Článek
Musím se ptát, jestli to byl zázrak nebo výsledek dějinných chyb druhých?
Tatíček Masaryk byl prý velký etik a mravouk, aspoň se tak představoval a je nám opětovně prezentován. Ale neshledávám na tomto člověku nic zvlášť mravného či etického, neboť je třeba hodnotit druhé podle opravdových činů, ne jen škrobených gest a zdobných slov.
Masaryk těch slov opravdu řekl a napsal hodně, ale pokud jde o běh dějin, byl v nich pouze figurkou, kterou nakonec samotné dějiny semlely.
Tak především, veškerý hospodářský zázrak nové republiky byl postaven na tom, že se rozpadlo samotné Rakousko-Uhersko, a kupodivu centrum hospodářství a obilnice říše byly zde. Tyto fabriky si zabrali Češi zcela bez náhrady, stejně jako jim je zase posléze sebrali jiní Češi bez náhrady za komunismu. Zdá se, že jsou Češi odsouzeni k tomu, být vždy ožebračeni. Je to jejich karma za to, co sami dělají druhým.
Oportunismus české státotvornosti si můžeme dobře vysvětlit na příkladu jejího nesvatého svatého, Tomáše Garrigua Masaryka.
Bezbožný kult Masaryka
Masaryk byl dle mého člověk, který se naučil myslet. A to byl ten hlavní problém. Především od filozofa Franze Brentana si osvojil ten trik, jak předstírat myšlení. V realitě se spíše než opravdovým myšlením zabýval slovními kličkami a hlavně sledoval, odkud kam nejvíc vane vítr výhod, aby se k němu, pokud možno jako první, mohl rychle připojit. Sám neinicioval vůbec nic. Do veřejného mínění se zapsal ve chvíli, kdy vystoupil proti věrohodnosti starých rukopisů, nicméně tu už dříve zpochybnili čeští i zahraniční vědci.
Jediným jeho původním počinem z vlastního pohybu vůle bylo zastání se Židů v kauze Polná. Za tento akt si vysloužil vyhrůžky a nadávky, a tak se rozhodl k rychlému odjezdu z Prahy. Tak silně si stál za svými postoji. Jeho žena Charlotta ho však zastavila a podpořila jej. Pokud jde naopak o jeho podporu manželky, tak tu posléze zanechal osamocenou v Praze, kde podlehla těžké depresi, na cesty ji s sebou nevzal. I když o tom, že se tato nemoc může zhoršit, když ji ponechá samotnou svému osudu, dobře věděl, vydal se na svou sebeprezentační cestu sám. Poté se ani vrátit nemohl, protože mu hrozilo zatčení. Zůstal tedy ve Švýcarsku a odtud cestoval kdoví za čí peníze po celém světě. Byl dokonce jednou zastižen u předávání velké částky peněz jednomu ruskému revolucionáři. Spekuluje se, že ty peníze byly určeny na zabití Lenina, spojení mezi těmito třemi se ale nepotvrdilo.
Domnělé Masarykovy zásluhy o stát
Traduje se, že prý přesvědčil amerického prezidenta Woodrowa Wilsona o potřebě české nezávislosti, ale i to je takový vymyšlený příběh, který měl přispět k jeho svatořečení. Samotný Wilson měl na Šumavě příbuznou, která na něj v této záležitosti apelovala už dávno před nějakým Masarykem.
Masaryk a bludná iluze o etickém chování
Pokud jde o etiku Masaryka, staří lidé říkají, že nechal za hospodářské krize střílet do dělníků. Dnes jsou takové poznámky brány jako propaganda komunistů. Faktem je, že ke střílení do dělníků za krize v roce 1931 došlo dvakrát. Poprvé se Masaryk rozhořčil, alespoň symbolicky, a konzultoval věc s tehdejším ministrem Slavíkem, ale kupodivu k tomu došlo znovu, nejspíš ho smrt dělníků nějak moc nepohoršila, a až podruhé, když to byla opravdu veřejná ostuda, byl ministr odvolán.
