Článek
Pokud se podíváte na průměrný věk pedagogických sborů, velmi se přibližuje věku necelých čtyřiceti let. Jen pár odolných a odhodlaných mladých učitelů ten věkový průměr snižuje, aby nepřesáhl již zmíněnou čtyřicítku.
Proč je věk tak důležitý? No, protože jsme si prošli výchovou, kterou nám určil totalitní režim. Rozhodně to neskončilo rokem 1989. Ještě dlouhou dobu přetrvával výchovný model založený na poslušnosti. Nebyla možnost volby a možnost výběru byla velmi omezená.
Nechci tady plakat nad rozlitým mlékem, zpět už to nevezmeme, ale chci ukázat, že dnes to děti a jejich rodiče mají jinak. Dnes jim nikdo neříká, co si mají myslet, kdy a jak mají věci dělat. Na jednu stranu je to obrovská výhoda, na stranu druhou je to prostor pro chybná rozhodnutí, ale chybami se člověk učí. A právě to, my starší, moc nedovedeme pochopit. Je to takový obrovský generační skok.
Dnešní děti, když chtějí něco vědět, vytáhnou mobil z kapsy a informaci dostanou. Nemusí chodit do knihovny a hlavně už nemusí v hlavách nosit encyklopedické znalosti. Znají jen to, co je zajímá, a hlavně to, co potřebují. V osmé třídě mám jednoho žáka, který neumí určit čas podle ručičkových hodin, v šesté třídě je už takových žáků pět. Ve škole se je sice snažíme naučit: za pět minut bude půl druhé, ale když to nepoužívají, tak to zase zapomenou. Až jednou bude potřebovat, tak se to naučí. Když to potřebovat nebude, tak to přeci nemusí být špatně.
S obsahem učiva je to podobné. Pokud nejdou do vědomostní soutěže, nepotřebují umět vyjmenovat mlže a plže, husitské bitvy, místa, kde se těží cín. Dnešní děti a jejich rodiče to vědí a ozvou se, když se jim něco nelíbí. Už nejsou jako naši rodiče, kteří si nechají všechno líbit. Sami vyhodnocují, co je a co není třeba. Je to jejich rozhodnutí.
Napomenutí třídního učitele za zapomínání domácích úkolů, nenošení pomůcek.
Pozor, zmíněný žák má samé jedničky, on domácí procvičování zatím nepotřebuje, stejně nepotřebuje pomůcky. Až je bude potřebovat, bude je mít.
Napomenutí třídního učitele za neustálé vyrušování v hodinách.
A pokud žák vyrušuje tím, že nedokáže celou hodinu sedět a mlčet, tak ho chápu. I když je to někdy velmi těžké, učitel by měl organizovat činnosti v hodině tak, aby děti nemusely celou hodinu sedět a mlčet. Naopak činnostní, aktivní a vrstevnické učení je daleko efektivnější. Děti nepotřebují naučené znalosti, ale dovednosti. Musí se naučit pracovat a spolupracovat, komunikovat, sdílet, určit si cíl a jít za ním. V budoucnu naším dětem nikdo nebude říkat, kdy a jak mají věci udělat. Budou si na to muset přijít samy, a to je musíme ve školách naučit.
Školy by se měly stát místem, kde budou naplňovány potřeby dětí po vědění a poznání.
Naštěstí dnes máme všichni možnost volby. Můžeme si vybrat školu podle metod výuky, které používá, a podle nastavených hodnot. Můžeme děti vzdělávat distančně nebo doma. Můžeme dělat i chyby.
