Článek
Když jdete do přírody, nemůžete si nevšimnout, jak je tvůrčí a kouzelná. Krása či bizarnost květů i zvířat, souladná i neharmonická směs tvarů a barev a chybějící lidská myšlenka je to, díky čemu přírodu obdivujeme a díky čemu si v ní (někdy) odpočineme. A také díky čemu nás pěkně štve, když vleze někam, kam nemá, jako plevel, vytvoří něco ohavného a obtěžujícího, jako škůdci nebo ptáci trefující své hromádky na kapotu auta, nebo nás nechá otočit oči v sloup a pomyslet si „svatá prostoto“, když už zase sousedovic koza strčí hlavu mezi plotové laťky a nemůže ven.
A tak tvořil Milan Knížák, jako příroda. Je to živel a ošklivák. Ale to je právě to kouzlo přírody, že jsou často její výtvory ohavné. Třeba zahnívající listí nebo tlející bahno či voda plná bakterií. Tak tohle je ten případ. Nebo je prostě příroda naprosto destruktivní. Taková povodeň nebo krupobití se neptá, zda-li na váš dům či auto může padnout. Zkrátka tak činí. Destruuje. Podobně Knížák destruoval, co se dalo, třeba hudbu. Až když si kopnul do ikony Václava Havla a jeho manželky Dášenky, byl oheň na střeše. To už bylo za hranou uměleckého vkusu, jenže jaký umělecký vkus je tu vlastně míněn?
Milan Knížák se prezentuje jako mimozemšťan, ale myslím si, že je až moc nohama na zemi. Ve své knize pamětí také uvádí, že prodával svá díla do zahraničí již za totáče, jestli si to dobře pamatuji, tak za slušné peníze. Pokud bych jej měla dostat z jiné galaxie na zem, tak bych spíše řekla, houby mimozemšťan, ale hraboš. Jak sám říká, v letech 1971-1987 v samotném Československu nevydělal vůbec nic a ejhle, náhle, světe, div se, se dostal ke krásnému starému domku za pouhých 1 500 Kčs, no neberte to, taková nádherná cena a náhoda!? Asi ho koupil od nějaké mimozemské civilizace. Nevíte, kde mají realitku?
Je to ale člověk odvážný a vědom si rizik svého uměleckého výrazu si na svou vlastní ochranu pořídil pistoli. V době svého působení jako šéf Národní galerie se asi hodně bál. Ono totiž umělci jsou docela nebezpeční a může jim snadno přeskočit, a pak nevíte, jestli se z té něžné milé krasavice nemůže máchnutím štětce stát vraždící monstrum.
Kladu si otázku, co vlastně Milan Knížák za dobu svého působení na výtvarné akademii AVU (1989–2015 vedoucí ateliéru, 1990-1997 rektor) a v Národní galerii (1999-2011) způsobil. Dnešní webové stránky AVU hlásají, že umění má být druhým lidem srozumitelné. Asi proto jsou umělci podporovaní současným režimem tak bez obsahu a vyčpělí. Očividně samotná česká mekka umělců či její líheň nerozumí tomu, jak by mělo vypadat umění.
Není divu, protože samotnou AVU ve skutečnosti založil Tyrolák, a to jsme tu vždy měli vlastní opravdové umělce, kteří ale dřeli bídu s nouzí. V pozdějších letech František Kupka raději odešel do Paříže, Zdeněk Burian se jako mladý lopotil od rána do večera, kdy musel produkovat své technicky dokonalé kresby za kousek žvance, Jan Zrzavý se sice stal uměleckou legendou, ale až poté, co na vlastní náklady vyjížděl do Bretaně, aby vůbec mohl v klidu malovat a tam často trpěl hladem. Že by jej v rozjezdu podpořili nějací čeští mecenáši a dali mu sami od sebe důstojné místo na umělecké scéně, o tom jsem neslyšela zhola nic. A když se stal respektovaným umělcem, tak mu město Vodňany raději zrušilo nájem ateliéru. Tomu se v Česku říká podpora umělců. A mohla bych pokračovat donekonečna.
Podstatnější otázka je, jestli se na kulturní a umělecké scéně změnilo něco za mimozemšťana Knížáka k lepšímu? Řádil tu zde ostatně jako umělecký funkcionář přes 25 let. No, výsledek Knížákova působení se dá přirovnat asi k tomu, když necháte plevel na zahrádce na přírodě nebo kultivaci krajiny na zemětřesení či managment lesního hospodářství přírodnímu požáru.
Pokud jde o hodnocení jeho umění, tak jako tvůrce vlastní umělecké produkce bych k tomu řekla asi toto. Je to prostě příroda. Jak víme, ne každý přírodní výtvor je krásný, některý je docela odpudivý. Knížák osciluje právě na hraně ošklivosti, nudy a poetické krásy. Míchá dohromady krásu a ošklivost a výsledkem je paskvil. Celý život propagoval podle svých slov nekonvenčnost a užití širokého spektra uměleckých prostředků, ale nejsem si vědoma toho, že by se to na veřejné umělecké scéně v Česku nějak projevilo. Asi si své mantry o umění mumlal někde v soukromí své haciendy sám do rukávu.
Přírodu mám raději výraznější, divočejší a odvážnější. Dílo Milana Knížáka, to jest takový zanedbaný skleník nebo spíše pařeniště plné žížal a červů. I z něho však může vzejít alespoň nějaká chutná zelenina. Třeba salát.
Tak dobrou chuť.
Zdroje:
Jan Zrzavý. Dagmar Maxová. Jan Zrzavý vzpomíná. 1971. Svoboda.
Milan Knížák. 25 let v pichlavém sametu. 2015. VR Ateliér.
https://avu.cz/stranka/historie
