Článek
Petrovi je sedmnáct a o důchodcích mluví s no, nenávist je příliš tvrdé slovo, nazvěme to neuctivě, neslušně. Vykládá příběhy, jak se důchodci tlačí do tramvaje, vykládá příběhy z Kauflandu o ranní frontě a boji o levné potraviny, nadává na čekání u lékaře, zvyšování důchodů. Neslyší argumenty o tom, že prostě starší lidé jsou nemocní a chtějí si sednout, mladíci jim těžko uvolní místo, protože je ani nevidí (koukají do mobilu), ani neslyší (mají sluchátka). K lékaři chodí ze stejného důvodu, prostě tělo už není to, co bylo dřív. A že chodí ráno do obchodu a chtějí něco levnějšího? Komupak asi ty ušetřené peníze dají?
To ale Petr neví nebo nechce vědět. Na druhou stranu ale jezdí k babičce a k dědovi. Nanosí jim dřevo, aby mohli topit v krbu, vymete cestičku k brance. Pomáhá jim s těmi „internety“, objednává je na vyšetření k lékaři, pomůže s online platbami, vyřeší spamy a upomínky na půjčky, které si nikdo nikdy nevzal. Zapne zvuk na mobilu nebo wifi, když se omylem vypnou. Babička Péťovi upeče zákusek, s dědou probere fotbal, drby a politiku.
A neúcta k důchodcům, ta najednou není. Po neúctě ani stopa. Je to babička a dědeček, to nejsou důchodci.
Kdo tedy toto šíří? Celá staletí naši předkové chodili ke starším pro radu. Máme tu pojmy jako stařešina, rada starších, ale i senát. Vše odkazuje na předávání zkušeností a možná i moudrost starců.
Kdo tedy toto vytváří? Kdo z toho má prospěch?
