Článek
Jasně, scenáristicky málokdy Svěrák stál sám, vždy za někým v zákrytu, aby na něho příliš nefoukalo, ale jeho podpis je tam jasný. Tak vezměme si třeba film Jáchyme, hoď ho do stroje. Film se uzavírá tím, že Koudelkův svatební dar skončí v rybníce. Ne však jeho úsměv jako ze škatulky a rodina jako vystřižená ze Stepfordských paniček. Ostatně film Vesničko má středisková, to je přeci dojemný příběh o tom, jak závozník Otík sice leze na nervy řidiči Pávkovi, který se ho na chvíli zbaví, ale za čas ho má zase zpět na hrbu. Zacyklenost Svěrákových příběhů je příslovečná.
Svěrák se celý život živí na poetickém kýči a na vesnické průměrnosti. Divákovi je vnucuje a s vehemencí zkostnatělé úči očekává, že se tomu bude smát povinně jako ve škole. Jako například v Obecné škole. Největší tragédie, která se v této komedii odehrála, byla ta, že se na obecního učitele snesla vlna morálního opovržení. A tím se máme bavit?
Svěrák se zkrátka nezbavil svého neblahého učitelského dědictví a očekává, že se divák bude těšit tím, že jej svým dějem sám staví do latě a plísní ho za běžné a normální lidské radovánky. Asi jako byste se museli po jeho filmech přiznávat, že jste rozbili to okno, a u toho se ještě hystericky smát. Komplex rigidního učitelství ze Svěrákových filmů smrdí na sto honů. Postavy jednají předvídatelně a pohybují se na scéně jako předem naprogramované figurky, které nemají vládu nad svým vlastním osudem, přímo v souladu s českým klišé o existenci malých českých lidiček.
Můžeme do toho zahrnout různé rádoby komediální inscenace jako byl příběh Hledám paní na hlídání nebo Osvětová přednáška v Suché Vrbici. Pod pláštíkem skvělých komických výkonů herců jako je Kemr se odehrává podvědomý svěrákovský brainwashing, který vás má přesvědčit o tom, že ze své životní zacyklenosti se už nikdy nevyhrabete, což má být děsná bžunda. Nebo Akumulátor 1, podstata příběhu byla morální lekce, která učí, že máte-li nějaké léčitelské schopnosti, raději na ně zapomeňte a vraťte se okamžitě do řady, nebo se vám něco zlého stane. Dá se říct, že Svěrák si v některých svých příbězích hraje na zaříkávače koní, ale výsledek je spíše uspávač hadů.
Svěrákovo epochální dílo Jára Cimrman, na kterém se podílel s ostatními členy svého souboru a byl to původně nápad Jiřího Šebánka*, který to posléze se Svěrákem kvůli jeho sebestřednosti skrývané pod předstíranými gesty pokory už nevydržel, je přesně stále znovu o tom jednom tématu. Cimrman všude byl, všechno vymyslel a vyřešil, nikdo ho ale neuznal, neocenil a nic z toho neměl. Příběhy, které šíří Svěrák zapatlané barvami sentimentality či pod škraboškou humoru vůbec laskavé ani humorné nakonec nejsou. Jsou jen o oslavě průměrnosti a povinné zábavy jako na předepsaných školních představeních. Nebo jste si toho nikdy nevšimli? Možná je to tím, že máte z té školy někde uvnitř hluboké trauma. A Svěrák toho zneužívá.
Svěrák jako bývalý učitel také využívá toho, že se české školství již od doby Marie Terezie moc nezměnilo. Typickým zvráceným rysem českých škol je snaha vymazávat netypičnost a vracet lidi zpět do průměru. V tomto ohledu dělá Svěrák svou práci až příliš dobře. Průměr se tomu směje, protože je průměr.
Obtěžování neprůměru je oblíbeným typickým českým sportem a v této disciplíně je Svěrák profesionálním sportovcem. Génius, kterému se publikum směje, Jára Cimrman, postižený, kterému se publikum směje, Otík z Vesničko má středisková, zranitelný chlapec z Obecné školy, kterému se publikum směje, naivní autoopravář a konzument věšteb Koudelka, kterému se publikum směje, mladý zapálený lékař ze střediska z Osvětové přednášky v Suché Vrbici, který je publiku k smíchu, snahy o inovace, které jsou vysmívány v příbězích o Járovi Cimrmanovi, a tak by se dalo pokračovat hodně dlouho. Diváci Svěráka jsou zkrátka taková arogantní rozjívená školní třída přesvědčená o své skupinové výjimečnosti a nadřazenosti, která společně šikanuje ty, kteří se od ní liší a pan učitel Svěrák jim to posvěcuje a kryje.
