Článek
Pořád nejsem schopna nabýt stoprocentní jistoty, jestli z Marsu, ale dosavadní zkušenosti nasvědčují tomu, že jsou určitě úplně z jiné planety. Poctivě sleduji výzkum planet a leccos mi napovídá, že s tím Marsem to nebude náhoda. Zdá se, že se tam žít nedá a pokud tam vážně přebývali muži, než se k nám nacpali na Zem, ani se tomu nedivím. Určitě to zpustošili tak, že už tam teď ani tráva neroste…
Usuzuji z toho, jak se projevil můj drahý poté, co si vymodlil na stará kolena svůj pokojík. Přestože ho jeho rodiče vychovali k pořádku, po půl roce se do jeho pokojíku, který uvolnila dcera, nedalo projít dveřmi. Ze začátku to tak nevypadalo, ochotně mi propůjčil kus místa na výtvarné činnosti se slovy: „Vždycky jsem toužil po takovém binci, kde jsou všude štětce s barvami.“ Touhu jsem mu splnila. Ale malovat se tam už nedá. Nejenže je v pokojíku nedýchatelno, zbytek stolu zakrývají různé roztodivné neidentifikovatelné předměty, které neumím ani pojmenovat, ale nejraději bych je vyhodila do koše. S výtvarnou činností jsem asi nadobro skončila!
Pak mi vrtá hlavou ještě jeden problém, který nedokážu vyřešit. Proč jsou, jindy tak komunikativní a zdá se, že i příjemní muži, najednou hluší, když si sednou s kamarády na pivo? Nezvedají mobil, nekomunikují, najednou nás ani neznají a vůbec, chovají se jako z jiné planety (už je to tu zase).
Jeden příklad za všechny: Kdysi se vrátili můj manžel se švagrem z rybářské výpravy. Přivezli tři úhoře. Hodili je do kyblíku v koupelně a rázem odešli oslavit svůj úlovek do zahradní restaurace naproti našemu domu. Co čert nechtěl? Úhoři vyplavali z kýble ven a rejdili si po koupelně sem a tam. Byli to pořádní kousci a my ženy jsme se bály se jich dotknout, nehledě na to, že jsme nestačily. A tak nezbylo než volat na rybáře, aby přišli zjednat pořádek. Mávaly jsme na ně, křičely přes celou ulici, nic.
Přece nepůjdeme dělat scény do hospody, že? Uznejte, to by bylo pod úroveň! A tak jsme si musely, ostatně jako vždycky, poradit samy. Inu, to jsme my. Holky z masa a kostí. Ze Země.
Ale jak to s těmi Marťany přežít?
Všude spousta rad, co nesmíme mužům nikdy říkat, co nesmíme nikdy udělat, v každém časopise nebo na serveru je jich řada, ale povídejte to někomu, kdo je pod čepcem už přes čtvrt století a navíc neuznává lži! Vždyť nás vlastně všude navádí, abychom svým polovičkám lhaly a je to vážně správné? Chceme s muži prožívat svůj život ve lži a neustálém sledování svého nezbedného jazyka? Jistě ne. Chápu, že některé pravdy nejsou zrovna diplomatické, ale život není peříčko, pánové.
Podívejme se tedy pravdě do očí. Tak konkrétně se prý nikdy nesmí vyslovit:
1) Můj bývalý byl větší divoch – nechápu, proč to píšou, protože každá rozumná žena řekne muži, že je první v jejím životě! Ušetří si spoustu komplikací, kdy jeho ješitnost pátrá po minulosti, protože muži chtějí soupeřit a nejlepší je, když nemají konkurenci. Pamatujte si to, dámy!
2) Jsi jako tvůj otec/matka – holky kolem puberty by to vážně svým protějškům říkat neměly, ale po čase už je to jedno. Oni vás stejně během prvních dvou let přestanou úplně poslouchat.
3) Tys na mě zapomněl – ano, to jsou muži. Vykašlete se na to a kupte si radši něco sama. Je to nejjistější. A pak mu to s radostí ukažte, třeba něco přidá, když mu dojde, že je sklerotik.
4) Beze mě jsi nula – ruku na srdce, někdy je nula i s námi. Jsou-li vedle sebe dvě nuly, tak je to trochu horší. Jste-li úspěšná, buďte ráda, že vás přesto miluje a nežárlí na kariéru.
5) Je s tebou nuda – sice je to někdy tak, ale od toho jsme ženy, abychom se zabavily nějakou smysluplnou činností, třeba okopáváním růží nebo vyšíváním. Jak se říká, i nejlepší biftek se vám přejí, a tak vás muž občas stejně taky začne nudit, i kdyby byl David Copperfield.
To je život. Nemá cenu skuhrat. Jak to říkal Tom Hanks? Život je jak bonboniéra. Tak si vyzobejte to, co máte nejradši a zbytek raději vyhoďte do koše. Nač si kazit chuť?
