Článek
Začneme pěkně popořadě v čase a také podle pořadí v menu. Polévka je grunt. To prý věděl i hrabě Gottfried von Bouillon z Arden. Jelikož byl ostříleným vojevůdcem a chtěl vyhrávat bitvy, naordinoval svým vojákům sílu v podobě masového vývaru. Stalo se to někdy na konci 11 století a na jeho počest po něm byl pojmenován silný čistý vývar. Jeho účinky se asi potvrdily, pomáhá nejen k vítězství na poli bitevním, ale i v boji s nemocemi. Pravý bujón je čirý a silný. Moje babička ho dělávala se syrovým žloutkem, kombinace vývaru a syrového žloutku mne vytáhla z lecjakých šlamastyk.
Pomineme-li hlavní chody, objednáme si Sacherův dort. Ten asi známe úplně všichni a já bych jím nikdy nepohrdla, ale na otázku, jak je starý, bych odpověď neznala. O vzniku bujónu nás učili ve škole, pojednání o dortech mi v hlavě nezůstalo. Naštěstí dnes máme internet a tam se dá leccos dohledat, takže nyní vím, že když vládl kníže Metternich a čekal návštěvu z vysokých kruhů, rozhodl se nechat honoraci překvapit dosud neochutnaným zákuskem. Jeho šéfkuchař tenkrát onemocněl, a tak úkol dostal 16letý učeň Franz Sacher. Jestli je to pravda, už se asi nedozvíme, hlavní je, že dort přežil dodnes, na rozdíl od šlechty i svého autora a chutná už skoro dvě stě let.
Za vznikem majonézy prý je kardinál Richelieu, tedy jeho kuchaři, kteří na hostinu pořádanou u příležitosti porážky britského vojska, někdy kolem roku 1856, připravovali studenou omáčku. V kuchyni prý došla smetana, a tak namísto ní použili vejce s olejem. A pak že se nemají používat náhražky! Zatímco o smetanové omáčce s vejci jsem nikdy nic neslyšela, majonéza patří k základům všech kuchařů. Udělat správně majonézu je hotové umění. Něco o tom vím. Když totiž lijete do žloutku olej moc rychle, máte z toho sražené žloutky a omáčka se hodí leda k promaštění toalety nebo jako základ do bábovky. Se vznikem majonézy prý souvisí i tatarská omáčka, historie studených omáček se prý táhne od doby Římanů. Tatarská se ale má skutečně jmenovat podle Tatarů.
Zmrzlina má historii o hodně delší, je známa od starověku a směs z mléka, cukru a ovocných šťáv prý dělali Číňané již 7000 let před n. l. Neměli na to stroje, výroba byla o hodně složitější a zmrzlina se víc podobala sorbetu. Nanuky tedy asi neznali. V této souvislosti mě napadlo, kde brali na výrobu cukr? Výroba sladkých sirupů z řepy je o něco mladší, ale mezi oběma pochoutkami je, podle záznamů, rozdíl asi 1000 let. Nebyly to homole, ani kostičky, v dřívějších dobách se vyráběly jen sladké sirupy, takže to hospodyně i kuchaři měli o něco náročnější. Ještě, že žijeme v době, kdy je na všechno technika, ale já se přiznám, že mi primitivní způsoby vaření nevadí.
Aby bylo posezení dokonalé, chce to ještě kávu a osladit. A aby to bylo genderově vyvážené, tak jeden vynález připíšeme na svědomí ženě (i když já myslím, že žena má na svědomí na světě skoro všechno, jenom se to neví). Paní Juliana Radová, manželka Jakuba Kryštofa Rady, si chtěla přisladit a musela odseknout kousek cukru z homole. Když se přitom zranila, dala svému muži úkol najít způsob, jak zranění předcházet. Prý dokonce sama navrhla, aby měl cukr podobu kostky. Manžel jí na podzim roku 1841 předal malou krabičku a v ní 350 bílých a červených kostek cukru. O rok později se začal kostkový cukr vyrábět i pro trh a od té doby se mohla „soupravička káva + Sacherův dort“ podávat s kostkami.
