Článek
Je to přesně tak. My mladí se učíme od svých rodičů, prarodičů nebo starších příbuzných. Každý dělá chyby, někdy se naučíme dělat i ty chyby. Ale to je život.
Mě od mala provázely babičky a jsem za to osudu vděčná, protože mě naučily spoustu prospěšných věcí. Jak stárnu a pozoruji život, čím dál víc si vážím jejich moudrosti. Možná to nebyla moudrost, byla to asi jiná zkušenost, jak proplouvat životem a nedělat si vrásky zbytečně.
Obě babičky byly pracovité, šikovné, uměly vycházet s lidmi a sledovaly dobu, co nového přinášela, uměly se přizpůsobovat. Asi to bylo tím, že obě prožily dvě války a po nich se musely také hodně ohánět. Obě měly nemocné muže a vlastně obě zůstaly brzy samy a musely se s tím vyrovnat. Někdy píšu o tom, co jsem s nimi prožila a dnes bych ráda zmínila, co jsem s nimi neprožila.
Například nudu. Nudit se nás doma babičky neučily, pořád zaháněly nudu prací, vyšíváním, pletením, pěstováním květin, zdobením bytu, žehlením (to opravdu nemiluji), vařením, zpěvem i povídáním. Hráli jsme hodně stolní hry, vymýšleli všelijaké lumpárny a hodně jsme se při tom smáli. Tyhle chvíle jsou pořád pohlazení i ve vzpomínkách, protože tolik citu člověk snad už nikdy neprožije. Byla v tom laskavost, pochopení, láska, tolerance, všechno takové čisté, bezelstné, bez postranních úmyslů, tak, jak to umí jenom děti a babičky.
A kromě toho všeho jsem babičkám vděčná za to, že nás nenaučily skuhrat, vzdychat nad „rozlitým mlékem“, podceňovat se, i když jsem nikdy nebyla žádná modelka. Vychovaly nás ke zdravému přístupu k sobě samým, cítila jsem se s nimi jako princezna a taky se s námi doma tak zacházelo, i když jsme byly blíže spíše Popelce.
V dnešním světě, tedy přesněji, v dnešní době už možná babičky nepředávají takovou tu pohodu, protože i moje vrstevnice v tom babičkovském věku řeší spíš manikúru, pedikúru, kosmetiku, výživové poradenství, fitka, životní styl, místo do cukrárny si chodí zaběhat, a ještě řeší kariéru.
Ano, i dnešní babičky se musí přizpůsobit době a podle toho ukazovat vnučkám, jak se sebou pracovat, ale někdy si říkám, jestli je vůbec prospěšné ukazovat mladým tolik stresu z toho, že nám léta utíkají a blíží se stárnutí. Je to přece přirozené a dostihne nás, ať chceme, nebo ne. Proto je mi pořád bližší představa, jak moje babička pustila gramofon na plné pecky a v pokoji si klidně zatančila než obrázek babičky s dokonalým účesem, perfektní manikúrou a umělými řasami, co se bojí obejmout, aby si nesetřela make up.
Nám by se občas hodil ten volný styl, bez napětí a křečí, prostě to umění žít jen tak, jen pro ten dnešní den a nedělat si hlavu z toho, co tomu řeknou ostatní.
