Článek
Folková hudba českého střihu je tak trochu světový unikát. Když se podíváte na jiné země, nic takového tam nemají. Možná americké country je tomu nejblíž, proto se také česká folk scéna často označuje jako folk a country.
Folk je v podstatě zpívaná poezie. Nejde tam ani tak o hudbu, i když ta je často vyšperkovaná a snaha o akustickou vyladěnost je u ní znát, ale i ne zrovna skvělí zpěváci a zpěvačky osamocení s kytarou do folku také patří. Ve folku nejde o hudbu jako takovou, ale o ten pocit, který vám přivodí hlavně texty a hudba je už jen dokreslí.
Jaký to je pocit? To je právě to, co na folku úplně nesnáším. Je to taková ta naslazená rozplizlost, kdy se zpravidla skuhrá nad rozpadlými vztahy, zašlými časy, smutnými osudy a nostalgickými pohledy. Cokoli, co k tomuto pocitu přispěje se vítá, zpravidla jsou témata tradiční, vztahy, příroda, výlety, nějaká holka nebo nějakej kluk, nejlépe na louce nebo v potemnělé místnosti.
Pak se také při folku v ústech přežvykují velkolepá sentimentální slova jako dálka, láska, naděje, víra, dávno, blízko, brzy, neuvidíme, už nikdy, a to vše zahalené do roušky špatné srozumitelnosti básnického podání, aby to bylo takové rozostřené, a do toho pak ještě nakonec veliká lítost nad něčím, co vlastně není.
Oblíbené jsou různé popravy na divokém západě, vlaky, smutky, zklamání, ztracený přítel, opilství, mrtvá milenka a nenaplněná láska. No zkrátka všechno, co normálního člověka nenakopne, ale spíš mu z toho naskáčou osypky. Nechci hodnotit, koho naopak takovéto texty osvěžují a proč, ale na mne tento způsob básnění působí poněkud patologicky.
Hodně deprese a splínu, to je takový ústřední motiv, skoro jako kdyby se český folk rovnal hlavnímu vývozci těchto komodit, za jejichž nákup ještě obecenstvo rádo platí, asi zjevně buď společně odhazují ten splín jinam, nebo se v něm rádi koupou jako ve vířivce. Obojí mi připadá být dost přitažené za vlasy a proto mám k folku výraznou nedůvěru a emoce, které vytváří, považuji za krajně podezřelé až toxické.
U diváctva podporuje především falešné pocity jakéhosi mysteriózního něžného souznění, které se perfektně hodí ke guláši a opečenému buřtu na venkovské osadě, v přírodě i nakonec v paneláku. Všude tam se dá snít o zašlých časech a krásné na tom podle mne pro interprety i posluchače je to, že když se dělá toto, nemusí se dělat nic jiného.
Uvolňovat se tímto způsobem je podle mého soudu škodlivé a vždycky to na někoho citlivějšího buď z takové skupiny nebo z blízkého okolí těch, kteří to provozují, padne. Taková atmosféra se šíří jako bakterie ve vodě a drží jako svrab, takže pak mnozí mohou říkat, jak se jim to líbí a jak je to super, ale negativní dopady generování takových neurotoxických sentimentů už nikdo nepřizná.
Rozplývat se nad texty toho, jak někdo umřel, někdo někoho zabil nebo jak se někomu něco rozpadlo a nebo to nevyšlo, i když na pozadí krásného léta či květinové dálavy, to chce podle mě pořádnou dávku dutosti v dutině lebeční.
A ano, jsou i pěkné texty, ale na těch folk nestojí. Nejoblíbenější písně tohoto žánru ve valné většině případů mají právě takovou strukturu obsahu, jakou jsem uvedla. Osobně nechápu, proč jsme jako mládež museli v devadesátkách i ve škole poslouchat o krutém severním větru, temné Niagáře, odsouzenci na bedně od whisky, o stáncích na levnou krásu a mnoha dalších chorobných slátaninách. Co ale nechápu ještě víc je to, že se to dodnes někomu líbí a hlavně, proč to ještě státní hygienická správa nezakázala v zájmu duševního zdraví obyvatelstva.
Byl by to pěkný precedens a signál mládeži, že nechat se psychicky týrat hudbou se superhloupými texty není povinné.
