Článek
Čeští legionáři byli dezertéři z regulérní armády
Nebyli to vojáci, ale zběhové z regulérní rakousko-uherské armády. Jsou armády, které své dezertéry staví před vojenský soud a trestem za dezerci je smrt. Čeští legionáři byli podle toho, jak je vidím já, oportunisté, kteří chtěli vytěžit jak fakt, že se octli na frontě a mimo dosah vedení své domoviny, tak samotné hmotné statky v Rusku. Už to, že se dostali k ruskému carskému pokladu, mluví za vše, a co s ním dělali, o tom se zarytě mlčí. Nejspíš se stal základem nové české státnosti někde v trezoru českých bank a možná tam leží dodnes. A možná taky posloužil tatíčkovi Masarykovi jako tučný základ pro jeho osobní promo, předražené zábavy a dovolené. To, jak vehementně to čeští historici za každého režimu popírají, je mi krajně podezřelé.
Češi nikdy sami za sebe nebojovali
Vždycky mi byli ti chlapíci legionáři tak nějak podezřelí. Už to, že Češi žádní velcí a hrdinní vojáci nikdy nebyli. Vemte si to jednoduše takto. Češi nikdy za sebe ve své historii neválčili. Kromě toho, co můžeme říci o husitech, kteří původně válčili za Jana Žižku a i jeho zanechali vyčerpaného kdesi na hradecku úplně slepého a pak se rozprchli.
Původně byli Češi vojáky za Rakousko-Uhersko, pak byli součástí protektorátu Čechy a Morava, tedy vlastně součástí poražených v 2. světové válce, a poté součástí předvoje velkého Sovětského svazu. A nyní? Zahraniční mise, které čeští vojáci podnikají, jsou přeci nikoliv bojem za Česko, jak se snažil falešně interpretovat Zeman, ale za kdoví koho a za kdoví co, u mise v Afghánistánu Češi spíše kopali za USA než sami za sebe.
Správná interpretace historie nemá prostor pro falešnou sentimentalitu
Jistě, možná váš dědeček byl v legiích a tak jste na to hrdí. Taky byl můj pradědeček ve Vladivostoku a nehroutím se z toho. Mám raději pravdu než falešnou sentimentalitu. A legionáři nebyli žádní svatoušci a hrdinové už vůbec ne, to ví všichni a není k tomu třeba snášet na hromadu fakta z historických knih. Vzhledem k celkovému programovému duchu poraženectví, který v Česku vždy panoval a nijak se nezměnil, nemám pocit, že byli legionáři nějací vítězové.
A že měli zásluhu o český stát? Prosím vás, kdo vám to řekl. Ano, dělali promo tatíčkovi Masarykovi, ale že by se je někdo bál, to ani náhodou. Spíše se v Rusku chovali jako loupežníci na výletě. Do přímého boje se samozřejmě dostali, ale pokud mohli, tak se mu co nejvíc raději vyhýbali. Prezentovat je jako hrdiny nemá žádnou oporu v tom, co se skutečně stalo, až na svatý kult, který se snaží vytvořit různí čeští historici.
Legionářská selanka
Jak říká jeden z nich, hlavním tématem českých legionářů v Rusku nebyl boj, ale kupodivu jídlo. O formujících se legionářích u Kyjeva a jejich starostech říká legionář Pleský toto:
Kavárna… je v jakémsi sklípku. Úzké skleněné dveře, jedno menší okno, asi šest schodů a jsme v malé místnosti, která by se nejlépe hodila za obchod se smíšeným zbožím. Ale to nám nevadí; v kavárně je čisto, příjemné teplo, mají tu vzornou obsluhu, výbornou kávu a tak jsme spokojeni.
No tehdejší legionáři si stěžovali na nekvalitní erár, a tak se to v jejich pamětech hemží příběhy o tom, jaké restaurace navštívili a kde co snědli. Z deníků a jejich výpovědí vyplývá, že se na frontě chovali jako nějací vojenští turisté a ne jako hrdinní vojáci. Až na pár výjimek, a ti se zpravidla domů nevrátili nebo se vrátili se značnou frustrací, protože nebyli oceněni.
Tvorba legionářských konspiračních teorií
Legionáři také trpěli různými bájnými představami o světě. Ostatně nějaký důvod pro dezerci z regulérní armády si vymyslet museli. Přišli tedy s vydatnou pomocí takových „mastermindů“ jako byl Masaryk na to, že chrání slovanské národy a že jsou tedy bratři Rusů. Na to, jak moc se s nimi bratřili, v podstatě jenom jeli ze Sibiře co nejdříve mohli štandopéde domů. A své bratry Rusy zanechali v bratrovražedných bojích, to není zrovna pozitivní rodinný přístup.
Celkově nemám dobrý pocit z lidí, kteří mění strany podle toho, jak fouká vítr, a takoví podle mě byli i legionáři. Ostatně jediná vojenská posádka, která se vzbouřila proti nacistické armádě při přebrání kasáren za druhé světové války byla ve Frýdku-Místku, nikdo z nich za to nebyl popraven. I Němci chápali, co znamená vojenská čest. Nic takového jako legionářská čest nebylo, jen hašteřící se a po zdrojích toužící Čecháčci, prostě obvyklý příběh české trapné honby za úspěchem.
Bylo by skvělé, kdyby se Češi už konečně za sebe naučili stydět, notabene, když už tedy mají ten svůj vlastní upocený státeček.
Zdroje:
Radola GAJDA, Moje paměti. Československá anabase. Zpět na Urál proti bolševikům. Admirál Kolčak, Praha 1920.
František Václav KREJČÍ, U sibiřské armády, Praha 1920.
Pavel FINK, Voják sedmé velmoci. Vzpomínky novináře, Brno nedatováno.
Jaroslav ČERVINKA, Trp, kozáče, budeš atamanem, Praha 1929.
Josef SLANIČKA, Ze slavných dob České Družiny. Vzpomínky starodružiníka Praha 1929.
František VONDRÁČEK, Husité dvacátého věku. Deník ruského legionáře, Praha 1922.
M.Pleský. Velezrádci. Vzpomínky ze světové války 1916 - 1920, Na rozvědkách, U zborova, Na řece Volze, Na Sibiři, II. - V. díl., L. Mazáč, Praha, 1938
