Článek
- Co byste v budoucnosti chtěli dělat? Co byste chtěli zažít? Adame, co ty?
- Já nic, já bych chtěl umřít, jsem úplně zbytečný.
Na tuto odpověď jsem nebyla připravená. Snažila jsem se mluvit o lidech, pro které je důležitý a co všechno v budoucnosti může podnikat.
Adama jsem poznala v sedmé třídě, tedy poznala. Do školy moc nechodil, neustále byl nemocný nebo u lékaře. Už tehdy to byl chlap jak hora, vysoký, mohutnější. Tak jako většina puberťáků měl špatnou pleť, chyběly mu zuby. Jeho slabé výsledky jsem přičítala časté absenci.
Větší pozornost jsem mu začala věnovat v okamžiku, když jsem ke konci vyučování viděla z okna jeho maminku. Čekala na něj, aby společně jeli domů na oběd. Pak jsem si začala všímat, že ho vodí ke škole. V hodinách výchovy ke zdraví jsme se začali probírat režim dne. Nestačila jsem se divit. Adam nechodil ven, doslova neměl kamarády, nikdy nebyl sám v obchodě, na poště, nejel sám autobusem, nešel sám po ulici. V sedmé třídě!
S třídní učitelkou jsme společně situaci konzultovaly se speciální pedagožkou. Pozvaly jsme si oba rodiče. Tatínek se stavěl do role: „Já to manželce říkám. Já to vím, v práci mám učně a ti umí… Adama má na starosti manželka, nechodí do práce, aby se o něj mohla starat.“ Maminka chvíli předložené informace popírala, pak je potvrdila a zase popřela. Adam doma neměl žádné povinnosti, nemusel pomáhat s úklidem, na zahradě. Řekli byste, že sedí u počítače nebo na mobilu, ale ne. Domácí přípravu na vyučování jsme ani neřešili. Ven ho maminka nechce pouštět, je to nebezpečné. Knížky, filmy, knížky, výlety Adama prý nebaví. Kontaktovali jsme sociální pracovnici, neshledala nic špatného. Jídlo, teplo, bezpečí měl zajištěné. Z pedagogicko-psychologické poradny přišel verdikt mentální retardace, málo podnětné prostředí.
Pak přišla epidemie a zavřely se školy. Adam nebyl na online výuce, připravovali jsme mu pracovní listy, psala jsem mu dopisy, na které měl odpovědět. Nic. Po návratu do školy neuměl psát a sotva četl. Na písmena si vzpomněl celkem rychle, ale nerozlišoval hranici slov v písmu, v matematice zvládal sčítání a odčítání tak do deseti. Nastoupilo doučování, na kterém však dělal, jak je strašně unavený. Zíval, kýval se, vrtěl hlavou. Po půl roce začal trochu psát a číst, zvládl s velkými obtížemi malou násobilku.
Jeho fyzický zjev průběžně měnil, hodně přibral, zadýchával se do schodů. Tělocviku a pracovnímu vyučování se vyhýbal. Na školní akce nechodil. Maminka už nečekala před školou, ale v přilehlém parku, Adam stále nebyl nikde nikdy sám. Opakování ročníku nepřicházelo v úvahu, stal by se obětí šikany. Kmenová třída mu pomáhala, učili se s ním o přestávkách. Jako učitelé jsme hodnotili jeho pokroky, protože hodnotit se musí, nesrovnávali jsme ho s vrstevníky.
Malý, ale významný posun nastal v deváté třídě. Celkem bezchybně dokázal opisovat texty, ale hlavně uměl vyhledávat informace. Pak přišla volba oboru v deváté třídě, zvolil si úplně protichůdné obory – zedník, zahradník. Dostal se na zedníka. O tom, jak se dokázal zařadit do nového kolektivu, jak se mu daří, nemám zprávy, ale přeji mu v životě štěstí.