Nejde o to, jak někteří říkáte, tak si přelaďte kanál, jde o to, kdo tu zabral kulturní a filmovou scénu. Raději bych se dívala na jiné filmy či komedie, ale jiné tu jednoduše nebyly nebo byly upozaděny. Každý si vzpomene na Svěrákova veledíla, a přitom se zapomnělo na filmy či tvorbu jiných autorů, kteří holt neměli takové promo od tehdejšího establishmentu.
A proč o tom píšu? Protože se mi nelíbí falešná sentimentalita a humor bez vtipu a bez pointy. Jsou asi podobně přínosné, jako když vám někdo pošle dárek s krásným obalem, vy si ho rozbalíte, celí natěšení, a uvnitř není vůbec nic. Tak asi tak nějak vypadají Svěrákovy filmy. Jistě, málokdy něco Svěrák tvořil sám, nejčastěji to bylo ve dvojici se Smoljakem. Ten byl podle mě talentovanější, ale histriónská Svěrákova povaha ho často nemístně zastínila. Ten humorný aspekt, který se ve filmech natočených podle jejich vzájemného scénáře projevuje, bych přisoudila spíše Ladislavu Smoljakovi než Svěrákovi. Protože tam, kde je scénáristou sám Svěrák, mnoho prostoru pro smích není.
Upřímně, z osobních rozhovorů se samotným Svěrákem na mě dělá dojem, no, jak bych to řekla, jako takový školomet či suchoprd. A ne, nehraje to. Rozhodně se mi nejeví jako člověk, který má schopnost humoru. Je to holt takový divný český zvyk, že se lidé až moc inspirují od těch okolo, kteří jsou inspirativní, až si lidově řečeno berou na sebe jejich kůži, ehm… zkrátka kradou inspiraci. A na mě takto podobně Svěrák působí. Nedokázal mne přesvědčit o tom, že je kreativní individuum.
Ale to je pouze můj pohled na věc, který se vám opravdu bude těžko vysvětlovat, abyste to chápali podobně, museli byste
za A: být sami kreativní
za B: vidět lidem do duše
za C: být k sobě upřímní
Řada lidí se ale k upřímnosti k sobě samým nikdy nedopracuje, ani kdybyste jim lidově řečeno upnuli hlavu do svěráku.
Slovo o Jiřím Šebánkovi*
Ptám se, proč o jeho tvorbě neexistuje jediný televizní dokument a přitom toho vymyslel tolik i pro Svěráka, odpověď je nabíledni. Kde je k dispozici záznam ze Šebánkova představení Domácí zabijačka? Když zadáte na Youtube tento název, vyjede vám jakási debata Svěráka a Smoljaka, která je mimo téma. Čeho se Svěrák opravdu bojí? Bojí se, že by se přišlo na to, kdo opravdu některá ostatní úspěšná divadelní představení vymyslel? Vždyť většina seminářů z Domácí zabíjačky byla použita pro další úspěšné cimrmanovské hry jako byla Hospoda Na mýtince, Vyšetřování ztráty třídní knihy a Vražda v salonním coupé.
Víte vůbec, že je to právě Jiří Šebánek, který ideově stvořil Divadlo Járy Cimrmana, a že je to on, kdo vytvořil pořad Chcete mě? Pokud nevíte, ani se nedivím, protože tady se o překot snaží tlupy průměrných vymazat nadprůměrné osobnosti a dostat se na jejich místo.
Svým arogantním a povýšeným přístupem bez respektu se Zdeněk Svěrák řadí mezi tento bezhlavý dav a není lepší ilustrace jeho povahy než výrok o zakladateli divadla, které zdědil po Šebánkovi: „Jirka udělal pro divadlo dvě důležité věci: Zaprvé, že ho založil, a zadruhé, že z něj odešel.“
Je příznačné, že mezi tagy osobností není tag Jiří Šebánek, zatímco tag Smoljak a Svěrák ano. Je to, jako by nikdo nevěděl o zakladateli křesťanství Ježíši Kristu, který by byl z křesťanství vymazán, ale všichni by věděli o apoštolu Petrovi, který jej zradil, a o apoštolu Matoušovi, výběrčím daní. A považovali by je za zakladatele křesťanství. A oni by se za ně sami vydávali. Podobně je to s cimrmanologií a jejím zakladatelem Šebánkem. Sám se stal takovým zneuznaným Cimrmanem.
Zdroje:
CIMRMAN, Jára; SMOLJAK, Ladislav; SVĚRÁK, Zdeněk. Hry a semináře : úplné vydání. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2010.
Jiří Šebánek. Domácí zabijačka : hra o jednom dějství na motivy toiletního horroru Járy Cimrmana „Nebyl tady Babinský?“ Vydáno 2013. Nakladatel neidentifikován.
http://www.semanovice.cz/index.php?page=0030&dt=16868&lang=cz
