Článek
Někdy v sedmé třídě se z holčiček stávají slečny. Řada věcí, které v minulosti měly rády, je již trapná. Začínají více dbát na svůj zevnějšek a pozorují, jak je přijímá okolí. U kluků je to trochu později, ale obvykle osmé třídy máme plné mladých mužů. Mění způsob trávení volného času, pomalu přestávají hrát počítačové hry a pozorují svět kolem sebe. A ejhle, existují i slečny.
Tomáš byl výjimka. Byl spontánní, veselý, bezprostřední a svět vnímal svýma velkýma dětskýma očima. Spolužačky ho braly jako dítě. Jako někoho, o koho se mohou starat. Pro holky i pro nás učitele byl řekněme roztomilý. Když začalo sněžit, běžel se podívat k oknu, když letěl motýl, obdivoval jeho krásu.
Tomáš i v devítce nosil do školy autíčka, vojáčky, míčky a chtěl, aby si s ním kluci hráli. Tomáš toužil po pozornosti kluků, ale oni s ním pomalu ztráceli nervy. Pánové už neměli na jeho nápady náladu a Tomáš to stále nechtěl pochopit. V třídnických hodinách jsem opakovaně řešila vztahy mezi Tomášem a spolužáky - chlapci. V jejich očích byl Tomáš otravný, dotěrný, příšerné děcko, které na sebe neustále strhávalo pozornost. Domlouvala jsem klukům, mluvila jsem s Tomášem. Kluci chtěli svůj klid, na který jistě měli právo. Tomáš nechápal nebo nechtěl pochopit, co je špatně. Když se kluci proti Tomášovi spojili ve vybíjené - všichni na jednoho. To už jsme jako učitelé museli zasáhnout, aby to nepřerostlo v šikanu. Opakovaně jsme pracovali se všemi zúčastněnými. Pánové si nakonec dali říct a proti Tomášovi už nic nepodnikali. Znali se přeci od školky a nějaké kladné vazby tam přece jen byly.
Horší to bylo s Tomášem. I na školních akcích to s ním bylo velmi těžké, kolikrát jsem ho musela držet u sebe, aby nic nevyváděl. Byl schopen se neustále odpojovat od skupiny, bezmyšlenkovitě běžet na silnici, protože mu tam něco spadlo. Na všechno všude a stále sahal. Vykřikoval a křičel. Když šel vedle mě, tak to cítil jako křivdu, nedokázal zhodnotit své chování. Přitom byl inteligentní, dobře se učil, ale byl stále dítě.
Jeho rodiče přesně věděli, o čem mluvím. To, co se dělo ve škole, bylo nic proti tomu, co se odehrávalo odpoledne. Tomáš chtěl být se svými vrstevníky, kteří ho však odmítali. Několikrát přišel domů potlučený, zraněný a vykládal různé polopravdy o tom, co se stalo. S rodiči jsme se mu snažili ukázat, co po něm chceme, aby napodoboval chování jiných kluků, těch, se kterými se chtěl kamarádit. Jeho reakce: „To není zábava, to je nuda.“
Možná jsme situaci začali řešit pozdě, měli jsme začít třeba v sedmé třídě, ale stále jsme čekali, že dozraje, že začne dospívat. Do konce devítky se tak nestalo. Rodiče z obavy z nástupu na střední školu začali situaci řešit s dětským lékařem. Až po sérii vyšetření se ukázalo, že chlapec trpí hormonální poruchou, a to, co jsme považovali za nepřiměřené chování, opravdu odpovídalo jeho biologickému věku.
Zaráží mě, že ošetřující lékař nezasáhl dříve, přeci musel vědět, že chlapec ještě nezačal dospívat. Možná dopřával Tomášovi čas jako my ostatní.
Více:
https://www.idnes.cz/zpravy/archiv/profesor-jan-lebl-pokud-je-to-jen-trochu-mozne-dejme-puberte-volny-prubeh.A100416_121816_kavarna_chu
https://www.solen.sk/storage/file/article/b29516759935da2af2d4f4df652ff877.pdf