Článek
Na základní škole v Počernicích spadl strop, přečetla jsem si v tisku. Koukám na tu spoušť a vůbec nedomýšlím důsledky, když mi pošle dcera SMS, abych se nebála, že jsou všichni v pořádku. Ten strop totiž spadl na škole, kde učí, a chodí tam taky vnuk. Naštěstí se jich to netýkalo, i když nebezpečí bylo zatraceně blízko.
Ani si to neuvědomujeme, někdy je nebezpečí blízko a bývá i tam, kde bychom ho nečekali. Těsně před tím pádem sádrokartonu duchapřítomná učitelka dala dětem povel, aby odešly. Byla prý tak vyděšená, že ji děti okamžitě poslechly a tím se zabránilo katastrofě.
Možná to nebyla úplně náhoda, možná se to dalo předvídat, ale kdo ví? To bych se dostala do roviny spekulací. Možná to mohlo ještě vydržet o den déle a nic by se vlastně nestalo. Jenomže to je to pověstné „kdyby“. Kdyby se to nestalo, tak by se to možná neřešilo ani o prázdninách a stalo by se to později.
Pomyšlení, že rodiče spoléhají na to, že se dětem ve škole určitě nemůže nic stát, není uklidňující. Ostatně i z jiných zpráv víme, že spoléhat se na to nedá. Na školách se občas tragédie stávají. Dnes to bylo jenom o štěstí. Zbyla nepříjemná zkušenost, všichni byli vyplašení a nyní je na čase zjistit, kde se stala chyba.
Myslím, že někdy je chyba i v nás. Občas nebezpečí podceňujeme, řešení odsouváme a snažíme se uvěřit, že všechno dobře dopadne. Vzpomínám na to, jak nám kdysi v úřadě oznámili bombu a já šla vydat povel k evakuaci. Moje kolegyně mi odpověděla: „Ale já si to ještě musím dodělat!“ Asi nechápala, že práce může chvíli počkat, bezpečnost na prvním místě.
