Článek
Jasně, scenáristicky málokdy Svěrák stál sám, vždy za někým v zákrytu, aby na něho příliš nefoukalo, ale jeho podpis je tam jasný. Tak vezměme si třeba film Jáchyme, hoď ho do stroje. Film se uzavírá tím, že Koudelkův svatební dar skončí v rybníce. Ne však jeho úsměv jako ze škatulky a rodina jako vystřižená ze Stepfordských paniček. Ostatně film Vesničko má středisková, to je přeci dojemný příběh o tom, jak závozník Otík sice leze na nervy řidiči Pávkovi, který se ho na chvíli zbaví, ale za čas ho má zase zpět na hrbu. Zacyklenost Svěrákových příběhů je příslovečná.
Svěrák se celý život živí na poetickém kýči a na vesnické průměrnosti. Divákovi je vnucuje a s vehemencí zkostnatělé úči očekává, že se tomu bude smát povinně jako ve škole. Jako například v Obecné škole. Největší tragédie, která se v této komedii odehrála, byla ta, že se na obecního učitele snesla vlna morálního opovržení. A tím se máme bavit?
Svěrák se zkrátka nezbavil svého neblahého učitelského dědictví a očekává, že se divák bude těšit tím, že jej svým dějem sám staví do latě a plísní ho za běžné a normální lidské radovánky. Asi jako byste se museli po jeho filmech přiznávat, že jste rozbili to okno, a u toho se ještě hystericky smát. Komplex rigidního učitelství ze Svěrákových filmů smrdí na sto honů. Postavy jednají předvídatelně a pohybují se na scéně jako předem naprogramované figurky, které nemají vládu nad svým vlastním osudem, přímo v souladu s českým klišé o existenci malých českých lidiček.
Můžeme do toho zahrnout různé rádoby komediální insenace jako byl příběh Hledám paní na hlídání nebo Osvětová přednáška v Suché Vrbici. Pod pláštíkem skvělých komických výkonů herců jako je Kemr se odehrává podvědomý svěrákovský brainwashing, který vás má přesvědčit o tom, že ze své životní zacyklenosti se už nikdy nevyhrabete, což má být děsná bžunda. Nebo Akumulátor 1, podstata příběhu byla morální lekce, která učí, že máte-li nějaké léčitelské schopnosti, raději na ně zapomeňte a vraťte se okamžitě do řady, nebo se vám něco zlého stane. Dá se říct, že Svěrák si v některých svých příbězích hraje na zaříkávače koní, ale výsledek je spíše uspávač hadů.
Svěrákovo epochální dílo Jára Cimrman, na kterém se podílel s ostatními členy svého souboru a byl to původně nápad Jiřího Šebánka, který to posléze se Svěrákem kvůli jeho sebestřednosti skrývané pod předstíranými gesty pokory už nevydržel, je přesně stále znovu o tom jednom tématu. Cimrman všude byl, všechno vymyslel a vyřešil, nikdo ho ale neuznal, neocenil a nic z toho neměl. Příběhy, které šíří Svěrák zapatlané barvami sentimentality či pod škraboškou humoru vůbec laskavé ani humorné nakonec nejsou. Jsou jen o oslavě průměrnosti a povinné zábavy jako na předepsaných školních představeních. Nebo jste si toho nikdy nevšimli? Možná je to tím, že máte z té školy někde uvnitř hluboké trauma. A Svěrák toho zneužívá.
Nejde o to, jak někteří říkáte, tak si přelaďte kanál, jde o to, kdo tu zabral kulturní a filmovou scénu. Raději bych se dívala na jiné filmy či komedie, ale jiné tu jednoduše nebyly nebo byly upozaděny. Každý si vzpomene na Svěrákova veledíla, a přitom se zapomnělo na filmy či tvorbu jiných autorů, kteří holt neměli takové promo od tehdejšího establishmentu.
A proč o tom píšu? Protože se mi nelíbí falešná sentimentalita a humor bez vtipu a bez pointy. Jsou asi podobně přínosné, jako když vám někdo pošle dárek s krásným obalem, vy si ho rozbalíte, celí natěšení, a uvnitř není vůbec nic. Tak asi tak nějak vypadají Svěrákovy filmy. Jistě, málokdy něco Svěrák tvořil sám, nejčastěji to bylo ve dvojici se Smoljakem. Ten byl podle mě talentovanější, ale histriónská Svěrákova povaha ho často nemístně zastínila. Ten humorný aspekt, který se ve filmech natočených podle jejich vzájemného scénáře projevuje, bych přisoudila spíše Ladislavu Smoljakovi než Svěrákovi. Protože tam, kde je scénáristou sám Svěrák, mnoho prostoru pro smích není.
Upřímně, z osobních rozhovorů se samotným Svěrákem na mě dělá dojem, no, jak bych to řekla, jako takový školomet či suchoprd. A ne, nehraje to. Rozhodně se mi nejeví jako člověk, který má schopnost humoru. Je to holt takový divný český zvyk, že se lidé až moc inspirují od těch okolo, kteří jsou inspirativní, až si lidově řečeno berou na sebe jejich kůži, ehm… zkrátka kradou inspiraci. A na mě takto podobně Svěrák působí. Nedokázal mne přesvědčit o tom, že je kreativní individuum.
Ale to je pouze můj pohled na věc, který se vám opravdu bude těžko vysvětlovat, abyste to chápali podobně, museli byste
za A: být sami kreativní
za B: vidět lidem do duše
za C: být k sobě upřímní
Řada lidí se ale k upřímnosti k sobě samým nikdy nedopracuje, ani kdybyste jim lidově řečeno upnuli hlavu do svěráku.