Masaryk rozhodně nestál v cestě ničemu, co se zdálo, že je silnější než on. Samotný Mein Kampf Masaryk četl dvakrát a nejspíš získal pocit, že s jeho státečkem je ámen. Vzestup vůdce Adolfa Hitlera stál právě za zhoršením jeho zdravotního stavu. Měl sice silácké řeči, ale že by se někoho v životě opravdu zastal, pokud k tomu nevnímal podporu zvenčí nebo z toho nějaké výrazné výhody, a ocenil ho jen tak, to se říct nedá. Své o tom ví legionáři, kteří se vrátili v dalších vlnách, až poté, co se nemohli společně s Masarykem prezentovat. Už mu nebyli užiteční, tak se na ně vykašlal.
Za mě klasický oportunista, žádný dobroděj.
Jeho etika by se dala popsat jeho vlastními slovy, které jasně ukazují, jak ve skutečnosti pod pláštíkem morálky tento rádoby humanista smýšlel:
Kdyby mě někdo osobně napadl, já bych ho snad utloukl cihlou, kdybych ji měl ze zdi vyrvat.
To by sedělo do kontextu toho, že dal státní řád tehdejšímu diktátorovi Mussolinimu, zřejmě jen proto, že Mussolini psal hezky o legiích, které Masaryk považoval za svůj výtvor.
Masaryk jako držák moci
Masaryk se držel u moci za každou cenu, i když ji nebyl schopen projevovat. Byl postupně zvolen čtyřikrát a prohlásil, že by měli už dát zákon, že může umřít. Takový to byl pokorný člověk. Je o něm známo, že do poslední chvíle blokoval jiné možné prezidentské kandidáty, až nakonec musel předat vládu svému koni Benešovi. Jedním z těchto uchazečů byl krátce působící ministerský předseda Karel Kramář, který si na Hrad brousil zuby. Dokonce si i za tímto účelem postavil vilu s výhledem na Hrad.
Taky si Kramář pozici prezidenta zasloužil více než Masaryk, protože na rozdíl od něj založil spolu s několika ostatními odbojovou organizaci Maffie a dostal za Rakouska-Uherska trest smrti za velezradu. To Masaryk nikdy fyzickým příkořím ani tím duševním netrpěl. A to byl ten problém. Masarykova rozmazlenost. Masaryk dobře věděl, že Kramář má na prezidentskou funkci větší právo, a tak udělal vše pro to, aby si Kramář do konce života neškrtnul. Kramář byl jen krátce premiérem a poté zůstal pouhým poslancem a předsedou své strany.
Tak tolik k etice Masarykova chování. Byl na tomto poli opravdu pouze teoretikem. Vnitřně žádnou etikou chování netrpěl.
Masarykova „parlamentní demokracie“
Masaryk se také zasadil o to, aby samotný parlament nestál nad ním. A to se skvěl tím, že byl velkým demokratem. Vzhledem k tomu, že se naučil filozofické floskule a mravní poučky, schovával své bezostyšné chování za hladké etické formulace. Když zjistil, překvapivě na demokracii, že parlament se dohaduje mezi sebou, začal prohlašovat, že to je nedemokratické. Nebyl to náhodou typický demagog?
Ve skutečnosti by neunesl, kdyby kvůli parlamentu ztratil vliv. Proto udělal vše pro to, aby vybudoval silný Hrad jako opozici k parlamentu a protiváhu k parlamentní demokracii. Věnoval se naplno zákulisním hrátkám, kterými se všemi prostředky snažil ovlivnit hlasování parlamentu ve svůj prospěch.
A pak zde lidé nadávali na Zemana, jak se choval nad zákon. Od koho to asi převzal, kým se asi inspiroval.
Masaryk také vytvořil svůj vlastní finanční fond a z něj přerozděloval peníze svým oblíbencům. On sám byl poměrně drahý a je o něm známo, že jeho dovolené stály státní rozpočet pěkné finační pálky. Tatíček Masaryk byl holt zvyklý na luxusíček.
Pohled mocností na úlohu Masarykovu
V době Masarykových narozenin dostal tehdejší tatíček národa ve třicátých letech nějaké ty dárky od Francouzů, ale kupodivu žádné od Britů. Ti prohlásili, že byl přeci jen nepodstatný v běhu dějin, a byl to právě součin událostí mocností, který jej vynesl na jeho pozici. Něco pravdy na tom bylo.
