Článek
Jednou jsme si s mamkou prožily krásnou neděli, na kterou ráda vzpomínám. Už se na to dlouho těšila, protože jsme si naplánovaly nákup. Bohužel jako ležák dosti přibrala, tak se dřívější víkendové návštěvy smrskly na kratší dobu. Prostě už to nedávám. Vyzvedli jsme ji před obědem z domova pro seniory a odvezli domů. Už při prvním zvednutí z postele a přesunu na vozík mi ruplo v zádech a roztřeštěla se hlava. No, tak to zas bude den, ale snad to zvládnu.
Oběd byl napůl předvařený, maso naložené, měkké a rychle hotové, takže tohle byla pohoda. Máma snědla plný talíř, pak si poručila kafíčko a koukala v televizi na debatu. Stihla jsem zatím poklidit v kuchyni a ještě něco uklohnit. A pak přišlo nejhorší: „Mami, dopij, musíme se přebalit a převléci.“
Tohle byla docela makačka. Dovézt vozík k posteli, zabrzdit, přemístit mámu na podložku, sundat kalhoty, pak odlepit papírové kalhotky, utřít zadek a přilehlé okolí, navléci nové, zapnout a znovu oblékat. Je to spousta pohybů, musí být přesně koordinovány, aby došlo ke shodě, protože když člověk dělá zbytečné pohyby, tak se pěkně nadře. Proto začínám vydávat pokyny hlasitěji, ale pro maminku nejsem dostatečná autorita a tak protestuje: „Řvi si v práci, ne na mě!“
„Mami, polož tu nohu, musíš si na ni přece stoupnout!“ Zdravou pravou nohu zásadně zvedala nahoru, nevím proč, zásadně s ní dělala právě to, co neměla. Asi naučený reflex, jakmile ji položím, automaticky nohu skrčí a dělá pohyb proti mému pohybu. Těžiště je jinde a já se pak nadřu dvojnásob.
„Mami, kolikrát mám říkat, abys tu nohu položila, já už tě vážně neunesu, podívej, jak jsi přibrala, musíš trochu spolupracovat.“
Po skončení pobytu na LDN mámě chrastily snad všechny kosti. Ale to už dávno neplatilo. Po třech letech se nám vypapala, břicho jako sud, stehna jako klisna, všechny svaly ochablé – ležák.
„Tak na tři – raz, dva, tři …“ počítám. Než ji zvednu a přenesu na postel, máma uhýbá, jako bych ji chtěla zpohlavkovat, začínám mít špatné svědomí. Vím, že někdy asi ječím, ale když mluvím tiše, říká, že si mumlám pro sebe. Má dny, kdy se mi zdálo, že neslyší, jindy slyšela všechno, co by neměla.
„Mamko, musíš zhubnout,“ šílím, protože ten den na nákupu znamenal nacpat ji pětkrát do vozu, z vozu, do vozu, z vozu, do vozu, z vozu. To mě zas čeká pěkně napjatý večer, až manželovi popraskají záda jako mně, zase bude prskat jako papiňák, říkám si. Máma pohotově smečuje: „Já jsem tlustá, já to vím, ale NIKDY nebudu tak tlustá, jako ty!“
