Článek
„Prý ses vrátil z léčebny?“ zeptali se kamarádi Jardy. Zadrnkal na svoji kytaru a pokýval. „Už mi nic jiného nezbylo, už nebylo východisko!“
„Jak to? No nekecej!“
„Prostě to nešlo. Ta moje už ječela, že se se mnou rozvede.“
„Ale, kecáš! Proč by to dělala? Má se s tebou jako královna!“
„Nebavilo ji to. Pořád ječela, že jestli s tím nepřestanu, odejde.“ Jarda se rozpovídal a z jeho vyprávění bylo znát, že ho situace trápila. Popisoval, jak ho žena vždycky, když se vrátil z hospody, zpovídala a když neodpovídal podle jejích představ, protože mu nestíhaly myšlenky, začala se čertit, že ji neposlouchá.
„To známe, to ta moje taky vyvádí,“ přidal se Roman.
„No, a tak jsem se naučil pamatovat si poslední větu a když mi to zase řekla, tak jsem ji doslova zopakoval. Chvíli byl docela klid, jenomže přišla i na to, a tak jsem si musel pamatovat dvě věty. Pak už se to nedalo, a tak jsem radši šel.“
Tenhle příběh měl alespoň happy end, Jarda se možná nakonec vyléčil anebo lépe natrénoval paměť. Lidská duše je zapeklitá. Ale existují jiné případy. Nejsou jenom muži, co se rádi napijí, někteří dokážou chorobně nadbíhat každé sukni, která projde kolem nich. Je jedno, jestli tihle muži stojí za hřích, nebo ne, ti šťastnější se nemusí moc namáhat, ženskou udolají svůdným úsměvem.
A ti ostatní? Použijí jinou fintu, ale výsledek pak vyjde nastejno. Jenže umí krásně, krásně lhát. Jakmile ta jejich zákonitá (nebo jinak oficiální) polovička „zavětří“, vytuší v okolí sokyni a nesměle se dotáže, zaručeně se jí dostane přesvědčivé odpovědi, že právě té by se ten její NIKDY, NIKDY, ale vůbec NIKDY nevšiml. Jak ji to vlastně vůbec mohlo napadnout, že by ON? No, radši už to nebudu dál rozvádět.
Společným bodem u těch narušených vztahů bývá LEŽ. Jakmile se s ní začne, klubíčko se začne zamotávat a je jen otázka času, kdy ho někdo zase rozmotá. Čím bude zašmodrchanější, tím hůř. Taková nit se možná nedá narovnat, protože láska se někde v tom chuchvalci vytratí a náprava možná už nebude možná.
