Článek
To, že jako učitelé naší školy podpoříme stávku 27. listopadu, jsme dohodli po schůzce se zaměstnanci kuchyně a úklidu. Holky se na nás obrátily s žádostí o podporu, šlo o jejich platy, velmi nízké platy. Šli jsme do toho všichni. Mysleli jsme, že možná něco změníme, nebo alespoň upozorníme na problém. Mýlili jsme se.
O listopadové stávce se mluvilo a psalo jako o stávce učitelů, a to nebylo dobré. Veřejnost se obrátila proti nám, v té době už pár měsíců platil zákon, že budeme dostávat 130 % průměrného platu. My učitelé jsme si o těch 130 % nevymysleli. Dobře víme, že to vypočítají tak, aby se vlk nažral (zákon byl naplněn) a koza (rozpočet) zůstala celá. Navíc učitelské povolání v naší zemi nemá vůbec žádnou prestiž a tato stávka ji ještě více pošramotila.
Do listopadové stávky se kromě školských odborů zapojily i další odborové svazy. V té době řešili lékaři povinné přesčasy. Zcela je chápu. Slovní spojení povinný přesčas zní děsivě. Smysl naší stávky se nějak vytratil ve všech těch heslech a prohlášeních. Po jednání se školskými odbory ministři nějaké peníze přislíbili. Vypadalo to jako dílčí úspěch. Dnes však už víme, že jsme se mýlili. Slib nedodrželi a učitelé jsou stále za chamtivce, kterým 130 % něčeho nedefinovaného nestačí.
Mám stále silnější dojem, že jsme sice stávkovali za správnou věc, ale stali jsme se loutkami v nějaké jiné divné pravděpodobně politické hře. Jednou mi to stačilo, děkuji.
Zdroje:
