Článek
Matka: „Já už si s ní nevím rady, já už jsem udělala, co jsem mohla. Už od čtyř let, od rozvodu, chodíme k psycholožce. Výsledky krevních testů jsou v pořádku. Chodí brzy spát. Já už opravdu nevím. … S ní se opravdu nedá mluvit, hned se hádáme. Učit se nechce, to jsou vždycky scény. Chytrá je, chtěla bych, aby šla na maturitní obor. … Děkuji vám za starost, ale ona je výborná herečka, dokáže skvěle předstírat, vůbec jí nevěřte. Neberte to tak vážně.“ Prostě Anytu už nemáme řešit, ale my budeme.
Otec mlčí, jen poděkuje za informace.
Anyta je v osmé třídě, jak jsem pochopila z rozhovorů s matkou, rozvod rodičů přišel v době, kdy jí byly čtyři roky. Od té doby je ve střídavé péči, na které se rodiče dohodli. Nemá pravidelný interval pobytu u rodičů, záleží na tom, jak se jim to z hlediska práce hodí. Vztah mezi sebou mají vyřešený, oba založili nové rodiny a mají další děti. Oba rodiče jsou úspěšní ve svém podnikání, mají vysoké školy. Dívka má, podle slov rodičů, všechno, co potřebuje, vše ji koupí. Podle mé zkušenosti nejde jen o nějaký puberťácký vzdor a Anyta rozhodně nemá vše, co potřebuje.
Když mluvím s matkou, neustále poslouchám o jejích pocitech a jejím snažení. Matka by chtěla, aby Anyta šla po devítce na obor s maturitou a pak v jejích stopách. Co chce její dcera se od matky nedozvím. Já, cizí člověk, to vím naprosto přesně. Chce pravý opak toho, co chce mamka, ať už je to cokoliv. Od Anyty se dozvím, že se s mamkou vůbec nedá mluvit, že se jen hádají. Dokonce zazní, že ji mamka vůbec nemá ráda. Bavíme se i o návštěvách u psychologa. Anyta tvrdí, že je to o ničem, že psycholožka stejně všechno mamce řekne, tak raději o ničem nemluví. Dojde i na spaní ve škole. Říká, že se prostě cítí unavená, že si nemůže pomoci. U taťky chodí spát v deset a vstává i před sedmou, ale má problémy s usínáním. Hlavou se jí stále něco honí a nemůže spát. U mamky je to stejné, rodiče se na režimu dohodli po první schůzce ve škole. Anyta je celkem otevřená, já dnes nesoudím, nehodnotím, nedávám rady, jen poslouchám a doptávám se. Vše konzultuji se speciální pedagožkou. Než se dostaneme k nějakému postupu řešení situace, přichází incident s matkou.
V hodině matematiky došla na Anytu řada v procvičování u tabule, žádné zkoušení, jen měla spolu se spolužákem vypočítat příklad. Anyta se zvedla ze židle a pak se na židli skácela, byla při vědomí, jen nedokázala vstát. Bolí ji jen trochu hlava, je u mamky, ale ne, nemáme volat, ona to vydrží. Z našeho hlediska nesmysl, je deset, mají odpolední vyučování až do půl čtvrté. Anyta se napije a odchází si lehnout do jednoho z kabinetů, hledá se někdo, kdo tam bude s ní. Už je přestávka, voláme matce. Matka odmítá přijet, má důležitou práci. Však nemusí hned, stačí později. Anyta je bledá, její pohublý obličej vypadá děsivě. Matka přijede asi za hodinu, dcera se na matku usměje. „Vidíte, já jsem vám říkala, že jí nic není, ještě se mi vysmívá! To máš radost, že jsem kvůli tobě musela z práce!“ Následuje smršť slov o dceřiných hereckých výkonech, naschválech, o naší přehnané péči, která už jí leze na nervy, co si to dovolujeme vyrušovat ji v práci… A prý si ji tu máme nechat. Anyta stojí a dívá se před sebe, nic neříká. Nakonec odjede s matkou. Druhý den zašly k lékaři a matka mi posílá kopii zprávy - dívka je zdravá. Zároveň se omlouvá za své chování, ale sama jsem to prý viděla, jak hrála. Nic jí nebylo. Se speciální pedagožkou a výchovnou poradkyní svoláme schůzku obou rodičů a Anyty. Na schůzce matka vykládá o svých pocitech a o tom, jak má dcera všechno. Mluví o hereckých výkonech, zpochybňuje její nevolnost. Otec mlčí, dcera mlčí. Doporučujeme centrum pro rodinnou terapii. Zdvořilostní poděkování.
Do centra opravdu matka s dcerou zašla. O měsíc později mi Anyta řekla, že teď bude nějakou dobu u taťky. S mamkou se prý hodně pohádaly, víc nechce říct, ale v očích má slzy. K mamce bude chodit na některé víkendy, potřebují si od sebe odpočinout. Ve škole se velký zvrat zatím nekoná. Stále je i teď hodně unavená, rodiče i nadále informuji o tom, že usíná v hodinách. Ani prospěch se jako mávnutím kouzelného proutku nezlepšil. Co se zlepšilo, je komunikace s otcem.
I když se to na první pohled nezdá, patří Anyta k dětem se sociálním znevýhodněním ve vzdělávání. Tyto děti potřebují podporu ze strany institucí a na prvním místě je škola a její školní poradenské pracoviště. Jako příčiny sociálního znevýhodnění na úrovni rodiny patří vedle týrání, zneužívání a zanedbávání, také dysfunkční rodina, velká pracovní vytíženost rodičů nebo neúplná rodina. Stav sociálního znevýhodnění ve vzdělávání není trvalý a cílem všech zúčastněných je změna tohoto stavu.
Více:
