Článek
Tykání bez vyzvání, oslovování křestním jménem, přístup k lidem, jako kdybyste se znali od pradávna. Školení a poučování druhých, jako by to byli nějací svěřenci, to je také naprosto běžné, ale hlavně od lidí, kteří o tom, v čem si hrají na mentory, nevědí často zhola nic.
Češi trpí jistým celkovým posunem reality, žijí ve světě, který je o pěkný kus vedle toho smyšleného, v jakém si myslí, že žijí. A pocit, že jsou všichni jedna velká rodina nebo přinejmenším jedna školní třída, v nich je pevně usazen a pokouší se ho aplikovat, kde mohou.
Češi si nejsou vzájemně zdaleka tak blízcí, jak předstírají. Tento český rys mne obtěžuje celý život. Lidé se na vás lepí, jako kdybyste se znali odpradávna, a pak i lidé, kteří jsou doopravdy z užšího okolí nebo z té jedné třídy, se mylně díky tomuto celkovému posunu skutečnosti domnívají, že jsou ještě daleko blíže, než jsou.
Důsledkem je to, že se tu pak lidé zcela falešně domnívají, že vám mohou mluvit, nahlížet a šťourat do života daleko více, než je vpravdě vhodné a než odpovídá realitě. Pomáhat vám ale v souladu s touto virtuální blízkostí nechtějí, to zase v žádném případě ne, na to si dávají dobrý pozor. Je to ale tak všeobecný zvyk, že si toho mnoho lidí vůbec není vědomo. Je to tak všudypřítomně prolezlé místním prostředím, že většina lidí úplně ztratila pojetí o tom, jak moc velký posun reality v tomto bodě v Česku je, jak moc si lidé připadají být bližší druhým, než ve skutečnosti jsou.
Domnívám se, že jedním z důvodů, který vypěstoval takové společenské klima, je historie pitek a alkoholových zábav. Češi v jádru nejsou příliš sociální lidé, jsou spíše stydliví a sociální komunikace jim zrovna dvakrát nejde. Žili zde po staletí v malých vesnicích nebo v lesích, případně ve městech, kde mnoho hezkých vztahů a čistého prostředí nebylo. Sociální komunikaci si proto vytvářeli za pomocí alkoholu, kdy nějaký pocit blízkosti a porozumění nastával až po mnoha jednotkách vypitého destilovaného moku. Pak si najednou všichni rozuměli, ale bylo to porozumění falešné, postavené na zdánlivém přátelství. Ale jaké přátelství si vyrobíte společným slavením a lokáním destilátů? Podobně vypité a omámené, jako jeho původ vzniku.
Blízkost, kterou k sobě Češi cítí, je naprosto neoprávěná. Osobně mi velmi vadí lidé, kteří mají pocit, že jsme si blízcí nebo máme mnoho společného a jsme tu takříkajíc na jedné lodi, a dávají to ostentativně najevo. Zjevně neumí udržovat odstup, netrpí žádnými hranicemi ani respektováním osobnosti druhého. To je velmi častý jev v Česku, že Češi mají pocit, že na vás tak nějak mají nárok, a když se jim líbíte, můžou si vás rovnou strčit do kapsy, zdrbat nebo zbaštit. Vychází to z mimózního pocitu familiérnosti a blízkosti.
Je známo, že právě v rodinách nebo blízkých společenstvech, jako je třeba školní třída, si na sebe lidé dovolí víc, než by si troufli na lidi neznámé a vnitřně vzdálené. A to je právě ten problém. Češi si na své spoluobčany mají ve zvyku dovolovat tak, jako kdyby to skoro byli jejich partneři či rodinní příslušníci. Někdo tu vytvořil klima falešné vzájemnosti a porozumění, které neexistuje, jen ho zneužívají ti, kteří obecně mají tendenci blízké vztahy zneužívat, nemají etiku ani schopnosti komunikace, a pokud zde uvidí někoho, kdo tyto vlastnosti naopak má, rovnou se na něho vrhají. Celé okolí, které to sleduje, u toho obvykle trpí zvráceným pocitem, že to je normální, že si tu jsou přece všichni tak blízcí, že si mohou mezi sebou tuto blízkost dávat najevo i negativně a troufat si na sebe jak se jim zachce a že to je dokonce krásné. To je ale obrovský omyl.
Žádná taková blízkost zde nemá co dělat a Češi se budou muset chtě nechtě naučit mít k sobě větší odstup a respekt vůči vzájemným hranicím. Jinak to totiž nepůjde. A ti, kteří si neumí budovat vztahy a byli zvyklí na to, že jim je automaticky vytvořily nějaké společné pitky nebo pobyty v partách, kde se tak nějak samo vždy něco semlelo, budou mít brzy taky smůlu. Dnes už si jede každý na svoje triko a nikdo nechce, aby se mu někdo cpal do života jako nějaký rozjásaný šašek nebo rozverný šťoura, a kdo se nedokáže domluvit a nezvládne komunikovat, má prostě smolíka, stane se krajně neoblíbeným. A ani AI takovým lidem nepomůže, protože i s tou je potřeba umět komunikovat.
Je to jednoduché, prostě ti, kteří jsou vlezlí a familiérní a dotěrní a donedávna jim to skvěle fungovalo a získávali si tím od druhých, co potřebovali a ještě mnohem víc, se najednou stanou otravnými a přebytečnými obtěžovači, ke kterým se každý rád otočí zády a bude se od nich pokud možno držet co nejdál.
Nejsme tu totiž žádná jedna školní třída natož rodinka, tak se podle toho taky budou muset všichni chovat.
A kdo to nezvládne, má prostě po ptákách.