Masaryk mi připomíná jednu filmovou postavu, kterou hrál zahradník, který se náhodně nachomýtl k dění v prezidentské kanceláři a nakonec se stal prezidentem. „Byl jsem při tom“ se to jmenovalo. Takový to byl Masaryk pán podle faktů a ne podle zbožňování v příbězích, kterými si chtějí Češi eticky ospravedlnit svůj stát založený na tom, že neeticky uzmuli zdroje ostatním.
Český stát vznikl z oportunismu
Ostatně v tomto principu pokračují Češi dodnes, vždyť to je jejich hlavní argument sebeglorifikace, že Češi neměli nikdy žádné kolonie a nikoho nezotročovali narozdíl od jiných států.
Milí čtenáři, je tomu právě naopak. Britové a Francouzi sice zotročovali jiné, ale takové míry zhůvěřilosti jako Češi nikdy nedosáhli. Ti se již do doby Přemyslovců snažili zotročit své vlastní lidi, které prodávali jako otroky do Orientu. V Praze byl největší trh s otroky v celé Evropě a byli to převážně místní lidé, se kterýmí se obchodovalo, české rodiny prodávali vlastní příbuzné, a tento jejich zlý charakterový rys pokračuje dodnes, kdy se snaží buď sami zaprodat zlu kvůli politickým výhodám, jak vidíme na české politické scéně, nebo někoho dobrého a slušného sprostě obětovat jejich špinavým politickým úmyslům.
To jsme viděli v procesech v letech padesátých, ale vidíme to i dnes, kdy jsou z veřejného prostoru mazáni lidé schopní a slušní a jejich místa zaujímají bývalí estébáci či hanebníci všeho druhu. A těm schopným se říká, vždyť vy jste nic nedokázali. Proboha, co vám kdo má co dokazovat, takovým lidem? Takové mase? Masaryk však měl jméno, které ho mase přímo předurčilo.
Masaryk, aneb ryk masy, chápete?
Proč byl Masaryk tak úspěšným Čechem, který toho v Čechách mnoho dokázal? Domnívám se, že to bylo právě proto, že ztělesňuje ty nejhorší rysy české povahy: aroganci (bez)moci, ustrašenost, zbabělost, neschopnost sebereflexe, svárlivost, slouhovitost a vnitřní faleš.
Jednu věc tatíčkovi Masarykovi musím přiznat. Nebál se se bát. V jeho spisech se to jen hemží bubáky, neustále si musel na někoho dávat pozor, často na někoho upozorňovat, hlavně na toho, kdo by jej mohl byť jen teoreticky ohrozit. Lenin měl svého Kautského z Prahy a Masaryk měl celý svět, který jej obklopoval a denně jej děsil.
Samotný Masaryk se stal na dlouhou dobu podobným nedotknutelným svatým grálem, jako byly tehdejší zfalšované rukopisy, na kterých Češi zakládali vlastní státnost.
Je tedy čas zbořit i jeho mýtus.
Jako velký demokrat by to určitě ocenil.
P.S.:
Pro ty, kteří měli Masaryka ve velké úctě a obdivu kvůli jeho schopnosti filozofovat a kvůli článku by chtěli spílat autorce do čarodějnic, ať si udělají sémioticku analýzu jeho spisů. Budou překvapeni. Autorka si ji udělala a velmi dobře se u toho pobavila.
Zdroje:
Alain Soubigou. Tomáš G. M. 2004. Paseka.
Harry Hanak. T.G. Masaryk. (1850-1937). Volume 3 Statesman and Cultural Force. 1990. St. Martin's Press New York.
Robert B. Pynsent. T.G. Masaryk 1850-1937. Thinker and Politician. 1989. University of London.
T.G.M. Česká otázka. Snahy a tužby národního obrození. 2. vydání. 1908. Pokrok.
Tomáš Garrigue Masaryk [dok. ČR 2005, Z.Mahler)
Vzestup a pád Karla Kramáře. Střípky času. ČT dokument
