Článek
Kromě Karlových Varů, které jsme prošly, jsme zvolily výlet na hrad Loket a na zpáteční cestě Bečov nad Teplou. Toužila jsem spatřit relikviář svatého Maura. Ten výlet byl plný zážitků, měl nabitý program a přetřídění vzpomínek mi chvilku trvalo, protože kromě těch kulturních zážitků byly i jiné, zdánlivě obyčejné, ale nevšední.
Taky to tak máte, že s někým zažíváte jenom úplně obyčejné chvilky a ty pak splynou a zapomene se na ně, zatímco s někým zažíváte jen zážitky nevšední, na které se pak dlouho vzpomíná? Tak tahle moje kamarádka patří do druhé kategorie. To jsem věděla, a přesto jela. A co se mi přihodilo?
Kámoška má čtyři vnoučata a posledních pár let funguje jako babička na 200 %. Jak tak kráčíme ke kolonádě ve Varech, míjely jsme obchůdky s teplými oplatkami. Pořád mi vnucovala teplou oplatku. „Dáš si?“
„Nedám“, zavrtěla jsem hlavou a cítila se trapně. Moc bych si ji dala, ale držela jsem zrovna dietu bez cukru a mouky, oplatka prostě nebyla v jídelníčku. Bezradně se na mě podívala a řekla: „Tak si tady sedni na lavičku a počkej.“ Zřejmě měla dojem, že bych se jinak někam zaběhla. Připadala jsem si jako vnouče.
Další den jsme jely na Loket a po prohlídce hradu šly na oběd. Po něm si kámoška šla vybrat do bankomatu peníze a já poslušně cajdala za ní. Pak se otočila a chtěla vyrazit k autu, já také, ale udělala jsem krok z chodníku na silnici a natáhla se jak široká, tak dlouhá. Nebylo to příjemné. Začala se smát, že jsem šlápla do psí hromádky, ale bylo to horší. Nějaký chytrák zřejmě zdil a co mu zbylo, vylil na okraj silnice. Já vstala a celá jsem byla od malty. Pomalu to na mě tvrdlo. Tak v tom jsem chodit nemohla a prát si jedinou bundu na hotelu bylo nemyslitelné. Byl říjen, ještě babí léto, ale musela jsem koupit aspoň teplou mikinu.
Výlet na Bečov proběhl v pohodě, prohlídka byla krásná a příběh relikviáře zajímavý, bohužel se nedal vyfotit, protože v místnosti, kde se nachází, je fotografování zakázáno. Na fotce je jenom jeho replika vytvořená z cukrovinek.
