě více a vpíjela se svým pohledem do jeho. Ponořila se do jeho myšlenek. Během okamžiku ho znala důvěrněji, než kdyby s ním vyrůstala odmalička. Věděla o něm vše. O jeho těžkém životě rybáře i o jeho otci, který zahynul na moři, a věčně sedřené matce. Také o matčině náhlé nemoci, která ho zavedla až sem, na jistou smrt. Tyto vzpomínky byly nejsilnější, zabíraly nyní skoro celou jeho mysl. Nedovedla by odpovědět na otázku proč, ale velice ji to rozčilovalo. S tím musím něco udělat. Rychle. Možností bylo několik, například ta nejjednodušší – vymazat mu paměť. Už to chtěla udělat, ale v poslední chvíli se zarazila. To… přece nemůžu, uvědomila si náhle při pohledu na něj. Věděla, že ji nevnímá, že neví, co se s ním děje a kde vlastně je, a že jediné, co ho ještě pořád tak zoufale drží při životě, je jeho nezměrná touha pomoci nemocné matce.
Zamyslela se. Tak co tedy? Možná… Uměla svou magii používat i k léčení. Občas to také dělala. Pomáhala raněným a nemocným zvířatům, ptákům a ještěrkám i hadům. Snad to bylo z rozmaru, snad pro něco jiného. Dnes poprvé se rozhodovala pomoci člověku. A proč vlastně ne? Pro mne je to maličkost a jemu tím nejspíš udělám radost… Nedovedla by odpovědět na otázku, proč právě ona chce dělat radost úplně neznámému člověku, o jehož existenci ještě před pár minutami neměla ani tušení. Proč chce pomáhat tomuto tvoru – jí vlastně zcela cizímu, protože dávno neměla s lidmi kromě vnější podoby vůbec nic společného. Jenže zde nebyl nikdo, kdo by se jí zeptal, a ona rozhodně neměla v úmyslu se na to ptát sama sebe.
Zavřela oči a soustředila se. Viděla svým vnitřním zrakem celou tu strastiplnou cestu, kterou ušel. Místa, kterými se pozvolna probíjel, jako by slabě světélkovala. Světelná stopa ji zavedla až k domku na útesu nad rybářskou vesnicí. Nahlédla dovnitř a spatřila předčasně zšedivělou ženu, zmítající se v horečce. Svoji léčivou magii zaměřila směrem k ní. Šlo to mnohem lépe, než čekala. Až ji to překvapilo. Jak jen je to možné? Zadívala se na něj znovu, a zaregistrovala svou ruku, stále položenou na jeho tvář. Usmála se. Už věděla… a byla si jistá tím, co má nyní dělat dál.
***
Mezitím bouře přestala. Z roztrhaných mraků vykoukl srpek měsíce a ozářil všechno dole pod sebou matným, bledým světlem. V tu chvíli v domku na útesu Harun usnula posilujícím spánkem, ze kterého se ráno probudí odpočatá a zcela zdravá. Prožije ještě dlouhá léta ve zdraví. Jen syn jí bude v dalším životě chybět, ale i na to si časem zvykne. Jako si před nějakou dobou zvykla na ztrátu manžela.
Bůh dal, Bůh vzal, tak přistupovali zdejší lidé ke smrti. Považovali ji za zcela běžnou součást života a pro své mrtvé ani příliš netruchlili. Dávno věděli, že jim to stejně v ničem nepomůže. Že musejí být rádi, pokud aspoň oni jsou prozatím naživu, a že je proto hloupostí plýtvat na žal energií, kterou tak nutně potřebují k tomu, aby se den po dni rvali o přežití se zdejší nevlídnou přírodou. Na svět zkrátka nahlíželi tak, že chvíle štěstí jsou stejně krátké a zřídkavé, jako teplé letní dny v tomto drsném kraji.
Ale zmizení Roana bylo přece jen něčím výjimečné. Nebyl to běžný a všem důvěrně známý skon na moři nebo úmrtí na nemoc. Malý Kenir totiž vždycky dělal to, co neměl, takže i toho dne celé odpoledne neproseděl s ostatními za stolem u rozžaté svíce. Díky tomu zahlédl Roana odcházet do slatin. A tak si za čas rybáři na celém pobřeží budou zpívat baladu o hrdinství syna, který obětoval svůj vlastní život, aby zachránil nemocnou matku.
Asi je to tak lepší. Že nikdo nezná celou pravdu. Že nebylo smrtelníka, který by té noci v měsíčním svitu zahlédl obrovského černého jelena odnášet na svém hřbetě do hradu za vřesovišti a šedými kopci dvě postavy, ženu a muže.
Další povídky autorky:
Star Wars fanfikce:
Sci-fi žánru alternativní historie:
