Článek
Muži o nás, ženách, říkají někdy dost nepěkné věci a zpravidla všichni tvrdí, že je nebaví nakupování. Přitom je to činnost potřebná a neškodná, na rozdíl od některých jejich zbytečných a nepotřebných. Například klábosení u piva počká, zásobit rodinu je přece přednější. A když už se na takový rodinný nákup vyrazí, proč to nepojmout jako příjemnou společnou činnost?
Nevím, jak to zažíváte vy, ale já obvykle přemlouvám svůj protějšek dost dlouho. Když se mi to jednou za čas povede a milostivě svolí, zaparkuje co nejblíž před supermarketem, pak jen chodí několik kroků za mnou a čas od času přihodí něco do koše. Všechno se mu zdá drahé a když vidí frontu u pokladny, chce svých pár kousků vrátit zpátky do regálu. Párkrát se mi stalo, že opravdu zpanikařil a utekl, za vyděšených pohledů paní pokladní. Ale nakonec se vždycky vrátil, zato vypadal jak výbušnina před explozí.
Naštěstí jsem poznala pár výjimek, které mě pak přesvědčily, že ideální chlap, aspoň z tohoto pohledu, existuje a že se dokonce nachází poblíž, kdykoli jsem to potřebovala. Poznala jsem jich dokonce víc a dodnes se kamarádíme. Takové terno opravdu nemá každý, a tak si jejich přátelství považuji.
Nákupy totiž byly naší profesní povinností a my si je doslova vychutnávali. Abychom, v roli kontroly, zjistili potřebné, vžívali jsme se do všelijakých rolí. Naše zkoumání se odehrávalo za nenucené konverzace, kdy jsme hned za dveřmi obchodu odhadli situaci a zvolna se přehráli. Jednou jsme byli pár a začali jsme při nákupu koketovat, jednou jsme se u pultu hádali a příště jsme sehráli etudu matky se synem, či jiné role. Brouzdání po krámech mezi regály, ohledávání zboží a vyzvídání informací nás doslova bavilo, uprostřed nákupů jsme zapomněli na všední starosti a možná jsme díky té zapálenosti vypadali podivně, protože normální chlap přece nákupy doslova nesnáší!
Zatímco z mých bývalých kolegů se stali ideální muži, mě tahle profese spíš nakupovat odnaučila, a tak jsem, možná, z pohledu muže, ideální žena.
A jak se stát ideální partnerkou?
Nevím, jak se na tohle budou tvářit feministky. Nikdy mě nenapadlo zajímat se o jejich názory, mně připadají prudérní. Podle mého názoru je totiž přehnaná emancipace škodlivá. Klidně svěřím všechny mužské činnosti mužům a když se přou o kompetence, nejsem ani proti tomu svěřit jim některé ženské práce. Vůbec by mi nevadilo mít například sekretáře, tlumočníka, sluhu, uklízeče a zdravotního bratříčka. S muži je mi příjemně a když přitom pracují, spojuje se příjemné s užitečným. Nestojím o to, aby mi přidávali svoje kompetence, třeba hrabání sněhu a pak se šli flákat někam na hokej, nemusím luxovat, luxování je, podle mě, činnost navýsost mužská. Ale dobře, jestli feministky milují lux namísto mužů, nechám jim jejich úchylky i názory.
Mě osobně potěšily studie, které se zabývaly otázkou, jak má vypadat ideální žena. Konečně jsem se stala šťastnou, protože se potvrdilo to, co dávno vím. Například natáčky jsou zbytečnost. Natáčení, barvení a ostatní procedury jenom zabírají čas a muži si jich stejně nevšimnou. Cpaní se hlávkovým salátem namísto šťavnatého steaku je úplně out, protože kyselina listová je sice taky potřeba, ale oproti proteinům kombinovaných s vitamíny (podle toho, jaké maso máte a na jakém oleji ho připravíte) je opravdu málo výživná. Stejně neplatí, že po kyselině listové budete tenká jako lísteček. Vsadím se, že ho zajíte naprosto nevhodnou skladbou tuku a cukru v podobě zákusku, zatímco masem zaženete hlad, a ještě vám zbyde spousta energie na erotické myšlenky. Když si člověk všechno rozmyslí a nekupuje zbytečnosti, dosáhne navrch bonusu. Jedná se totiž o to, že když žena nekupuje zbytečné, považují ji za šetrnou a úspora se projeví. Tohle muži taky ocení. A ještě mě v této souvislosti napadá, že žena, která si odřekne nakupování, nebude jenom ideální partnerkou, bude snovou ženou!
Přestože být ideálním protějškem není tak těžké, řada mých známých si stěžuje na to, že ho nemůžou najít. Ale mně se zdá, že trendem je čím dál víc býti single. V naší generaci bylo samozřejmé vstupovat do svazku manželského, dnes to tak úplně samozřejmé není. Nějak jsme otázku ideálů tolik neřešili. Nejsou to nakonec jenom výmluvy?
