Článek
Vaření mám ráda. Mohu se realizovat, vymýšlet nové recepty, rozmazlovat se dobrotami, a ještě dělám zásoby. Dnešní vaření je zatím nijaké, dieta vzala zasvé hned ráno. Trochu jsem si přispala a pak už to šlo z kopce.
Ranní rohlík (oproti doporučení sníst jen polovinu snědený úplně celý) jsem snědla o dvě hodiny později. Neva, posunu si oběd, říkám si, jenomže pak přišly sestřihy oblíbených pořadů a reflex něco pojíst. Instinkty se nedají ošálit, některé pořady ve mně vyvolávají Pavlovův reflex. Jakmile se ozve znělka, dostávám hlad. Není divu, sleduji totiž nejvíc pořady o vaření.
Když držíš dietu, čum jen do talíře, říkám si, ale stejně koukám dál. Ženská logika má taky svoje šrámy. Dobrovolně chceme dodržovat režim, abychom ho pořád porušovaly, ach jo! Jsem hrozná!
A tak jsem se rozhodla odhodlaně vyzkoušet svoji pevnou vůli. Vnouček má totiž moc rád dvojctihodné koláče. Pár mu jich upeču a doufám, že odolám. Opravdu si věřím i když jsou výborné. Dvojctihodné koláče peču opravdu jen výjimečně. Kynuté těsto, dvojí náplň, je to nářez. Dovnitř přijde tvarůžek, navrch dobrá marmeláda nebo povidla a drobenka. Uf, už vidím, že vydržet bude fuška.
Vrhla jsem se do kuchyně, hledám vařečky, metly do robota, mističky a hrnek na přesátí mouky. Kde jste všichni? Obvyklá místa jsou prázdná, v poličkách chaos. Všechno je tam, kde být nemá, obvyklý řád vzal zasvé a všechny přihrádky v kuchyni se mnou hrají na schovávanou. Hledej, holka! Kdybys sem nepouštěla konkurenci, tak máš všechno na svém místě, ale takhle si na koláče počkáš!
No jo, už je to tak. Kuchyní prošel tajfun = manžel. Zakázat mu to nemůžu, půlka je přece jeho, ale spravedlivé to není. Když já vlezu do jeho dílny, kde jsou i hřebíky srovnané podle velikosti a půjčím si jednu jedinou věc, jsem podrobena výslechu a musím všechno přesně vrátit na své místo. Pak poslouchám průpovídky, že dílna je jen JEHO, přitom pořízena ze společného. Stejně jako kuchyně. Tam se ale chová jinak a zásadně nedodržuje nepsaná pravidla. Nádobí strká jinam, příbory obrací na druhou stranu, některé věci dostanou nové místo, akorát nevíme jaké. Přitom by stačilo, kdyby se choval jako v dílně. Podle mužské logiky ale bohužel kuchyně „není jeho“.
Nemohl by jim někdo, třeba před fotbalem, vysvětlit, jak to vlastně v manželství je? Přece platí, že co je moje, to je tvoje.
